Jak jsme vyjeli do Dortmundu
20.03.2013 19:51
Cesta na tento dlouho plánovaný a očekávaný výjezd pro mě začala už den předem. A sice v pátek v podvečer, kdy se z Chrudimě vlakem vydávám do hlavního města Vysočiny. Jelikož jsem do poslední chvíle sám nevěděl, jestli se přesunu autem, nebo po kolejích, nevybavil jsem se žádným alkoholem a útrpnou štreku tak musím trávit při plném vědomí. Osobáček projíždí celý chrudimský okres a staví snad u každého stavení podél trasy. První a delší polovina úseku končí asi po hodině a půl v Havlíčkově Brodě. Zde si dávám něco bagety do žaludku a po cca 20 minutách čekání usedám do rychlíku na Jihlavu. Nakonec po necelých dvou a půl hodinách koukání do blba vystupuju v místě zítřejšího nástupu. Po chvilce čekání před nádražím pro mě přijíždí Buben se dvěma kamarády a okamžitě po nasednutí mám v ruce pulitr Ježka (to je místní pivo). A tak to má přátelé být, žádnej chleba a sůl!
Nemíříme však do hostince, jak by se pravidelný čtenář mým eposů mohl domnívat, ale na slavný jihlavský hokejový stánek. Zde svádí bitvu domácí dorost s dorostem chomutovským. Moji tři kolegové zaplouvají do nepočetného kotle Dukly a já mířím k bufetu, jelikož mě ten hokej moc nezajímal. Během chvilky do sebe posílám čtyři Ježky a klobásu. Pak se du přece jenom podívat na dění na ploše a přicházím právě včas na incident jednoho z jihlavských opilců, který se chtěl za každou cenu prát s někým z fanoušků Chomutova, což je mu nakonec i přes obrovské odhodlání rozmluveno. Nejdřív sem moc nechápal co mu na postarších, slušně fandících týpcích ze severu Čech tolik vadilo, pak sem ale pochopil, že stáli mimo svůj vyhrazený sektor a oplendovali v místech určených pro fanoušky Jihlavy. Asi tam odsud bylo líp vidět, ale je fakt, že žádný fanatik nemá rád, když se mu toto děje na domácí půdě.
Kluci z Vysočiny naštěstí v prodloužení vítězí čímž je ubráno na chuti lynčovat příznivce hostů a my konečně míříme do nedalekého hostince Posilovna. Je nás ve skupině asi 6 až 10 a snad 3x si přesedáme, než konečně zakotvíme. Podnik je to jářku sympatický, klasická trojka, všude na zdech jsou vystaveny hokejové a fotbalové propriety všech možných světových klubů. Já už jsem tu skoro jako doma, jelikož jsme tu před lety začínali slavný výjezd na Inter Milán. Za příjemného popíjení odbila 11. hodina a je rozhodnuto končit a jít chrápat. To bylo velmi uvědomělé gesto, protože budíček je nastaven na nemilosrdných 4:30.
Noc utekla jak ve snu a už mě budil nepříjemný drnčící tón. Já sem vstal bez problémů. Buben, u kterého jsem našel přístřeší, vypadal chvíli jako jeden ze záporných hrdinů seriálu Walking dead. Skoro přesně v pět mu pak volá pan Luboš. To jest úvodní řidič a majitel auta, kterým se dnes povezem. V tu chvíli jsem naprosto v klidu a těším se na nakládku. Záhy však nastává první dnešní paranormální situace a sice, když slyším Bubna překvapeně heknout: „ v Chrudimi???“. Okamžitě mi dochází, že posádka vozidla nás odjela nabrat do mého rodného města. Já však s dalším chrudimákem Bubnem dlím v Jihlavě, jelikož tak zněly instrukce. Situace je o to paradoxnější, že jediný Jihlavák je právě Luboš :-) Po krátkém zmateném rozhovoru se začíná situace operativně řešit. Hoši pro nás jedou z Chrudimi na Vysočinu a my jim jedeme vstříc aspoň do Havl. Brodu. Já se snažím nepřemýšlet o tom, že sem mohl noc strávit v pohodlí vlastní postele a svým způsobem obdivuju Bubna, jak je schopen řídit přes neproniknutelnou vrstvu ledu na čelním skle. V Brodě parkujeme u hotelu Slunce a k mému velkému překvapení je u nás druhá část skupiny během snad tří minut. Seznamuju se teda s Lubošem a Vláďou, k jejichž posádce se s Bubnem přidáváme a už míříme na D1. Buben je v kontaktu i s naší další ekipou jedoucí druhým vozem a dozvídáme se, že i oni jsou ve skluzu, jelikož ráno nemohli probudit vožralýho a vulgárně nadávajícího Vočka. Časová ztráta nakonec není tak hrozivá, cca 37 minut.
Na naší nejslavnější dálnici stihneme urazit možná 20 kilometrů a už jsme vjeli do zácpy jako kráva. Po chvilce sezení v autě se Luboš vydává ven obhlídnout situaci a Buben volá vozu č. 2, jak jsou na tom. V tom nastává druhá paranormální situace. Auto hned před námi začne radostně troubit a už se z něj hrnou veselí účastníci našeho výjezdu včetně opilého Vočka. Obrovská náhoda, ale o to radostnější setkání. A tak postáváme na silnici, kecáme a hlaholíme, otvírají se první piva a tak vůbec. Po necelé půl hodině se dává kolona do pohybu a my zanedlouho vidíme příčinu jejího zdržení. Totálně shořelej autobus. Prej to bylo i ve zprávách, ale naštěstí se snad nikomu nic nestalo.
A tak valíme směr Deutschland a Luboš mi nabízí stále další a další pivo, čímž mi dělá radost. V Praze se posádka č.2 odpojí a jede někam vyzvednout lístky. My míříme dál už bez nich. Na 500.stém kilometru se řízení ujal Buben. A já, Vláďa a Luboš jsme začali hulvátský pít. Nejdříve jsme stáhli flašku Magistra a následně Pražskou vodku. Nálada tak stoupá a je veselo. Vymýšlíme pokřiky typu :Borussia Borussia bé vébé (melodie banik pičo fcb), máváme z oken vlajkou a šálama, někdo vystrkuje prdel a tak vůbec. Na odpočívadlech znechucujeme ostatní osazenstva, fotíme se a jsme hluční. Na jednom z wc jsem se málem poblil, jelikož bylo strašně zesraný. Konečně jsem pochopil výraz, že někdo blije hovna. Takhle nějak to tam vypadlo. A to se říká, jak jsou Němci pořádku milovní. Na druhou stranu mají opravdu perfektní dálnice. Za celou cestu skrze Germánii jsme nepřišli k žádné koloně a průjezd byl naprosto hladký.
Asi ve dvě hodiny odpolední dorážíme v euforickém stavu do Dortmundu. Parkujeme někde podél silnice, tak jak to činí spousta dalších a podle instinktů se vydáváme ke stadionu. Cestou se halíme do vlajky a neustále něco skandujeme. Jelikož jdeme po jakémsi chodníku podél hlavní silnice, tak nám občas někdo zatroubí na pozdrav. Tu a tam kolem nás probíhají místní rekreační sportovci, kterým vždy aplaudujeme. Zároveň jsme vymysleli několik nových pokřiků podporujících černožluté a z dalších fandů jdoucích stejným směrem jsme byli rozhodně nejakčnější.
Po příchodu před místní svatostánek mě nejdřív udiví, že z venku vypadá relativně malý. Nebo aspoň mě to tak přišlo. I davy v okolí stadionu jsem čekal větší, ale je to asi tím, že místní chodí spořádaně s předstihem. Překvapilo mě rovněž poměrně malé nasazení policejních sil, a to zejména v porovnání s armádami těžkooděnců provázející snad každé utkání české gambrinus ligy. Zahlédl jsem i pár fanoušků hostů, prodírajících se davem domácích, vše v poklidu. Potkáváme taky „naši“ třetí skupinu, která vyrazila s denním předstihem. Údajně to jsou všechno chrudimáci, ale nikoho z nich neznám. Navíc se všichni tvářili hrozně nasraně a nepřístojně, asi se báli o lístky, které měla dovézt již výše jmenovaná skupina z Jihlavy. Ta nakonec dorazila akorát včas. Lupeny se rozdaly a už jsme se hrnuly do útrob chrámu Borussie Dortmund. Bohužel nejsem vůbec schopen si vybavit, zda-li se konaly nějaké kontroly jako šacování atp. Pamatuju si několik pater schodů a usednutí na svoje místo v bloku 67, 32 řadě. Naše fleky jsou přibližně na předělu podélné tribuny a sektoru za bránou. Slavnou „Sudtribunne“, kde se schází opravdu početný domácí kotel máme po pravé ruce, přes celou délku hřiště. Utkání bylo beznadějně vyprodané, což znamená něco přes 80 tisíc lidí.
Atmosféru jsem po pravdě čekal o něco bouřlivější. Přišlo mi, že v Miláně na San Siru vytvořilo obecenstvo větší rachot, ale možná to bylo tím, že tam jsme seděli kousek od kotle. Jinak byla kulisa samozřejmě velmi dobrá. Jižní tribuna se snažila fandit celý zápas a velké vlajky na tyčích u nich vypadaly velice dobře. Chvílemi se k podpoře přidával aspoň tleskáním celý stadion, a když to při šanci, nebo gólu všechno zařvalo, tak už to byl solidní hukot. Na konci zápasu projelo i několi mexických vln, do kterých jsme se samozřejmě rovněž zapojili. Co se týče hry, tak mohu s klidným svědomím zkonstatovat, že jsme si vybrali dobrý zápas. Borussia poměrně brzy prohrávala 0:1 a v tu chvíli se všude možně po ochozech projevilo docela velké množství fanoušku Freiburku. Ti měli i vlastní, zcela zaplněný sektor na severní tribuně. Poté však dortmundští vzaly osud zápasu pevně do svých rukou a ve velkým stylu otočili stav na 5:1 ve svůj prospěch. Jelikož asi všichni z naší delegace fandili právě domácím, byli jsme spokojeni.
V průběhu zápasu mě přepadla chuť na pivo a jelikož jsem v zázemí nepřehlédl patřičný stánek, vydal jsem se krátce po začátku druhé půle opatřit si štopičku, nebo dvě. Jelikož jsem skvělý lingvista povídám mladíkovi za pípou: „zweimal bier bitte“, načež sem mu začal podávat připravenou deseti eurovou bankovku. Ten se však zatvářil zmateně a začal koktat něco z čehož sem pochopil, že mi pivo nechce dát. „Warum?“ tasím se ze svou slovní zásobou. Nevím proč mi jeho opodál stojící kamarád náhle předhazuje otázku : „ do you speak english?“ Na to odpovídám, že jsem: „fanatische fan Borussia aus Tsechische republik und ich fahre zu euch tausend kilometrs, verstehstu du!?“. „Tak mi dej to pivo magore! „. Následně se však dozvídám, že to se vydává pouze na klubové kartičky, kde si dobijete kredit a za ten si následně pořizujete občerstvení a kdo ví, co ještě. Posílají mě do nějaké kanceláře, na to však seru a jdu aspoň zkontrolovat čistotu wc. Tak mě trochu utěšila skutečnost, že v Dortmundu maj na hazlech normální mísy a ne tureckou díru v zemi jako v Miláně.
Po ukončení zápasu a děkovačce se ještě chvíli fotíme na tribunách. Poté se vydáváme k autu, přičemž zejména Luboš kypí energií a při bravurním přískoku kolem skupiny policistů jednomu z nich bouchne do helmy. Ten se naštěstí jenom otočí a zakroutí hlavou. Buben se ztrácí v nedalekém Fanshopu a já, Vláďa a výtržník tak jdeme sami. Zajímavé je, že cesta zpět mi připadala mnohem delší. Asi se dostavoval nedostatek alkoholu.
I proto se snažíme před definitivním odjezdem z wesfáslkého velkoměsta zaplout do nějaké místní knajpy. Při průjezdu metropolí dostáváme echo od druhé výjezdové skupiny, že už sedí v typické německé restauraci Croatia. Vydáváme se tedy za nimi a po chvilce bloudění podnik opravdu nacházíme. Je to poměrně pěkná putika pro slušnější lidi, ale i nás se přesto personál usmívá. Právě ve chvíli našeho příchodu se navíc uvolňuje stůl přesně vedle našich kolegů. Partička, která právě odcházela, byla zřejmě též složená z příznivců kopané a podle všeho se jednalo o stoupence Freiburku. Ale nejsem si úplně jist, jestli sem je zařadil správně. Každopádně jeden z nich se vyjadřoval směrem k Bubnovi a sice nechápal proč někdo, kdo fandí Dortmundu má na sobě bundu England. Buben tomu asi nerozuměl a možná to vůbec nezaregistroval a tak týpek, který si chtěl asi pokecat mávnul rukou a odešel.
My usedáme a příchozí číšník se nás automatický ptá, jestli má donést čtyři piva. Já jakožto jazykově výborně vybavený člověk mu odpovídám, že stačí 3, protože „Buben ist fahrer vole“. Pingl chvíli přemýšlí o mých slovech, ale pak s úsměvem odchází, aby o chvilku déle opravdu donesl drei bier und cola für Fahrer. Kolu si sice nikdo neobjednal, ale Buben to skousnul. Já začínám okamžitě sát a musím říct, že nic moc. Ale co se dá dělat, my máme lepší pivo, oni fotbal a dálnice. Mezitím nám nepohledná servírka donesla jídelní lístky. Mě zaujal pražský řízek s kroketami a maďarská gulášovka. K objednávce však málem nedošlo, jelikož po opakovaném příchodu číšnice odpovídám na její otázku, zda už jsme objednali u kolegy suveréně: ja ja ja ja ja. Ačkoli jsme ještě neobjednali nic. Naštěstí náš rozhovor zachytil jeden z kamarádů u vedlejšího stolu a uvedl věc na pravou míru, za což mu všichni dodatečně děkujeme :) Prager schnitzl byl skvělý a z rybích prstů, které mě ze začátku dost mátly se vyklubaly výborné krokety. Strávili jsme v onom podniku příjemnou hodinku a půl během které jsme se všichni vystřídali na jednom jediném hajzlu. A pak už byl čas návratu.
Ještě před definitivním opuštěním města jsme zastavili na benzínce, kde Luboš nakoupil flašku Morgena. Zároveň jsme potěšili skupinu přítomných příznivců Borusie, kterým jsme vysvětlili, že jsme z České republiky a jezdíme fandit na každý domácí zápas :) Jednoho z nich jsme obdarovali plechovým Kozlem a ten nám děkoval slovy „I like you fucking crazy people“. Začátek dlouhé cesty zpět sem řidiči úplně nezáviděl. Bez koly upíjený kapitán rychle zapůsobil a v autě bylo hodně křiku a veselý. Jako náhodu začalo rádio právě hrát nesmrtelné hity Tří sester, které jsme sborově pěli. Asi po dvou hodinách jízdy a dopití lahve pak došlo k vyraznému uklidnění situace a vytuhnutí všech opilců.
Velkou část cesty se mi podařilo prospat a tak za zmínku stojí poslední paranormální situace tohoto výjezdu. Jeden z bdělých záblesků mě zachytil již ve vlasti, na dálnici směrem Praha, kterou ukazatel právě určil na 80 km vzdálenost. S pocitem, že jsme za chvíli doma zase usínám. Když o něco déle opět přicházím k vědomí, nebyli jsme k mému překvapení ani v Praze, ani na dálnici, ale projížděli jsme nějakou nesmyslnou uličkou jakési zapomenuté severočeské vesničky. Navíc jak se o chvilku déle ukázalo, uličkou slepou. Na dotaz co zde děláme, odpovídá nasraný Buben, že ho sem svedla navigace. Chvíli ji sleduju a ta je opravdu úplně mimo. Po asi trojitém průjezdu Ústí nad Labem, kde jsme navigaci přestali brát v potaz, se nakonec štěstně vracíme na dálnici a už opravdu směřujeme domů.
V neděli sem toho ještě neměl dost a sportovní víkend jsem vyjel zakončit do Hradce Králové, kde hrála Spartička. Na zápase bylo přítomno necelých 7 tisíc platících, přesto nás nekonečná fronta na lístky připravila o první gól Hradce, ten padl už ve 2. minutě, zatímco my jsme se na tribunu dostali asi v 10. Taky tu byla příšerná kosa, jakou sem snad ještě nezažil. Každý z návštěvníků by zasloužil diplom za statečnost, protože to byla fakt Siberie. Dobré bylo, že pivo a párek se vydával i bez kartičky. Zároveň sem obdivoval fanatiky v obou kotlích, kteří v tom holomrazu celý zápas opravdu solidně fandili. Já sem se upřímně těšil na konec. Spartička nakonec zápas otočila a vyhrála 2:1, takže s končícím víkendem prostě musela být maximální spokojenost.
Závěrem zbývá dodat, že to tenkrát jářku byla náramná taškařice a mooc jsme se všichni nasmáli.
———
Zpět