Jak jsme vyjeli na derby - podzim 2012

Výjezd pro mě začal dopoledním přesunem do Kolína. Nezvolil jsem k němu tradiční vlak, jak se na fotbalového fandu sluší, ale provětral sem svého italského hřebce a dopřál si pohodlí osobního vozu. V Kolíně parkuju a stavuju se pro Hynka, se kterým okamžitě míříme – překvapení – do hostince. Nejdříve sme seděli v nějaké sídlištní hospodě, ale poměrně pěkně udělaný, dal sem si výbornou Plzeň a něco k obědu, což mělo taky vysokou úroveň. Asi v jednu jsme se přemístili do jiné knajpy poblíž benzínky, ve které nás ve dvě hodiny měla nabrat posádka jistých východočeských Sparťanů, Hynkových kamarádů.  Stihli jsme dát asi dva kousky a už byl Hynek prozváněn, že jsou kousek od nás. Rychle sme dopili, nechali pivem naplnit dvoulitrovou petku a odebrali jsme se na místo srazu. Tady jsme se ještě pokoušeli mým mobilem vyfotit, nejdřív já Hynka, což se povedlo, pak Hynek mě, což se mu nepovedlo a je to škoda, protože sem asi po 12 letech vytáhnul na výjezd svůj dnes již oldchoolový dres s Horstem Sieglem a přál si tak být zvěčněný. To už dorazila tříčlenná skupinka našich dnešních kolegů a už sme se řítili do Prahy. Cestou probíhá konzumace a Hynek nezavřel hubu  - on je neuvěřitelně žoviální :)

  Po příjezdu do Prahy okamžitě usedáme v jedné velice sympatické žižkovské hospůdce, kde už na nás čekali další dva Sparťani tvořící pro dnešek naši skupinu. V zařízení se mi opravdu líbilo, plán dne byl však takový, že se přesuneme do jiné putyky na náměstí Míru, kde se k nám přidají další dva členové a násleně z Míráku vyrazíme se sparťanským pochodem na Eden. Poměrně brzy tak následuje další přesun z části pěší, z části mhdéčkový. Následně usedáme v Knajpa, doslova, ta hospoda se tak jmenovala. Opět poměrně zdařilá restaurace, jen ty ceny byli už více „pražské“, ale Kozel za 29 je ještě celkem bernej. Před hospodou na zahrádce navíc už seděla jiná, asi deseti členná skupina našich rudých soukmenovců. My usedáme vevnitř a poklidně konzumujeme. Po chvilce dorazili ještě dříve avizovaní dva týpci. Naše tlupa už vypadala opravdu úderně. Žádný mlaďasové,  všechno poctivá stará škola. S přibývajícím alkoholem v krvi se navíc začalo i skandovat. Mezitím se venku dost rozpršelo a Sparťani ze zahrádky se přesunuli dovnitř a samozřejmě ke stolu vedle nás. Okamžitě se začali pět chorály a rozjeli se dlouhé, několika minutové popěvky a skandovačky. Hospoda byla naše! Jediná číšnice se chvílemi tvářila znechuceně, ale piva nosila vcelku rychle. Většinu slušných lidí naše jednání z Knajpy vyhnalo, ale našlo se i pár jedinců, kteří nevzrušeně seděli dál absolutně si nás nevšímajíc, což by bylo z pohledu mediálních mrdek jistě velmi překvapivé, protože my jsme ti strašní fotbalový fanoušci, navíc  Sparťani, nejhorší chátra, která na potkání bodá nože do dětí, do těhotných žen a zase do dětí.

  Kvůli dešti a náročnosti pochodu byl mezitím vším přehodnocen plán jít na stadion pochodem na variantu přiblížení se ke stadionu po vlastní ose a přidání se k průvodu až kousek od cíle. Jako jeden z pádných argumentů byl i ten, že pochod bude zcela jistě nekompromisně obklíčen těžkooděnci, který by  nepustili člověka ani vychcat. A tak jsme možná kolem půl 7 v rázné náladě vyrazili do ulic. Opět jsme se nevyhnuli pokřikům a urážkám soupeře. Najednou se k nám připojila partička mladých Sparťanů (kluci 17-18 let), kteří v naší blízkosti všichni tak o metr povyrostli a hrozně se nám snažili vetřít různými antislávistickými hláškami. Slávistů jsme v ulicích moc nepotkali, prakticky jen jednoho a ten na dotaz: „copak to máš za šálu?“ raději trochu sebevražedně přeběhl silnici. Přitom nám byl celkem u prdele. Poněkud více sešívaných zoufalců bylo až v bezprostřední blízkosti stadionu, který ani není jejich, ač na něm hrají jakoby domácí zápasy. Průvod našich lidí ještě nedorazil a my se tak vydali do blízkého Tesca pro nějaký lahváče. Za popíjení a dobré nálady jsme podél silnice čekali na dlouhý zástup, jehož příchod už ohlašovali policejní sirény a kvílení dělobuchů J Když procházeli kolem nás tak jsme aplaudovali jak na 1. Máje. Nájednou sem dostal herdu do zad a robocopové mě proti mé vůli poměrně nešetrně natlačili do pochodujícího davu. Nevím, jestli je to normální, aby policajt strkal do lidí a pouze na základě fanouškovské přízně k fotbalovému klubu vás nacpal, někam kam třeba vůbec nechcete. Nicméně jsme se stejně s průvodem trochu projít chtěli a navíc jsme byli v podstatě u stadionu. Neprostupný kordon čertů nás zavedl před sektor hostů a i kdyby jsme měli lístky třeba na hlavní tribunu, tak máme smůlu. Jinam jít prostě nešlo. Odbavování jednotlivců pouštěných na tribuny trvalo neuvěřitelně dlouho a fronta se hýbala minimálně. Mezitím začal zápas a to samozřejmě vyvolalo řadu nevole, jelikož jsme stále postávali venku před branami. Po menších nepokojích se naštěstí securitka trochu uklidnila a pouštěla to přece jen ryhlejc.

   Na tribuny jsme se dostali možná v 5. minutě zápasu a zaujali jsme místa kousek od plotu oddělující sektor hostů od protilehlé (oproti hlavní) tribuně. Na plotě visely vlajky a tak jsem viděl cca půlku hřiště. Když sem se trochu vytáh, viděl sem trochu i vzdálenější branku. No co, fotbal to byl stejně hnusnej. O to víc jsme fandili a byla to paráda. Stáli jsme pár metrů od předřvávače, kterej seděl na plotě a řval do megafonu. My po něm. Musím říct, že se fandilo opravdu suprově a celej zápas. A to i přesto, že Sparta hrála zase pěkný hovno. Došlo i k menším výtržnostem a to zejména ve chvílí, kdy před naším sektorem zahrával roh bezpáteřní Kisel. Pár horkých hlav se ho snažilo trefit různými předměty, o kousek ho minula světlice. Mezitím vším jsme se mj. potkali s chrudimákem Zelím a lehce pokecali.

   O půle se jdu podívat na vrchní část tribuny, kde by teoreticky mohl být lepší výhled na hřiště, ale je tu naprosto debilně umístěna „televizní“ tabule, takže opět půlka hřiště není vidět. I tak sem si přece jen našel lepší místo a asi pět minut sledoval druhou půli v sedě, tak jako všichni kolem mě. Jenže mě to rychle přestalo bavit a vrátil sem se dolů, kde se stálo, poskakovalo, řvalo, zpívalo atd. Zápas jsme po pravdě skoro nesledovali a přesto, nebo možná právě proto, jsme se skvěle bavili. Jednou když jsem se opět trochu vytáh a podíval se na hřiště ,tak jsme zrovna dostali gól. To nasralo. Protože s variantou porážky zrovna tady se vůbec nepočítalo. Ihned po gólu a pár vteřinovým šoku se začalo zase fandit a tak to bylo až do konce. Konec zápasu už jsem odsledoval celkem poctivě, protože po gólu to samozřejmě dostalo větší náboj.

    O největší radost na naší straně se tak postaral Sparťanský fanoušek, který odkudsi z druhé strany stadionu vběhl na hřiště a přes jeho celou plochu proběhl až před náš kotel. Přitom se lišácky vyhnul několika „ochrankářům“ ve vestičkách což jsme vždy kvitovali nadšeným aplausem.

   Zápas bohužel skončil naší porážkou a podle mnohých to byl zatím nejhnusnější fotbal této sezóny. Sparta vyprodukovala jednu jedinou střelu na bránu… Diváků bylo něco přes 15 tisíc, v tom spousta Sparťanů, což je pro domácí slávisty těžká ostuda. Na jakej jinej zápas už byste chtěli jít?? Navíc když se konečně zase jednou hrálo v sobotu a ne v nesmyslný pondělí.

   Jediný hráč, který přišel za podporu poděkovat až přímo před sektor byl Manuel Pamič. Trochu sem se lekl, když kousek od něj dopadla vytržená sedačka. Věřím, že to nebyl úmysl, ale hodně špatně mířený vrh. Pár dalších hráčů přišlo aspoň trochu zatleskat zpovzdálí, okdud nás nakonec pozdravil  i realizační tým v čele s trenérem Víťou Lavičkou, jehož jméno se následně skandovalo.

   Po zápase jsme byli asi půl hodiny drženi v útrobách stadionu, aby měli sešívky čas se rozejít. Dobu takto strávenou věnujeme vymýšlením naprosto neuvěřitelně stupidních hlášek a Hynek paroduje zpěv Ládi Křížka z čehož dostávám záchváty smíchu. I přes toto zdržení jsme následně pár sešívaných ještě potkali. Žádný incident sem však nezaznamel, ikdyž v Krimi zprávách na primě, by vám vážným hlasem určitě řekli že jo, k tomu by pustili záběry bitky třeba z Argentiny a podbarvili to nějakou drsnou, skličující hudbou , abyste měli pocit, že v bezpečí jste jen doma u televize, která jediná vás má ráda a chodit ven vůbec nemá cenu.

Cesta zpátky proběhla absolutně poklidně. Za zmínku stojí jen bageta, kterou jsme si s Hynkem koupili na benzínce kousek za Prahou, a která po rozbalení smrděla snad po hovnech. Takže sme se moc nenažrali.

  I přesto to byla tenkrát náramná taškařice a móc jsme se všichni nasmáli.

 Běžec: https://www.youtube.com/watch?v=0PlNZbdLrno

Bonus: úryvek rozhovoru s trenérm Bibaa, který se byl na zápase podívat:

Jak se vám úroveň derby líbila? Co mě nejvíc upoutalo, to byl fanatismus fanoušků, intenzita s jakou se do zápasu zapojovali. Vůbec jsem netušil, že to takhle u vás funguje.