7000 dní na Sibiři

7000 dní na Sibiři – Karlo Štajner

    Karlo Štajner byl mladý Jugoslávec pevně věřící v ideje komunismu. Pro své názory byl perzekuován a tak se rozhodl rodnou vlast opustit a odejít do „socialistického ráje“. V roce 1932 emigroval do Sovětského svazu. Až do roku 1936 žil relativně poklidně v Moskvě, kde pracoval pro tamní pobočku jugoslávské komunistické strany. Vše se změnilo jedné prosincové noci, kdy byl Karlo zatčen a převezen do vazební věznice. Zpočátku nepochyboval o tom, že musí jít o omyl, vše se jistě brzy vysvětlí a on bude co nevidět zase doma. Je přece dobrý komunista a svým idejím se nikdy nezpronevěřil. Poněkud znejistěl, když zjistil, že „jeho“ cela je přeplněná dalšími soudruhy a členy strany.

   Místo návratu do náruče těhotné manželky čekalo Štajnera dlouhé utrpení. Následujících 20 let strávil po nejrůznějších věznicích a lágrech na území celé země Sovětů včetně vyhlášeného gulagu na Sibiři.  A to všechno bez toho, aniž by se dočkal řádného soudu, nebo alespoň oficiálního sdělení obvinění. Za celou dobu absolvoval stovky výslechů, ze kterých časem odtušil, že měl být agentem gestapa, jinak se nikdy nedozvěděl za co vlastní „sedí“.

    Za těch dlouhých 7000 dní vystřídal Štajner spousty věznic a pracovních táborů. Zažil kriminály ve kterých „to šlo“, ale i šílené lágry na Sibiři, kde život trestance neznamenal vůbec nic a kde spousta lidí nalezla bezejmenný ledový hrob. Míra hrůz a absurdit, které musel prožít je opravdu veliká a člověk musí autorovi sklonit poklonu za to, že nikdy nerezignoval a nepoddal se osudu. Jednoho dne se dokonce probudil v táborové márnici na hromadě mrtvol, ale pud života byl přesto větší.

 Svou manželku ani dceru, která se narodila krátce po jeho zatčení už Karlo Štajner nikdy nespatřil. Ani po propuštění na svodou v roce 1956 dlouho nebyl svobodný člověk. Dostal umístěnku do jakési malé sibiřské vísky a bez povolení úřadů ji nesměl opustit! V podstatě se jednalo o další vězení, byť podstatně snesitelnější. I přesto se mu povedlo navázat spojení s Jugoslávskou ambasádou a díky poněkud uvolněnějším poměrům po Stalinově smrti dostal povolení k návratu do vlasti.

   Příběh Karlo Štajnera rozhodně stojí za přečtení. Kromě utrpení jednoho konkrétního člověka, odhaluje obrovskou mašinérii stalinského teroru, zodpovědného za smrt miliónů. 

  Z knihy bych vypíchl dvě „perličky“. V jedné z úvodních kapitol mě pobavila historka, v níž se Štajner potká na cele s bývalým carským důstojníkem, který se jako jediný z mnoha přítomných hlasitě smál a spokojeně vykřikoval, že „konečně jsou kriminály plný bolševiků“.  A za druhé mě dostal osud tisíců vojáků rudé armády jež autor potkával, ti byli vysvobozeni z německých zajateckých táborů, jen pro to, aby hrůzy nacistických lágrů vyměnily za ty bolševické.