Byl jsem Hitlerův poslední rekrut

Byl jsem Hitlerův poslední rekrut – Günter Lucks, Harald Stutte

 Autor knihy nám ve svých vzpomínkách pěkné líčí rozklad Velkoněmecké říše, která ve svých posledních týdnech a dnech opravdu brala vše, co bylo po ruce. Günterovi bylo 16, když na konci roku 1944 odjel na výcvikový tábor do Čech. V dubnu roku 1945 byl již jako 17ti letý poslán v uniformě Waffen SS na frontu u Vídně. V bojích severně od hlavního rakouského města strávil téměř měsíc a dokonce přiznává, že zastřelil dva ruské vojáky. Zaujala mě historka, v níž popisuje, jak ho spolu s kamarádem vyhnal jakýsi 19ti letý „mazák“ z relativně bezpečného příkopu kamsi na hlídku na otevřené pole. Vzápětí dostal „úkryt“ přímý zásah od ruského dělostřelectva a z vychytralého „mazáka“ prakticky nic nezbylo, zatímco oba mladíci zůstali nezraněni. Štěstí mu však nepřálo věčně a téměř na konci války - 2.května 1945 byl raněn i Günter, při útoku kaťuší to „koupil“ do pravé ruky a silně krvácel. Za neustáleho dělostřeleckého ostřelování se ho kamarádům podařilo dostat na obvaziště, kde doktor okamžitě rozhodl o dalším přesunu do o něco vzdálenější polní nemocnice. Ta se nacházela už na Moravě a panoval zde relativní klid. 5. května byl s dalšími raněnými naložen na nemocniční vlak, který je měl dovézt až do Německa. Kvůli pražskému povstání a akcím partyzánu však nakonec skončili kdesi u jihočeského Písku, kde čekali, kdo si pro ně příjde dřív. Američani, v které doufali, nebo Rusové či čeští povstalci, kterých se strašně báli. Nakonec přišli jak „Yankyové“, tak rudoarmejci, přesto se přibližně ještě týden nic nedělo a vlak setrvával na místě. 15. května kdosi rozhodl, že těžce ranění mohou pokračovat vlakem do americké zóny, ostatní vystoupí a budou umístění v nedalekém zajateckém táboře. Günter patřil do druhé skupiny a jaký byl jeho šok, když zjistil, že tábor hlídají Rusové. Noční můra každého německého vojáka se právě stala realitou. Následujících 5 let strávil Günter Lucks v nejrůznějších sovětských internačních táborech a vězeních. Měl štěstí v neštěstí, když byl umístěn pouze v evropské části SSSR a nikoli na obávané Sibiři. Při umístění v Estonsku, kde nuceně pracoval v místní fabrice se dokonce zamiloval a navíc zde od místních cítil sympatie, jelikož většinou neměli Rusy v oblibě. Nakonec se v roce 1950 vyčerpaný, ale šťastný vrátil do rodného Hamburku. Ještě bych zde vypíchl psychologické mučení užívané ruskými dozorci, kdy byl Lucks vyhlášen ve skupině vězňů určených k propuštění, dostal příkaz sbalit si věci a nastoupit do vlaku směřujícího do Německa, aby byl následně z již nastartovaného vlaku vytažen s tím, že on nakonec nikam nejede. Radost a natěšení tak ve vteřině vystřídal neskutečný smutek a zklamání a člověk se musel hodně přemáhat, aby ho to nezlomilo.

 Kniha je psaná velice čtivě a rozhodně doporučuji k přečtení. Velká část knihy je věnována zajetí, popisů bojů a válečných akcí si čtenář užije jen z počátku. Každopádně nám autor podává zajímavý pohled na svou osobní odyseu na pozadí tragických událostí tehdejšího světa.