Stopařka

   Hluboká noc, 28. července 2009. Martin, Adam a Nikola se posledních několik hodin bezvadně bavili na metalovém festivalu v Polné u Jihlavy. Před pár minutami nasedli do auta a směřují domů, do Chrudimi. Za volantem sedí Adam, který toho dne nepožil alkoholu, na sedadlo spolujezdce usedla Nikola. Martin se vzadu nudí a tak vytahuje svou novou digitální kameru. Zapíná aparát a v následujících minutách jakoby vše bylo viděno přes displej přístroje.

    “Co blbneš” ošívá se Adam po zjištění, že Martin začal nátačet. “Aale, malá reportáž z cesty” odvětí Martin.”Můžeš našim divákům popsat, kde se právě nacházíme”. Slova se ujímá Nikola: “Nacházíme se na cestě domů z Polné u Jihlavy, jsme někde před Halv.Brodem, protože panu řidiči se tahle cesta zdála nejlepší”. “Je nejlepší” podotkne trochu nazlobeně Adam. “Vám říkám, že to je možná trošku delší, ale rozhodně lepší silnice, než se teď v noci kodrcat přes ty prdele”. “Jo jo, je to sice horší silnice, ale zato delší cesta” začne se vzadu smát Martin a vzápětí sebou musí prudce trhnout, to když se Adam ožene po kameře.

     “Příště bereš auto ty, kokote” zabrouká si řidič pod vousy, ale tak, aby to slyšel i zbytek posádky. “Ale kdyť v klidu ne, to je sranda” zlehčuje mírné napětí Nikola: “a hele, už jsme v Brodě”. “Teď už to pojede pěkně” přitakává Adam.

    V autě je náhle mnohem víc světla, které sem doplulo z osvětlených městských ulic. S tím jakoby ožila i nálada uvnitř. “A co vůbec říkate na fesťák, co nejvíc potěšilo, bylo něco co zklamalo?” hraje si na reportéra Martin a otázku směřuje tak nějak na oba své kamarády.

    “Mno… mě se tradičně hodně líbíl Alkehol a Harlej, to sou takový moji miláčci” začne se uculovat Nikola a pokračuje: “ten Divokej Bill taky není špatnej, ale není to úplně moje krevní skupina.” Do hovoru vstupuje Adam: “no ten Arakain taky docela dobrej viď, ale stejně bez toho Brichty už to není ono”. Kamera se zaklepe nahoru a dolu – to Adam dává najevo souhlas a vzápětí připojuje: “to je vole, jako Tři Ségry bez Fanánka, nebo Kabát bez Vojtka”  

    Cesta vesele ubíhá za vzájemné výměny čerstvě nabytých dojmů, tu a tam se v protisměru mihne jiný vůz, ulice jsou touto noční dobou až na vyjímky prakticky prázdné. Naše posádka se blíží k výpadovce na Ždírec nad Doubravou. „ Kurva co je?“ sykne nespokojeně Adam. „Co je“ vyřknou najednou jako jeden muž Martin s Nikolou. „Ty vole, ty sráči tady něco opravujou nebo co, objížďka, tudy jet nemůžem“ vysvětluje Adam a kamera vzápětí zabírá zátaras přes silnici a tolik známou kulatou značku - bílou s červeným kruhem po obvodu. Oranžová šipka odkazuje na směr Žďár nad Sázavou. „Ty vole to si děláš prdel, kdyť to je zajížďka jako prase“ poznamená Martin rozrušeně a kamera se mu zaklepe v ruce. „Já vím kurva“ přeruší ho Adam nazlobeně: „na to se můžu vysrat, to vezmu po nějakejch okreskách vole, se nebudem srát 30 km navíc přece“.  

    „To vezmu kousek zpátky a tam byla nějáká lesní cesta do Český Bělý, to projedem tam tudy a pak se zas napojíme na tu naši cestu“. Informuje Adam spolucestující o svých záměrech jak řešit nenadálou situaci. „Hmm tak jo, třeba to ani nebude o tolik delší a aspoň si prohlídnem okolí“ přitakává s lehce nuceným úsměvem Nikola a snaží se tak opět trochu uklidnit mírně rozjitřenou atmosféru.

    Auto našich hrdinů se tedy obrací. Asi o 3 kilometry zpět odbočuje z hlavní cesty na neudržovanou silnici 3.třídy. „Hele, Česká Bělá 12 km!“ vykřikne Nikola radostně a vozem se jak mávnutím kouzelného proutku zase rozlije pohodová atmosféra. „Kdyť vám říkám, že vím co dělám“ chválí se Adam. „Jo jo, seš naše jasná jednička“ směje se vzadu Martin a jezdí kamerou do všech stran ve snaze natočit venkovní krajinu. Ale hluboká noc dokumentárním záběrům moc nepřeje.

       Cesta ubíhá pomalu, je z obou stran obklopena hustým lesem, jenž snižuje viditelnost. Proto jede Adam radši na jistotu a zbytečně za volantem nejančí. Náhle se před autem objeví „něco“ co by zde nikdo z posádky ani v nejmenším nečekal.

     „Ty vole… stopařka??!!“ vypadne z Adama překvapeně. „Ty krávo, uprostřed lesa, ve tři ráno…“ doplňuje Nikola jeho myšlenky. „Vem ji, třeba se ji něco stalo“ dodává Martin rázně. „No jasný, že ji berem, je i docela hezká“. Vůz spomaluje a mladá, v bílém oblečená dívka otevírá zadní dveře a sedá si vedle Martina. Ten ji celou dobu snímá svým aparátem. „Co s tím je??“ brouká si sám pro sebe, neboť přesně ve chvíli, kdy se otevřeli dveře a záhadná stopařka vkročila do vozu se obraz rozostřil a začal vlnit.

    „Čau, ahoj, zdárec“ pozdraví jako naráz naše trojka: „kam jedeš?". „Jeďte dopředu prosím“ odvětí monotoním hlasem záhadná a mávne rukou v udaném směru. „Tak si pak řekni“ sdělí ji Adam a znovu se vydává na cestu. „Kde se tady bereš, nepotřebuješ něco, není ti nic“? Vyzvídá otočená Nikola a prohlíží si novou spolucestkyni od hlavy k patě. To samé dělá Martin kamerou, která se již uklidnila. Dívčina vypadá sympaticky, dlouhé špinavé blond vlasy, bledý obličej, pronikavé modro šedé oči a celá v bílých šatech.  Na otázky odpovídá pouze: „jeďte rovně prosím“. Trio chrudimáků si vyměňuje tázavé pohledy. Po chvilce to Nikole nedá a opět se ptá: „nehceš třeba něco k pití, nebo jídlo? Mám tu bagetu a tatranku. A řekneš kam vlastně jedeš a co si dělala v tuhle dobu tady??“ Dívka však pouze opětovně mávne rukou a sykne: „já musím jet dopředu“. „A řekneš nám aspoň jak se jmenuješ, já sem Martin, to je Adam a Nikola“ táže se kameraman. „Tereza“ odpoví tajemná. „Tak vidíš, my si nakonec pokecáme“ poznamená ironicky Adam spoza volantu.

    Další asi minuta uplyne v naprostém tichu, kamera si neustále prohlíží záhadnou Terezu, cesta lesem ubíhá pomalu. „Nejedeš náhodou taky z nějákýho fesťáku, nebo zábavy?“ snaží se přeříznout napjaté ticho Adam. Dívka asi 10 vteřin mlčí a pak najednou ukáže celou rukou dopředu a rozmluví se: „Vidíte před náma tu zatáčku, je tam malá zastávka“ celá skupina spozorní překvapená nenadálou Terezinou sdílností. Adam směřuje kameru skrz čelní sklo a hledá ukazované místo. „Vidím, vidím“ odpovídá Nikola se známkou očekávání v hlase. „Tam sem měla kdysi nehodu…“ „Ježíš“ pronese soucitně Adam zatímco Martin zaostřuje kameru na ono místo, které je teď již jen pár metrů před nimi. „… a zabila sem se!!!“

    Obraz kamery se ze předního skla trhaným pohybem bleskově stáčí na Terezu. Její obličej najednou jakoby zaplnil celý objektiv. Oči jsou děsivě vytřešťěné a tvář pojednou „zdobí“ krvavá jizva. V další vteřině je slyšet ohlušující rána, vzápětí padá kamera k zemi… pískot, zrnění, tma.

    Adam a Nikola zemřeli té noci při nehodě. Martin přežil, ale dodnes je v péči psychiatrů. Nikdy nebyl schopen vysvětlit, co se tenkrát vlastně stalo. Někteří z pozůstalých se snažili vypátrat záhadnou Terezu, nikdy ji však nenašli. Adamův bratr, kterému se podařilo přes známosti získat přístup do starých policejních archívů, našel na zažloutlém papíru popis jednoho starého případu. Podle oněch dávných záznamů „veřejné bezpečnosti“ na tom samém místě dne 28.7.1973 zahynula při tragické nehodě 18-ti letá studentka, kterou porazil opilý řidič. Jmenovala se Tereza Marečková.