Červená četa – Clinton Romesha

Červená četa – Clinton Romesha

 Osudy hrdinů této knihy nás zavedou do Afganistánu roku 2009. Konktrétně na americkou vojenskou základnu Keating. Ta leží v jednom z mnoha horských údolí nedaleko hranic s Pákistánem. A to je právě ten problém. Základna v údolí, obklopená ze všech stran vysokými horami byla ztělesněnou noční můrou pro partu amerických vojáků, kteří na ni měli odsloužit svůj turnus. Jedním z nich byl autor těchto vzpomínek. Ten si nebral servítky, v knize otevřeně kritizoval armádní velení a doslova napsal, že tato základna je na nejhorším možném místě jaké se dalo vymyslet. Příšerné podmínky pro obránce, výborné pro útočníky.

   To co věděli američtí pěšáci, bylo jasné i Talibancům. A tak jednoho dne vylezli nepozorovaně stovky po zuby ozbrojených islámských fanatiků do zalesněných kopců nad základnou a přesně v 6 ráno rozpoutali peklo. Na asi 60 američanů „tam dole“ začalo doslova pršet olovo všech možných ráží. Následuje strhující popis obraného boje z pohledu autora knihy.

   Situaci zkomplikovala i reakce příslušníků afgánské armády, která by měla bojovat bok po boku Američanům a jejich spojenců. Afgánci okamžitě po začátku útoků do jednoho naprosto zpanikařili. Část se jich nahrnula na ošetřovnu a nechtěla se odtud hnout, jiná část základnu spěšně opustila a zamířila do nedaleké vesnice, kde se nechala bez odporu postřílet Talibanci. No a  zbytek „spojenců“ prostě chaoticky pobíhal sem a tam, bez snahy jakkoli zasáhnout do boje. Byli prostě úplně k ničemu.

   Právě v těchto chvílích se projevil dobrý výcvik a iniciativa jednotlivců z řad U.S. army. Řadovi vojáci i ve zdánlivě ztracené situaci dokázali klást odpor. Velitelé pod těžkou palbou zachovali klidnou hlavu. Jak to bylo jen trochu možné, dokázali se zorientovat v situaci a organizovat obranu, případně lokální protiútoky poté, co „povstalci“ pronikli do základny. Jedním z těch co dokázali vzít iniciativu do svých rukou byl právě i Clinton Romesha. Ten navíc dovedl boje vylíčit opravdu čtivě a věcně, člověk měl při četbě skoro pocit jako by sledoval film.

   Přesto je nutno napsat, že bez vnější pomoci by to amíci nejspíš nezvládli. Jejich hlavní zbraní se stalo rádio, kterým ze všech možných amerických základen přivolávali leteckou a dělostřeleckou pomoc. Nad Keateingem se tak během několika hodin vystřídala doslova přehlídka amerických leteckých sil. Od vrtulníků, po několik druhů bombardérů. S každým umlčeným kulometným, či rpg týmem Talibanu rostla šance obránců na přežití.

  Kolem 14 hodiny byl navíc vysoko v horách vysazen „pohotovostní tým“ o síle 150 mužů, připravovaný právě na podobné situace. Ten pomalu sestupoval k základně a přitom čistil kopce od „fousáčů“. Kolem sedmé hodiny večer se probojoval až do základny a přinesl vytouženou úlevu obráncům. Teď už navíc měli Američani i palebnou převahu, a postupně zlikvidovali zbytky Talibanců. Po 13 hodinách od začátku byl útok Talibanu zlomen. Jeho ztráty se počítali po stovkách. Obránců z řad americké armády padlo osm, což je v rámci možností neuvěřitelně malé číslo. Další desítky z nich prodělaly menší či větší zranění.

 Pro fanoušky military literatury můžu knihu vřele doporučit. Rozhodně nezklame.