Jak jsme vyjeli do Milána

Výjezd do Milána pro mě začal automobilovou cestou do Jihlavy, která je jedním z míst zastávky patřičného autobusu.  Parkuju u Bubna v ulici a rychle míříme načerpat energii na cestu do hostince Posilovna. Během cca dvou hodin do sebe kopnem pár pulitrů Ježka a já sem se seznámil se zbylými dvěma členy naší party pro tuto akci. Kolem půl 10 vyrážíme ve velice povznesené náladě k nedalekému autobusovému nádraží. Osud tomu chtěl tak, že první kontakt řidiče s naší skupinkou byl právě v momentě, kdy jsme všichni nepokrytě chcali na zastávce. Moc nadšení jsme tím od zatím skoro prázdného osazenstva posádky nesklidili. Po usednutí navíc nechutně hlučíme a jeden z nás se pokusil jít vychcat. Poté co zalomcoval dveřmi uzamčeného wc k nám přišel rezervní řidič a důrazně zdůraznil, že pokud se budeme chovat nevhodně, tak nás můžou kdekoli vysadit a že k tomu máme solidně našlápnuto.  Také nás ujistil, že wc je a bude uzamčeno, jelikož každý normální člověk vydrží zadržet stolici v intervalech plánovaných tří hodinových pauz. To je sice jistě pravda, ale pan řidič asi netuší, že k fotbalovému výjezdu patří rovněž moře alkoholu, což v českých podmínkách znamená především močopudné pivo. Trumfy měl však v rukou onen rozčílený pán a tak sem jen smutně dopil rozpitý lahváč a další už sem radši ani nenačínal. I přesto však naše nálada neupadla a těšili jsme se na zastávku v Praze, kde jsme očekávali nástup početné skupiny opilců, se kterou v zádech bude muset muž volantu činit častější pauzy. V Praze skutečně nastoupilo docela dost lidí a bus byl rázem plný a živější, nicméně všichni účastníci zájezdu se chovali nečekaně slušně, což působilo umravňujícím dojmem i na naší skupinku a tak probíhala cesta v naprostém klidu. Na jedné z dalších zastávek se námi dal řidič dokonce do řeči a tak nějak mezi slovy nám naznačil, že už sme spolu zadobře. Více se o cestě asi nemá cenu rozepisovat. Prostě noční cesta autobusem, kdy se člověk snaží usnout a nejde to…

      Když se opět rozjasnilo, šinuli jsme si to právě Švýcarskem a bylo na co koukat. V podstatě celou cestu skrze zemi Helvétského kříže jsme projížděli Alpami, které tu a tam doplňovala nějaká malebná víska. Ten čerstvej vzduch, kterým sem se opájel na jednom z odpočívadel sem si chtěl vzít domů.

  Ze Švýcar už to byl do Milána jen kousek a kolem poledne už jsme v severoitalské metropoli stáli na parkovišti před San Sirem. Tento fotbalový chrám mě ohromil. Úžasná, obrovská stavba. Připadal sem si jako věřící, který právě navštívil významnou svatyni. Nebyl sem evidentně jedinej. Všichni tahali mobily a foťáky a každej pořizoval památeční fota, jako by měl svět za chvíli skončit. Jelikož byl do 7 hodin rozchod, vydali jsme se skupinově k metru a zamířili se podívat na centrum. Už v metru sme se roztrhali a každej se držel jen tý svojí skupiny. Chvíli sme korzovali po hlavním náměstí a já sem si fotil nádhernou katedrálu. Poté obchodní pasáží přešli na jakési boční náměstí, kde jsme sedli na lavičku u sochy Leonarda da Vinčiho, vyndali lahváče a začali na hulváta popíjet.  Jelikož bylo na náměstí poměrně dost policistů a kdosi přišel s palčivou otázkou, zda-li se tu smí na veřejnosti pít alkohol, šel se Buben přítomných strážců zákona radši na férovku zeptat - anglicky. My jsme ho sledovali a tak nám neunikl smějící se policista, který Bubnovi cosi rozsáhle vysvětloval a neustále mával rukou a asi mu něco ukazoval. Když se Buben vrátil, sdělil nám, že si nerozuměli ani slovo a vůbec neví, co mu strážník říkal, stejně tak ten prý evidentně neměl tucha co po něm chtěl Buben J A tak jsme si nedělali násilí a vesel upíjeli zbylé zásoby. Načež si odskáčíváme vyfotit nedalekou slavnou operu La Scala. Mezitím k nám dorazil párek ze Zlína cestující naším zájezdem a tak se dáváme do řeči a týpek vytáhl slivovici, ze které si notně přihýbám.  Po příjemně strávené hodince nás přepadlo svědomí, že bychom přece jen měli navštívit ještě nějakou kulturu, a tak jsme se vrátili k obří katedrále a šli se podívat do ní. Paráda. Něco jako Chrám sv. Víta v Praze. Jinak celkově co se týče památek a malebnosti města je Praha daleko před Milánem.  

  Něco před pátou hodinou jsme se rozhodli pro návrat poblíž stadionu s tím, že se podíváme po suvenýrech a někde sednem na pravou italskou pizzu, nebo špagety. Po výstupu z metra jsme pak teda obtěžovali několik Italů s dotazem na restauraci, či pizzerii. Jelikož jeden z dotázaných uměl trošku anglicky a navíc nás i doprovodil, dostali jsme se do jakési jídelny, kde se podávala i pizza. Byla to taková ta typická závodní jídelna, kde se postavíte do fronty u pultu, vyberete si z možností na stěně a jídlo dostanete na tác. Jelikož sem nechtěl mít u objednávání problémy s jazykovou bariérou, ukázal jsem jednoduše na nápis Pizza speciale 6,90E a měl to za hotovou věc. Paní za pultem pokývala hlavou a začala něco italsky mlet, čemuž sem samozřejmě nerozuměl, ale pochopil sem, že pod onou položkou se skrývá zjevně ještě několik poddruhů. Proto sem jenom kýval hlavou a za chvíli sem opravdu dostal kýžený pokrm. Bylo to dobré, to jo, ale že by to bylo zase něco extra se říct nedá, navíc se mi potvrdil fakt o kterým mi kdosi povídal, že v Itálii má pizza velice tenké těsto, na rozdíl od ČR, kde si jí člověk opravdu nažere.

   Další poznatek byl, že místní dívky, slečny a paní vůbec nejsou tak k zahození, jak se o Italkách traduje. Potakali jsme poměrně dost opravdu hezkých holek, navíc elegantně oblečených. Druhou stranou mince byli místňáci (bez ohledu na pohlaví), kteří chodili po ulicích v očíslo větších teplákách, navíc s rozkrokem někde pod prdelí což působilo dost strašně. Člověk by se v tom doma styděl vytírat schody a v zemi Versaceho to nosej na veřejnosti. Později jsem se od jednoho Italologa dozvěděl, že to je už několik let v tomto kraji móda a styl... Nejsem žádný módní policajt a je mi celkem fuk co má kdo za hadry, ale tohle prostě bilo do očí a muselo se to zmínit.

   Poté jsme již pomalu zamířili ke stadionu cestou, kterou lemovaly desítky stánků s občerstvením, nebo s klubovými proprietami dnešních soupeřů. Někdo z naší party si snad i koupil šálu a jeden týpek furt hledal dres Dellpiero, ale žádný se mu nelíbil, nebo byl moc drahý. Takto jsme se došourali před stadion, kde to necelé čtyři hodiny před zápasem už docela žilo. Usedli jsme poblíž našeho busu a věnovali se konzumaci. Přes plot jsme sledovali oddělené parkoviště pro fanoušky hostů, kteří se pomalu začínali trousit. Některé skupinky se překřikovali s domácími. Jejich jazyku sice nerozumím, ale rozhodně si vzájemně nepřáli hodně štěstí a férový zápas, ať vyhraje ten lepší.  V jednu chvíli nás dokonce od pletiva odehnal policejní těžkooděnec, jelikož nás asi považoval za provokatéry, přitěžující mu v práci. My jsme se však k pletivu po chvilce vrátili, protože se o něj dalo opřít, sednout si na podstavce ho držící a navíc bylo zajímavé sledovat hostující sektor, který s každou minutou víc a víc ožíval. Občas se s námi dokonce dali nějací fandové Juventusu do řeči, jednomu sem dokonce pučil otvírák. Vždy, když zjistili, že nejsme Milánští, ale from Czech republic, tak se rozzářili a začali vykřikovat Grande Paolo, nebo rovnou skandovat Pavel Pavel Nedved…

  V jednu chvíli si to k nám zamířil opravdu drsně vypadající týpek a něco na nás nehezky pokřikoval. Když mu Buben anglicky sdělil, že jsme turisti z České republiky, tak úplně roztál a přívětivě nám sdělil, ať teď radši na chvíli zmizíme od plotu, protože co nevidět dorazí hlavně skupina Turínských a někteří z nich jsou lační po krvi, přičemž my, ač nejsme domácí, stojíme na špatně straně plotu, což by mohlo zavdat záminku pro napadení. Jelikož evidentně věděl o čem mluví a v nedaleké ulici už se začali ozývat opravdu výrazné detonace dělobuchů, tak náš prostor radši vyklízíme.

  A tak před autobusem kecáme o fotbale a všem možným s ostatnímu účastníky zájezdu, kteří už se postupně stahovali z města ku stadionu. Onen Moravák opět vytáhl slivovici a prakticky jen ve dvou jsme ji celou zkonzumovali.  Něco po sedmé hodině večerní dorazil náš průvodce a rozdal lístky. Tak a jdeme na to!

U vstupu mě nejdříve velice lehce prošacoval policajt, následně sem musel zřízenci ve vestě ukázat lístek, občanku a takovou jakoby pozvánku na zápas. No docela sem se zapotil a už sem myslel na nejhorší, ale naštěstí po chvilce prohlížení všech těchto dokumentů vestičkář pokynul rukou, jako že můžu jít. A tak jsem si mohl připadat jako ve Star Treku, když jsem stoupal obrovským pilířem vzhůru k našemu sektoru. Po lehkým chaosu jsme našli naše fleky. Ty byly v úplně poslední řadě, na úrovni brankový čáry. Nad námi už bylo jen potemnělé nebe J I přes značnou výšku, kterou bych přirovnal k prnímu patru Eifelovky je krásně vidět celý hřiště a aspoň má člověk přehled. Ještě před výkopem se jdmeme hromadně vychcat a tu přišlo obrovské zklamání. To i kdejaká nádražní putyka v Čechách má lepší hajzly, než slavné San Siro. Asi 6 shnilých mušlí a na sraní tzv. turecký záchod, čili díra v zemi. Takhle si civilizovanou zemi nepředstavuju.

  Nicméně zbytek stadionu toto malé faux pas přebíjí a tak si můžu vychutnávat atmosféru 70ti tisícového kotle a byla to fakt paráda. Na hřišti jsem nikomu nefandil, ikdyž sem možná lehce přál domácím, ale to jen z důvodů, abych viděl ten stadion explodovat radostí po gólu. Jinak jsme měli parádní výhled na sektor domácích vlajkonošů, kde lidi na rozdíl od zbytku stadionu stáli a mohlo tam být jářku 6-7 tisíc postav, těžko se to odhaduje. Každopádně když zaduli, byl to rachot a když se přidávali i ostatní fanoušci Interu byla to fakt síla. Pecka byla, když několikrát během mače rozjeli zřejmě týmovou hymnu a zpívali fakt skoro všichni. Domácí sektor taky těsně po úvodním hvizdu rozbalil podařenou kartonovou choreografii  s obřím portrétem kohosi uprostřed – bohužel nejsem schopen určit koho a jen odhaduju, že se jednalo o domácího kapitána, ale ruku do ohně za to nedám. Co se týče fotbalu, tak ten stál za to. Hráči si před takovou kulisou nedovolí nic vypustit. Každej jede na plno. Hrálo se nahoru dolů, přičemž mi přišlo, že domácí měli více ze hry, ale přesto inkasovali první gól. Když k tomu došlo, překvapilo mě kolik fanoušků Juventusu se projevilo všude možně po stadionu. Chvíli na to Inter srovnal a stadion doslova vybouchnul nadšením. Lehce před půlkou pak po hezký akci nastřelili domácí břevno, aby asi za minutu na druhé straně inkasovali. Ve druhý půlce už branku nedal nikdo a tak Inter prohrál, což byla vzhledem k atmosféře asi škoda.

   Po zápase jsme se s Bubnem ještě vzájemně fotili na tribunách a tak vycházíme skoro jako poslední, což se mohlo stát osudným, jelikož pořadatelé již přenosným plotem vyhrazovali odchod ze sektoru hostů a stavěli nám ho doslova do cesty. Naštěstí jsme tyto bariéry překonali a došli do busu, kde už většina sedí a líčí si zážitky. Ještě před odjezdem proběhlo vylosování zájezdové tomboly a já sem vyhrál poměrně velikou vlajku Interu, což potěšilo a snad jim teď nebudu muset začít fandit J

  Cestu na zpět do vlasti se mi z velké části podařilo prospat což byl rovněž luxusní zážitek.  Na závěr snad už zbývá jen závěrečné shrnutí. Byla to tenkrát jářku veselá taškařice a móc jsme se všichni nasmáli.