Jak jsme sjížděli Sázavu

Rok se s rokem sešel a je tu opět náš již téměř tradiční výlet na vodu. Tentokráte byla ke zdolání vybrána Sázava. A tak jedno červencové čtvrteční odpoledne vyrážím já, Druid a Venca směr Týnec nad Sázavou. Naše sestava takto vypadá poměrně slabě, avšak letos jsme se skrze Skaldu (připojil se o den déle) začlenili do mnohem početnější skupiny holek a kluků převážně z Prahy.  V Týnci byl zaparkován vůz a do startu první etapy - městečka Sázavy musíme dojet vlakem.

  Hned po zaparkování poblíž místního kempu jsme zamířili do nedalekého nákupního centra, kde si kupujeme něco k sváče a 16 litrů plastového Braníka. Poté se přesouváme na nádraží, které naštěstí taky není nijak daleko – vlastně to bylo všechno pěkně na hromádce. Po usednutí na perónu okamžitě začínáme konzumovat a zřejmě jsme i velice vtipní, protože rozesmíváme asi 17ti letou blonďatou slečnu sedící opodál, jakožto i obtloustlého zaměstnance českých drah, který se s námi dává angažovaně do řeči a tak se dozvídáme, že není moc vody, že to máme s jedním přestupem, kterej nám příjde říct a že je z Prahy a v pondělí má volno. Pak se mu teda moc nelíbilo, když ho Druid začal fotit a radši se schoval do připravené soupravy. Následně ve vlaku zabíráme celý vagón pro sebe, pijeme a vůbec je pohoda. Dehonestovaný průvodčí se mezitím uklidnil a opět přišel na kus řeči – nabízené pivo však předpisově odmítá. A tak to má být, protože kázeň je to hlavní. Na jedné ze zastávek přistupuje mně a Vencovi neznámý člověk, kterého ale Druid zná a jedná se o Honzu, který je tak prvním členem oné obří skupiny se kterým se potkáváme.

  Na onom přestupu máme cca hodinu času na další spoj a tak okamžitě míříme do sympatické nádražní putyky. Stihl sem do sebe kopnout tři piva a už nám houká další motorák. Zde s námi ve vagónu sedí veselá skupina trampů, od kterých si notně přihýbám jakéhosi drijáku a zároveň nešetřím naše zásoby branického moku. Navolil jsem si pro tento večer nesmrtelnost a tak se ničeho nebojím.  V Sázavě je již poměrně šero a není čas experimentovat, proto vyrážíme rovnou do hostince v kempu. Byla to celkem útulná, dřevěná chajda s podlouhlými stoly a lavicemi. Rovněž potěšila skutečnost, že se zde obsluhovalo, což mě skoro vyrazilo dech, páč jsem v kempových hospodách navykl frontě u okénka. Chlastáme tu asi do půlnoci, kdy je zavíračka. Mezitím se tak nějak vytříbila naše skupina pro tento večer – asi 12 lidí, se kterými se zběžně seznamujeme a přemisťujeme se na zahrádku vedle hostince. Tady už se však nejen, že neobsluhuje, ale dokonce musíme upíjet vlastní zásoby J A tak tu sedíme, pijeme a kecáme možná dvě, tři hoďky. Posléze se hromadně odchází stavět stany. Pravda je, že vinou tmy a alkoholu se mi zpočátku stavba iglú moc nedaří, díky pomoci dvou osob však nakonec i můj stan stojí J a tak znaveně uléhám a sobecky se v něm roztahuju sám, což je paráda.

   Najednou mě budí slunce pronikající celtou a křik a rozhovory mnoha lidí. Typuju, že je tak půl 10 a tak mě šokuje skutečnost, že je asi 8. Po vylezení ze stanu mě překvapuje, co je všude okolo jiných stanů a skupin táborníků, kterých sem si v noci vůbec nevšiml – v podstatě sem měl pocit, že jsme v kempu prakticky sami. Po nějaký ty hygieně narážím na Nevrláka, kterej je prej vzhůru už asi hodinu a tak jdeme do hostince. Dávám si k snídani pivo s česnečkou a je mi tak nějak dobře. Poklidnou snídaňovou atmosféru občas protne nesmyslný, dementní výkřik jednoho čůráka, jenž si obklopen svými kamarády asi připadal hrozně vostře. Vzhledem k tomu, že v místnosti jsou i rodiče s malými dětmi je to opravdu výrazně nevhodné. Po asi 8 výkřiku toho dementa se taky jedna mamina otočí a vynadá mu do debilů atp. Zaskočenej idiot dělá, že v místnostni vůbec není  a zároveň je to celkem ostuda pro všechny chlapy v sále, že ho musela zpacifikovat ženská.

  Postupem času se probouzí další členové výpravy a sleduju, že někteří z nich již aktivně balí stany. Nechci něco zmeškat a tak se jdu taky radši připravit na cestu. Po sbalení se opět usedám do oblíbeného hostince, tentokráte však na zahrádku, kde mezitím snídaňové menu vystřídalo polední. Vypadá to lákavě, ale některými účastníky zájezdu jsem upozorněn, že už je pomalu čas vyjíždět a oběd dáme v nějakým restauračním zařízení po cestě. Nu dobrá. O chvíli později už teda táhneme s Nevrlákem naši loďku ku řece. Plavidlo je těžké a co čtyři kroky děláme občerstvovací pauzu. To rozesmálo postaršího vodáka, a když na jeho následný dotaz kam až chceme dneska doplout, odpovídáme, že do Čerčan, šel pomalu do kolen a cynicky zahlásil, že to ani náhodou.

   I přes tuto neoptimistickou vizi vyjíždíme a ladně plujeme řekou. Po chvilce doháníme větší skupinu „našich“ a tak soulodíme. Sázava je poklidná, moc jiných posádek nás ani nemíjí. S Vltavou nesrovnatelné. Asi po hodině se dělá občerstvovací pauza u jedné z nábřežních zotavoven. Bohužel, k jídlu tu jsou akorát brambůrky. Tak si s některými zájezdníky dáváme alespoň panáka zelené – no ale to byl mega panák. Sympatická, obsluhující postarší mladice byla zřejmě z pohostinného kraje, protože v tý zelený holině jsem se skoro utopil. A to nám pak bouchla ještě dvě další aniž by jsme se jich dožadovali. Kdo ví, třeba měla za lubem páchat s námi nějaké nemravnosti a chtěla nás opít J To by jsme ale do těch Čerčan opravdu nedojeli, a tak se s námahou vracíme k loďce. Zbytek skupiny již zmizel za horizontem a my se pomalu suneme za nimi. Pojednou nám ze břehu mává ona obsluhující žena se skupinou dětí. Máváme taky a jedno děvče křičí cosi ve smyslu, jestli si může nechat naše věci, až se utopíme. „To víš, že jo“ křičím, nevědouc, že o 30 metrů dál se na naprostém voleji parádně „uděláme“. Prostě se to stalo. Nikdo neví jak. Asi nějaká kletba žen a dětí od stánku. Trošku to celé zavání záhadou v Blair Witch a tak radši rychle opět naloďujeme a mizíme dál.

  Řeka ubíhala poměrně fádně a dá se říct, že to byl totální „volej“. Když už se doplulo k nějákýmu tomu jezu, čili šlajsně, tak se pro nedostatek vody musela  loďka přenášet, což zamrzí, protože tyto úseky bývají ty nejzábavnější. Asi po hodince parkujeme Vydru u jedné sympaticky vypadající restaurace s vidinou oběda. Čeká nás zde šťastné shledání se zbytkem naší skupinky, která už povětšinou dojídá. My si dáváme gulášek se 7 až 9 bramboráčky a nutno dodat, že výborný. Do toho urážíme několik piv a naláda je vysoko. O to více překvapila další paranormální situace při návratu k loďce. Na silnici před hostincem sem se totiž bez zjevných příčin parádně udělal. Tím myslím, že sem neskutečně upad na držku, přesně uprostřed vozovky. Sám nevím proč, jako by do mě strčila jakási neviditelná síla J Okolo stojící lidé si mě vyděšeně prohlíželi. Já sem však s úsměvem na rtech odkráčel středem vstříc dalším kilometrům na řece.

    A tak jsme zase pluli a pluli. Občas jsme s někým zasoulodili, od někoho se napili, nebo dali někomu napít – prostě klasická voda. Za zmínku stojí i fakt, že na Sázavě je oproti Vltavě minimum tzv. záchytných bodů – tedy stánků s občerstvením. V podstatě musíte doplout buď do kempu, nebo do kamenné hospody poblíž nějaké vsi.

Odpoledne se pomalu chýlilo ke se své pozdní fázi a my jsme stále nebyli v Čerčanech. Navíc, každej koho jsme se ptali nám udával jiné informace. Jednou nám řekli, že kousek, tak 6 km. O dva kilometry dál nám zas jiná partička řekla, že minimálně 8… atp. Čerčany byly prostě stále dál a dál. Do toho se znenáhla zatáhla obloha a právě na jednom z jezů u nějaké staré fabriky nás chytil parádní slejvák. To bylo úžasné hlavně v tom, že se loďka musela nést poměrně kus po kluzkém betonovém náspu, to že déšť ke komfortu přenosu moc nepřispěl je snad jasné. Počasí se naštěstí časem umoudřilo a navíc jsme dohnali část naší skupiny schované před deštěm. Ty šokoval náš další nečekaný výsadek z loďky do vody na naprosto poklidném úseku řeky. Holt děláme srandu za každou cenu. Podle posledních zpráv jsme asi 4 km před naším dnešním cílem. Hnáni tímto faktem veslujeme jako na olympijském kanálu. Přišlo mi to už nekonečný, ale asi kolem 9 večer opravdu dorážíme do vysněných Čerčan. Okamžitě k nám přibíhá rozjařený Skalda s pivem v ruce a sděluje nám, že v náš příjezd už přestával věřit. My jsme se ale řekou zlomit nenechali!

  Tentokrát neopakuju včerejší chybu a stan si stavím ještě relativně za světla a za střízliva. Poté už se hromadně vypravujeme do hostince. Je to spíš taková bouda s malou zahrádkou. V průběhu večera se okolo mě vytříbila skupinka lidí a ani nevím, jak to začalo, ale vypadalo to jako festival anegnot. Každej něco přidal a opravdu jsme se toho večera moc nasmáli. Dokonce jsem měl pocit, že sem toho večera zahlédl Jirku Bartošku. Možná ve 2 se vydávám spát. Mezitím se poměrně kvalitně rozpršelo. Navíc louka, na které ještě před pár hodinami stál můj stan celkem osamoceně se mezitím zaplnila spoustou dalších plátěných přístřešků a tak ten svůj nemůžu najít J Už sem pomalu myslel, že přespím pod pergolou na zahrádce, když jsem si rozpomněl, že sem si vedle stanu nechal sušit sandály. Podle toho sem tak své obydlí asi po čtvrť hodině moknutí našel a slastně usnul za poslechu bubnování kapek deště do celt.

    Následující ráno začínám pivem a polévkou což komentuje jedna dívka s tím, že mě ještě neviděla bez piva. To je fakt, ale já prostě jiný koníčky nemám J Je opět slunečno, a i když se již dostavuje mírná únava z náročného programu, nálada je stále optimistická. „Naše“ skupina se mezitím opět rozrostla o dalších možná 30 lidí, z nichž někteří ani netuší, že patříme do jejich skupiny J  Za zmínku stojí ještě sociální zařízení kempu, které pro pánskou část tvořila dvě prastará umyvadla, u kterých probíhalo čištění zubů a srát se dalo na dvou wc, což samo o sobě není pro pár set lidí zrovna vysoké číslo, zvlášť když byl jeden ze záchodů mimo provoz. Ale i taková fronta před hajzlem na vykonání potřeby patří k vodáckému životu.

 A tak jsme zase na řece a je to stejnej volej jako včera. Po vhodné době zastavujeme u břehu, jelikož nás nalákal plakát s reklamou na místní hospodu. Ta  je až hlouběji v přilehlé obci. Měli jsme kliku a zabrali poslední volný stůl. Hospoda je udělaná ve stylu normalizačních let komunistické éry, dokonce i na wc se chcalo do smradlavého kanálku a zeď co vypadala jako 40 let nenatřená byla popsána spoustou vzkazů. Na pivo jsme čekali asi 20minut. Na druhou stranu, znojemská s knedlíkem byla vynikající a ceny lidové.

    Na řece je to celkem obdobné jako den předešlý. Moc to neteče, sjet šla možná jedna jakoby šlajsna, jinak se všechno přenáší. Asi po dvou hodinách plutí se potkáváme s větší skupinou našich a opět se hromadně kotví u břehu a míříme do hospod v přilehlé vsi. Tady sou dokonce hned dvě pohostinská zařízení na ulici proti sobě, ale ani v jednom dostatek míst pro naší velkou grupu, a tak se musíme dělit. My jsme vyhráli zrovna tu knajpu, kde se venku neobsluhuje, ale co už se dá dělat. Po vyčkání poměrně zdlouhavé fronty si dávám výborný boršč a malinovku – ano, malinovku. Piva už jsem začínal být přepitý a potřeboval jsem tělu doplnit a nějaký ty nealko minerály.

  Do kempu dnes dorážíme už možná kolem 4. hodiny odpolední což je tedy výrazně dříve než včera. Jdeme si vyzvednout věci, které jsme si nevodácky nechali poslat z kempu do kempu stejnou firmou, která půjčuje loďky. Tady mě šokuje skutečnost, že zřízenec firmy nás prostě pustil do místnosti plné baťohů, stanů atp. a vůbec neřešil , co jsme zač a kolik si toho berem. Samozřejmě jsme si vzali jen co je naše, ale co kdyby se tam vlez někdo, kdo není morálně na výši jako my, prostě nějaká kurva zlodějská??

   Po čase doplouvá zbytek skupinay a já, Nevrlák, Druid, Jana a Honza vyrážíme hledat hostinec do města. Jsme v Týnci nad Vltavou, tam co jsme začínali a nakupovali Braníky. Po chvilce hledání nalézáme útulně vypadající restauraci  a zaplouváme dovnitř. Zahrádka byla beznadějně plná. Evidentně se jednalo o rodinný podnik, jelikož všichni obsluhující se na nás usmívali, omlouvali se za zdržení z důvodu opravdu velkého množství lidí, ale byli fajn. Opět začínám půllitrem malinovky, který prostě potěšil a následně už lábu pivo. Asi po hodince dostáváme své pokrmy a musím upřímně napsat, že to bylo snad nejlepší jídlo, co sem kdy v životě v hospodě jedl. Selská krkovice s opečeným bramborem, ale neskutečně dobře připravená. Takhle musí chutnat jídlo v ráji. Opravdu luxus. Asi kolem 10. dostává Honza zprávu, že v kempu je oheň, kytara, zpěv atd. Proto dopíjíme a míříme tam, protože i když je v hospodě dobře, i ten kempový život k vodě tak nějak patří a chcem si ho zažít.

   V kempu potkáváme Králika se svou novomanželkou Martinou a je to veselé shledání. O to veselejší, že mi Králik věnoval buřta k opečení a ten je opět vynikající. Budu se opakovat, ale byl to ten nejlepší buřt, co sem kdy jedl. Ten večer se prostě vydařil J U ohně panuje klasická pohoda. Jeden týpek brnká na kytaru, pár lidí zpívá, ostatní se baví a pořád kolují nějaký flašky. Já třeba mám prakticky neustále v ruce buď kořalku, nebo víno. Časem sem se dostal do takového opojení, že sem se přidával i ke zpěvu a když došlo na pijánovku od Sester, byl sem prakticky tahounem davu.

 Čas tak nějak ubíhal a možná kolem 3-4? vylezl ze stanu kousek od ohně rozčílený muž a žádal nás jestli by jsme aspoň přestali bouchat do barelů, když už se nemůžeme uklidnit. Já sem si uvědomil, že vlastně asi musíme zbytek kempu docela vysírat a dal sem chlapíkovi za pravdu. Za sebe osobně sem tak na večírek rezignoval a šel chrápat.

   Nedělní ráno je opět krásně slunečné. Po nezbytné hygieně a gulášovce v místní kempové putyce vyrážíme směr Pikovice. Ještě předtím proběhla vtipná scéna, kdy se naše velice početná skupina hromadně zvěčňovala na foto. Zrovna šel okolo jeden veselý mládenec, a když viděl cca 40fotících se lidí, tak začal vykřikovat, ať se jde vyfotit celý kemp. A skutečně během několika desítek vteřin nahnal na společnou fotku asi dalších 60 lidí z kempu. Musím říct, že sem se opravdu zasmál. Spontánní akce prostě mají svoje kouzlo.

     Hned na začátku dnešní plavby musíme krkolomně překonávat jez a následné peřeje, které pro naprosté minimum vody musíme projít a loďku přetáhnout, což byla taková předzvěst celého dne. Za tímto úsekem se dáváme dohromady s posádkou Králik + Martina a snažili jsme se čekat na Druida s Janou, což se po nějaké době jeví jako nekonečné a tak vyrážíme bez nich. Poslední úsek byl jednoznačně nejhezčí, co se týče okolí. Strmé skály přímo nad řekou, kouzelné chatky, indiánské totemy atp. Vody však bylo bohužel tak málo, že míst, kde se jet prostě nedalo, bylo až nechutně moc. Chudáci na raftech neměli šanci peřeje ze kterých trčely kameny a voda byla po kolena vůbec projet. Viděli jsme spoustu uvázlých posádek, dost lidí se na to jednoduše vysralo, vypustili raft a plavbu ukončili předčasně.

   Přibližně v půlce cesty usedáme u říčního občerstvení, kde posedává partička místních násosků, kteří vypadají trochu odpudivě. Nicméně nás zdraví vodácky „ahoj“ a jeden z nich nám bleskově vyhrazuje místa k sezení a sděluje nám dnešní menu. O chvilku později už mi osobně nalévá výborný, domácí buřt guláš. K tomu pivo Rebel, které ač v kelímku mělo správnou chuť i říz. Prostě paráda, seděl bych tam celej den. Králikovi si dávají pstruha a podle toho jak si chrochtali, byl rovněž vynikající. Však ho taky Králik kuchařovi náležitě vychválil a bylo vidět, že ten má patřičnou radost. Já sem neodolal a dal jsem si buřt guláš ještě jednou. A tak žereme, popíjíme a sledujeme potýkání se vodáků s nedostatkem vody a čnějícími kameny. Pobavila nás scénka, kdy jeden osamělý námořník před peřejí prostě založil pádlo, vytáh si lahváče a rezignovaně vplul. Bez toho, aby projevil sebemenší snahu se bezvadně vyhnul všem nástrahám a i když se mu loďka párkrát otočila o 360 stupňů projel složitý úsek naprosto bez úhony.

  Po příjemné pauze se vydáváme dále vstříc dobrodružství. To začíná právě ve chvíli, kdy míjíme obří most přes řeku. Začala bouřka jako kráva. Během pár vteřin jsme byli promočení až na kost a blesky lítaly všude okolo. Hezký na tom všem bylo, že řeka byla v mžiku prázdná a tak jsme se rozhodli, že už to dojedem. Musím říct, že to byla část výletu, která mě bavila snad nejvíc. Po krásně prázdný Sázavě jsme si to šinuli k cíli, kolem nás se blejskalo, hromy zněly jako výstřely z děla. Do toho okolní skály prudce se tyčící nad hladinou, prostě paráda. V peřejích jsme do nikoho nenaráželi a nemuseli tak zbytečně brzdit. Navíc v této části už bylo vody o něco více a tak se dalo jet více méně bez přerušení.

   Asi po půl hoďce se počasí uklidnilo a řeka se opět začala mírně zaplňovat. Výhoda ale byla v tom, že většinu posádek co ten den vypluly jsme zřejmě už nechali za sebou a tak jsme se do už do žádných mačkanic nedostali. I proto jsme opět relativně brzo dopluli do konečné a bylo kurevsky příjemný se převlíct do suchých hadrů. Po odevzdání loďky a menších peripetích s čekáním na zbytek osádky vozu jsme zamířili do rodné Chrudimě.

  Závěrem snad zbývá už jen dodat, že to tenkrát byla náramná taškařice a moc jsme se všichni nasmáli.