Jak to všechno začalo

01.09.2010 18:26

    Říká se, že škola je základ života. A tak i můj první kontakt s alkoholem odehrál se na školním výletě na Jinolických rybníkách. Bylo to pár týdnů před koncem povinné základní školní docházky. Byli jsme s 9.A na třídenním výletě ve výše zmíněnné lokalitě. Co čert nechtěl, byla v rekračním areálu, kde jsme nocovali nenápadná hospůdka jejíž obsluha si s náleváním mladistvým žádné morální násilí nečinila. Pamatuju si přesně tu chvíli, kdy naše dvě dozírající učitelky učinily zásadní chybu a rozhodly se jít na sběr dřeva do lesa s vidinou táboráku pouze s dívčím osazenstvem zájezdu. V očích mnoha chlapců se cosi zalesklo. Čekalo nás několik desítek minut bez kontroly. Byl by hřích nevyužít blízkost bufetu.  Pět minut poté už jsme všichni seděli na zahrádce a s pocitem dospělých si objednávali pivo. V mým případě to bylo PRVNÍ pivo v životě. Dodneška si pamatuju tu hnusnou hořkou chuť, která mi zkřivila hubu. Nicméně po překonání prvotního odporu jsem nasadil blažený úsměv a všechny ujišťoval, že: „je fakt dobrý ty vole“.

        Ostatní hoši na tom dle zkřivených xichtů nebyli jinak. Vyjímkou byli Rumejš s Budičem, kteří se v 9.tř. zš už dali považovat za zkušené pivaře. Srandovní bylo pozorovat smějící se obličeje německých táborníků (ne o moc starších), kteří pobaveně naší seanci sledovali. Když Rumejš a po něm Budič svoje půllitry téměř vyexovali, změnily se výsměvné výrazy jejich obličejů na užaslé. My ostatní jsme na tom byli o poznání hůř. Nevím už jak to řešili ostatní, ale já jsem své první pivo téměř celé nenápadně vylil na zem, abych si šel vzápětí chlapácky objednat další. I z toho jsem upil maximálně čtvrtinu a šlo pod stůl. Navíc už naštěstí nebyl čas, protože žáby u rybníka si začaly kvákat o tom, že náš dozor se vrací z lesů, luk a strání.      

     Tím můj první den s alkoholem ještě nekončil. Večer se konal avizovaný táborák. Obě vychovatelky se s několika žáky dobře bavily u ohínku, zatímco zbytek třídy se nenápadně trousil všude možně okolo. A tak jsem najednou měl v ruce flašku tý nejlepší broskový vodky. Jelikož sem nechtěl být za sráče a jelikož jsem si vůbec nedovedl představit sílu a ůčinky onoho nápaoje, napil jsem se mocným douškem a dal na jeden zátah asi tři loky. Na rozdíl od piva mě to překvapivě nezhnusilo. Celkem se to dalo pít. Náhle se dostavil neznámý pocit tepla rozlézajícího se vnitřnostmi. O chviličku déle se mi začala lehce motat hlava a najednou se dostavil jakýsi uvolňující pocit. Cítil sem, že mi je dobře a měl sem chuť zpívat a smát se každý píčovině. Evidentně jsem v tom nebyl sám. Nemyslím si, že by si toho ani jedna „úča“ nevšimla, nicméně obě to rozumně přešly. Ono taky co by s náma mohly dělat a navíc jsme to měli za pár, tak proč si dělat zbytečný násilí. 

    Týden před posledním základoškolským vysvědčením pořádala naše třída rozlučku. Budič kdovíjak sehnal dokonalý prostor. Baráček náležící ke psímu cvičáku na ploché dráze. Ta tenkrát ještě nebyla obklopena rodinnými domky a tak byl objekt výtečné útočiště pro partu pařby chtivích školáků. Jelikož už je to bohužel (bohudík) přece jen asi 16 roků nepamatuju si už každý detail. Vím, že sem tenkrát vypil asi 5 lahváčů a něco málo tvrdýho. Následně sem ze sebe dělal čůráka a skákal ze židlí do rytmu hudby, válel se po zemi, běhal po psích překážkách a vůbec sem byl trapný, ale v tu chvíli sem to neřešil. Někteří spolužáci si vypomáhali i nějakou tou tabletkou a poté viděli místností plavat růžové delfíny a možná i jinou zvěř.  Večírek to byl každopádně vydařený a loučení se školou důstojné. O následujících letních prázdninách jsem se ještě krásně opil vínem v Chorvatsku pod dohledem rodičů a prožil úžasnou Benátskou noc, jednu z posledních na starý dobrý plovárně, ještě než ji rekonstrukcí připravili o atmosféru. Poté jsem již kráčel vstříc novým zážítkům na škole střední.

       Pamatuju si to jako by to bylo maximálně minulý měsíc, ikdyž je to už pěknejch pár roků. Můj první den na střední škole.

       Už asi o půl 7 se stavuju u svého celoživotního spolužáka Bruida. I on bude následující 4 roky navštěvovat slavnou chrudimskou strojní průmyslovku, ikdyž jiný obor. Nicméně ten prvně zářijový den roku 1997 kráčíme ku škole spolu. Vycházíme s velikým předstihem, protože jsme odkohosi nabyly myšlenku, že třídy už budou otevřené a kam si kdo sedne, tam bude sedět celý rok. Jednoduše nás žene vidina židličky v poslední lavici.

    Po příchodu ke škole však záhy žjišťujeme, že budova je stále uzamčena, nicméně nebyli jsme evidentě jediní kdo pojal stejný nápad. Už kolem 7 hodiny se tu tísní desítky lidí, většinou prváků. Starší studenti zkušeně docházejí až postupně na osmou. Mě nejvíce zajímá jmený seznam mých spolužáků. Zjišťuju, že jsem byl zařazen do 1.G, ve třídě nás je snad 32. Jediný koho vzdáleně znám od vidění jsou jména Jonáš Dubeník a dávná spolužačka z prvních tří tříd zš Jarka Pasteková.

     Nakonec se brány ústavu otvírají až snad před půl 9. Takže jsme strávili na ranním zářijovém vzduchu hezkou hodinu a půl.

     Bezmála dvoumetrový pořízek, cca 45 let, vyřvává 1.G. Jak mi rychle dochází jedná se o našeho nového třídního Depu Drapa. Zároveň se ze stovek študáků prosívá 32 vyjevených mladých a krásných lidí, mých spolužáků. Následuje odvedení do třídy, krátké představení a následná prohlídka školy. Už asi v 10 jsme propuštěni ven, s tímže, kdo chce může přijít zítra.  

     Naše třída za celé čtyři roky nevytvořila jednolitou partu, ale prakticky od začátku se rozdělila na několik podskupin, které s minimálními změnami vydržely až k maturitě. Já sem se ochotně přidal k partě začínajících alkoholiků, jež sama sebe navývala elitou. Do tý patřili tři Hlinečáci – Jára, Dusík a Bedřich, křupan od Havl.Brodu Olda, poté Moravák Óda a přechodně i jeho soukmenovci Bulda s Závratem, poté já a další chrudimák Duben a občasně i skejťák ze Seče Drnec. Nezapomenu na naše první návštěvy hostinců, kdy parta 15-16 letých smradů tvářích se starší napjatě čekala zda si obsluha vyžádá občanky, nebo bez protestů naleje. Obojích situací se nám dostalo požehnaně, samozřejmě jsme vždy měli radost, když číšník-ce, zvolil/la druhou variantu.

   Opakovaně jsme pohořeli v bufetu vedle prodejny Eva na nádraží. Naopak přímo v nádražní putice nám bez problémů pivo dali. Kouzelná byla taky dřevěná bouda skoro u kolejí, kterou jsme nazývali Salaš. I tady nebyl s podáváním alkoholu mladistvým problém, nicméně kultůra stolování byla opravdu nízká. Ve svých toulkách za pivem jsme se však neomezovali jen na nádraží a okolí.  Jako nejisté se jevily hostince Kleopatra, nebo Chrudimka, kde jednou nalili, jednou ne. Vzpomínám si na úsměvnou historku z Chrudimky, kde si nás výčepák pobaveně změřil pohledem. Když jsme na dotaz zda nám již bylo 18 pravdivě odpověděli, že ještě tak úplně ne, tak se začal na celý kolo smát, aby nám po odeznění záchvatu smíchu sdělil, že nám za pravdomluvnost každýmu dvě dá. Nejúžasnější na celé události bylo to, že mu asi za půl hodiny skončila směna aniž by nás zkasíroval a nová obsluha nám bez skrupulí nalévala dál.

      Byly to krásné časy, kdy si člověk dal dvě piva a už ji měl, 3-4 piva už vyžadovalo odvahu a 5 piv sem tenkrát ještě snad ani nedával. Je však třeba poznamenat, že s pravidelným tréninkem rostla i výkonost. A tak sme vyráželi za dobrodružstvím. Ve Sportu nás vyrazili, vedle U Václava nám s radostí roztočili. Jistotou se zdál být Centrál kam jsme také začali docházet pravidelně každý pátek po vyučování. Nalili nám tu bez reptání pokaždé až do jistého incidentu. Seděl sem tam tenkrát tuším ještě s Dusíkem a Bedřichem. Dali jsme piva a gulášek, který býval vynikající. Přišla cikánská číšnice a začala se natahovat pro sklo a talíře na druhé straně stolu. V tom si neuvěřitelně usrala. Několik nekonečných vteřin jsem se snažil dělat jakože nic, až do doby, než se můj pohled setkal s Dusíkovým, který se snažil o totéž. V tu chvíli to prostě nešlo udržet a oba jsme vybouchli smíchy. Berdřich si prdu zřejmě nevšiml, neboť se tvářil nechápavě. Každopádně důsledkem bylo, že nás vzápětí přišel zkasírovat osobně výčepák a příští týden už nám nalít nechtěli. Naštěstí se z jara toho školního roku otevřela legendární Královská pivnice, která po několik málo let své existence byla azylem všem nezletilým alkoholikům.

     Kapitolou samou pro sebe se pak staly návštěvy tanečních, kam sem byl rodiči přihlášen a dovlečen. Po úvodním odporu se ukázaly být celkem zabavným zpestřením konce týdne. To tancování mě nakonec i docela bavilo a hlavně jsme se tam scházeli spousta dobrejch známejch lidí. Vždy po ukončení kurzu jsme zamířili do dnes již neexistující putyky Admirál. Ta snad žila pouze z tanečních, páč kromě svátečně oblečených  pubescentů, tam nikdy nikdo jinej nebyl. I proto jsme se tu mohli krásně podnapíjet a co bylo nejlepší, v tento jeden den mi to jinak přísní rodiče snad i tolerovali. Dodnes si vzpomínám jak sem se onehdá o půlnoci v podroušem stavu upadl na koberci v kuchyni a před pobaveným otcem sem následně asi na 4x nebyl schopen frajersky vyplivnout žvýkačku do koše. Na dotaz jestli sem byl někde na pivu, sem s grácií odpověděl, že sem pouze sledoval kamarády hrající kulečník. Ráno po kulečníku jsem 2x po sobě strašne zvracel, čímž byl tátův dotaz beze slov zodpovězen.

    Královská pivnice však nebyla jedinou hospodou, která z jara toho roku zahájila činnost. Kluci z itru objevili na rozhledně zastrčenou putyku jménem R klub. Z jedné strany byla diskotéka a z druhé docela hezká hospoda. Výhoda byla, že jsme tam chodili opravdu snad jenom my. To nemyslím nějak nadnešeně nebo pateticky. Kromě lidí z intru a naší alko skupiny sem tam opravdu nikoho jinýho nikdy neviděl. Možná i proto bylo R jednoho dne náhle uzavřeno, aby asi po měsíční pauze přišel Óda s potěšující zprávou, že místo „erka“ je nová, fotbalová hospoda. A tak se někdy na jaře roku 1998 zrodila legendární Penalta. Ta mimochodem v lehce pozměněném provedení funguje dodnes a já ji tu a tam navštívím.

    Jelikož část členů naší skvadry bylo a je fotbalovými fanatiky cítili jsme se v oné pivnici jako doma. Na zemi zelený koberec s nalajnovaným hřištěm. U protilehlých zdí byly opravdu dvě menší fotbalové brány a dokonce tu bylo i něco jako ochozy, kdy člověk chlastal na vyvýšené plošině. Po stěnách pak byly nejrůznější fotbalové motivy. Mooc jsme toho v penaltě vypili a dá se říci, že nás provázela celé středoškolské studium. Mimochodem sem tam na sklonku roku 1999 velkolepě oslavil své 18.té narozeniny, kdy sem tenkrát za sud G12 v hospodě zaplatil 11stovek!!

    Svého času sme pencli navštěvovali minimálně 1x týdně. Nutno poznamenat, že jsme se nijak brutálně neopíjeli. Prostě max 3-4 piva po vyučování :) Dodnes si pamatuju nezapomenutelný Oldův projev, kdy nás tento vesnický chlapec přesvědčoval o tom, že za komunistů bylo líp, a že je jednou bude volit a vůbec, že sme se měli zlatě a všem bylo dobře. Aby asi o 10 minut déle na celou knajpu vykřikoval, že je věřící katolík, chodí do kostela a nestydí se za to. Nechci po těch letech s Oldou polemizovat, ale něco mi říká, že většina pravověrných katolíků nebyla komunisty a naopak :)

     Olda byl vůbec veselý člověk :) Vzpomínám si jak nám vypravoval o tom, že za víkend na zábavě v Dolní Krupé vypije i 50 piv a vůbec, že je to už zkušenej pijan a něco vydrží. Při prvních společných půllitrech na nás pohlížel téměř otcovsky... aby následně po 3 vypitých sklenkách zpíval na celou hospodu, vykřikoval „Rebel, Rebel“ a dělal holubičky.

     Možná ještě zásadnější v té době však byla již výže zmiňovaná Královská pivnice. Pamatuju si na dny, kdy zde popíjelo třeba 50 lidí a dal bych svou levou kouli do ohně za to, že NIKOMU nebylo 18. Když o tom přemýšlím, tak vlastně nechápu jak to mohlo procházet tak dlouho. Tady bych si ještě dovolil poznámku, kdyby se snad někdo divil, kde jsme na to všechno brali peníze. Pivo v té době stálo v průměru kolem 10 korun. Desítka byla mnohdy dokonce pod 10Kč. Pamatuju si jak jsem se rozčiloval nad předraženou Plzní za 13,60 :) Zkrátka a dobře v tý době stačila stokoruna na to jít 2x do hospody!

    Právě Královská pivnice byla ze zřejmých důvodů vybrána jako místo rozlučky s prvním ročníkem na střední škole. Já a Óda jsme se na ten domluvili a přišli si pro vysvědčení v dresech svých oblíbených fotbalových klubů. Já měl na sobě rudý dres Sparťanský a Óda červený dres brněnský. Společně jsme na nádraží vyzvedávali posily z Moravy Lendyse a Pepka a z nějákého důvodu jsme nejprve zamířili do Červená 7. Hoši z Moravy byli šokovaní kombinací našich dresů, ale snad se přes to přenesli. Po asi 2 kouscích v Sedmě, se přesouváme do místa centrálního srazu v Královský. Tady už chlastá hromada školáků nejen z naší školy. Naštěstí někteří naši třídní spolužáci dorazili v předstihu a zabrali místa na zahrádce. A tak lejeme jak duhy a družíme se. Já se potuluju všude možně po hostinci, protože se tu nalézá výběr všech chrudimských středních škol a tak tu mám dost známých.

   Nevím už jak k tomu přesně došlo, ale naše skupina pojednou začala vadit majiteli zařízení. Možná za to mohli hlučné Oldovy výlevy. Ten byl po několika předchozích upozorněních chycen za límec a vyveden na ulici se zákazem dalšího vstupu. Já sem pouze poznamel, že snad nic hroznýho nedělal, ať ho nechá bejt, načež mi rozzuřený děd polil hlavu pivem a snažil se mě též vyvézt. Jelikož sem však v té době už byl pěkný pořízek, nepodařilo se mu mnou hnout a tak mi alespoň oznámil, že mám „žlutou kartu". To sem bral a myslel sem, že budeme pokračovat dále, holt bez Oldy. Ten to však viděl jinak a z průjezdu oddělujícího pivnici od ulice začal křičet, že má zaplacený pivo, ať mu ho někdo donese. Volání vyslyšel Lendys a půllitr mu skutečně donesl. Toho si všiml, teď již nenávistný děd, čile vyběhl za Lendysem aby ho jednou dobře mířenou ranou knokautoval. Poté se otočil k nám a nepřičetným řevem nám sdělil, že máme jít okamžitě všichni do prdele, ať jsme do minuty pryč. Tak jsme šli, někdo s půllitrem, jiný s popelníkem :) Každopádně to bylo důstojné rozloučení s prvním řočníkem na SPŠS.

    O letních prázdninách toho roku došlo v mém životě k zásadní události a to když jsem s Ovářem po prvé v životě navštívil legendami opředený „chrudimský barandov“ - Festunk. Ovářovi už tenkrát bylo pár dní 18 a já sem si občanku „zapoměl doma“, nicméně ta stejně nebyla potřeba. Atmosféra Festru mi ihned učarovala. Málá, dřevěná, ale útulná bouda s velikou zahrádkou. Provozák a číšník v jedné osobě vypadal jako komunistický poslanec Ransdorf a tak jsme mu vmžiku začli přezdívat Ransdy. Ransdy byl v jádru hodný člověk, však jeho metody obsluhy byly poněkud neortodoxní. Na pivo se čekalo i několik desítek minut a většinou mírně páchlo. Mnohdy Ransdy připojil poznámku typu: „vy byste kluci ještě neměli pít“ atp. Nicméně pěnivý mok vždy s delším či ještě delším prodlením donesl, navíc se na Festru té doby podávaly vynikající klobásy. Pro mnoho lidí byl a je Festunk pajzlem, já pajzly miluju!

 

   Do druháku už s námi bohužel nenastoupil mistr Duben jenž měl v předchozím roce nehezkou kolizi s mechanikou a matikou. V průběhu tohoto roku, tuším, že nějak kolem pololetí nás rovněž nečekaně opustil další člen naší elitní alko skupiny Drnec, který jednoho dne prostě vrátil veškeré nafasované učebnice a bez podání bližšího vysvětlení ukončil svá studia na spšs. Bylo to zvláštní i z toho důvodu, že Drnec nebyl z těch co měli problémy s prospěchem. Každopádně proto jistě měl své důvody jejichž zkoumáví však není předmětem těchto pamětí.

 

    My ostatní jsme tu káru táhli dál. Vzpomínám si na legendární pijatiky v Penaltě, která se rovněž ukázala býti jistotou nálevu. Dokonce nás v tom obsluha hrubě podporovala. Vybavuju si situaci, kdy myslím, že Dusík slavil 17tiny. Jako dnes vidím, jak nám od pinglujícího hromotluka přistála na stole nová várka piv, přičemž jsme zdaleka nedopili ta prvnotní. Jára se tenkrát ohradil s poukazem na své ještě poloplné pivo, načež se výčepní rozesmál, zasádil Járovi přátelskou herdu do zad a povídá “to dáš mladej“.

 

   V tomto fotbalovém lokále rovněž probíhalo naše soustředění na školní ples. Tento plesový ročník (99/00) byl vyjímečný tím, že nebyl maturitní, jelikož vlivem zavedení povinných devátých tříd prostě jeden rok chyběli maturanti. Naše kompletní elitní skupina doplněná o Dubna měla u pivních stolů sraz snad už ve 4 odpoledne. Takže mimochrudimští museli celý den chodit v kvádrech. Sešlo se nás asi 10 mladých a krásných nadějí národa a od prvních chvil jsme v poloprázdné putyce neskutečně lili.K tomu jsme si pustili televizi s fotbalem, kde právě s někým hrálo Ódovo Brno. Dodnes si pamatuje tu vyděšené, onde nasrané výrazy jiných hostů pivnice, když Óda po vsítěném gólu svých oblibenců asi půl minuty zplna hrdla řval jako protrženej.

 

     Asi o půl 10 jsme se vydali směr muzeum. Jenže cestou jsme se nevyvarovali popěvků a skandování. Báli se nás i popelnice, které se nám snažili odkutálet z cesty. Kdo ví proč jsme náhle v dálce zahlédli blikající policejní vůz. Naštěstí to bylo právě u průchodu vedoucím do Královské pivnice, kde jsme se tedy bleskově ukryli a následně strávili v pivním azylu asi další hoďku. Na ples jsme došli ve značně podnapilém stavu a co si pamatuju, tak se naše skupina rozdrolila. Já vím jen, že sem nějáký čas strávil na baru s Ódou a posléze jsme se smíšenými úspěchy navazovaly kontakt s děvčaty. Taky si pamatuju, že jsem na plese potkal Ováře s tehdy ještě přítelkyní Luckou. Až druhý den jsem se od nich dověděl téma našeho hovoru. Prý sem několik minut opakoval, že mi odletěl motýlek (myšleno doplněk obleku). Motýlka jsem skutečně už nikdy neviděl a od těch dob dávám přednost kravatě.

 

    V Penaltě rovněž velice často začínali moje a Rejdyho výjezdy na hokej do Pardubic. Bylo to v době, kdy mě hokej ještě bavil a dokonce jsem propadl kouzlu pardubického zimáku. S Rejdym jsme nevynechali jedinej domácí zápas a na jižní tribuně jsme si vybudovali postavení téměř ve středu, což byla výsostná místa pro zasloužilé fanatiky. Já sem měl dokonce tenkrát i dres a připadal sem si hrozně drsně, když sem s nim kráčel ulicí, nebo v něm seděl v hostinci. Pamatuju si obdivné pohledy výše zminěného výčepáka, když jsem jakožto 16-17 letý cucák vyexoval první 3 piva. Veškerá legrace následně přecházela v autobuse cestou do Pardubic, kdy se nám logicky začalo chtít hrozně chcát a minuty do výstupu na cílové stanici s možností vyprázdnění se zdály být nekonečné.

     

    Vrcholem našeho fandění hokejovým Pardubicím byl výjezd na zápas play-of do Zlína. Vydali jsem se na tu cestu do hlubin Moravy 4 stateční – já, Rejdy, Bedřich a Duben. Arci, že jsme nejeli na vlastní pěst, ale organizovaně s autobusovým zájezdem. Odjezd od zimáku byl někdy dopoledne. Sraz v restauraci Hokejka asi o hodinu dříve. Každej se do sebe snažil nalít co nejvíc piva. Taky proběhl oblíbený gulášek a už se nasedalo. V autobuse samozřejmě kolovalo mnoho flašek nejrůznějších alkoholických nápojů. Asi po hodině jízdy už musel řidič dělat každou čtvrt hodinu pauzu na chcaní, protože množství vypité tekutiny začalo dělat své. Po příjezdu do Valašské metropole okamžitě míříme do lokálů poblíž stadionu, kde se to jen hemžilo domácími, ale k žádným střetům nedocházelo. Během zápasu sem měl neustále v ruce kelímek s pivem a připadal si jako obrovskej drsňák jakými jsme jen my, výjezďáci. Pardubice tenkrát prohráli, ale to nebylo to hlavní. Mnohem podstatnější byla bitka, kterou na konci zápasu vyprovokovalo několik domácích, kteří přes policejní bariéry vtrhli k nám do sektoru. Zmatení policajti při následném zákroku zmasakrovali několik pardubáků a skoro zabili vedoucího výpravy, když ho naprosto nepříčetnej „ochránce zákona“ shodil po zádech z tribuny a ten si rozbil hlavu – v první chvíli sem fakt myslel, že je ten chlap mrtvej. Zlíňáci, kteří útočili v NAŠEM sektoru byli propuštěni a v poklidu odešli, zatímco u nás, kteří jsme se jen bránili došlo k zatýkání. Od tý doby prostě nemám fýzly rád. V novinách se to samozřejmě otočilo a bordel jsme dělali my... klasický novinářský sračky a jen ten kdo byl u toho ví jak to bylo doopravdy. Ale o tom tenhle příběh není...

    Následně nás policejní kordon vyvedl před halu, kde nás čekala delegace bojechtivých zlínských skinů (všude kolem hromada robocopů a stejně nechali tuhle partičku čekat přímo před našim východem). Nicméně, když ti viděli naši nasranou asi 80členou skupinu s chutí se mstít, tak se rychle schovali za záda těžkooďenců. Následoval přesun k autobusu vyplněný vzájemnými urážkami a přehazováním „suvenýrů“ s provokujícími „Ševci“, přičemž někoho od nás občas kousnul policejní pes, nebo byl odvlečen, zatímco místní byli evidentně beztrestní. Cesta busem domů už proběhla v klidu.

   Tahle stať se trošku vymkla popisu vývoje pohostinského dění v Chrudimi a jinde, ale jsme nakonec na stránkách Ultras a k tomu se to zase hodí :) navíc je to hezká vzpomínky na časy, kdy se takovéto věci běžně děly i na hokeji a ne (vyjma pár vyjímek) jen na fotbale jako dnes.

   Co se týče našeho popíjení, tak si nemohu nevybavit skvělou oslavu čarodějnic v legendami opředeném roce 2000. Byli jsme tenkrát žáci třetího ročníku a všem nám již bylo víceméně 18, takže jsme konečně mohli pochlastávat zcela legálně. Naplánovali jsme tenkrát návštěvu prakticky celé naší elitní skupiny u našich moravských kamarádů v Dubové nad Svitavou. Tátovou vypůjčenou škodovkou jsem jako ještě relativně čerstvý držitel řidičského osvědčení vyrazil do Hlinska, kde jsem nabral Bedřicha (možná se mnou jel už z Chrudimi Duben a Rejdy, ale jejich účast už si už nevybavím 100% - holt je to 11 let), + se svou škodovkou připojil Jára, kterej měl v posádce ještě Dusíka.

    Pohostiní Ódovi rodiče nás přivítali skvělým gulášem a už sme šli na to. Akce se odehrávala v příkré stráni týčící se nad vsí, kde měli Ódovi menší zahradní pozemek. Klasika, ohniště, okolo lavičky, hromada klobás, špekáčků a hlavně sud + něco kořalek. Samozřejmě tu kromě Ódy bylo i pár dalších domorodců. K popíjení nám hrála drsná muzika, která nás dostávala do ráže. Nálada byla skvělá a jelikož většina z nás byla ultras fanoušky :) různých fotbalových klubů, začalo se vlivem stoupající hladiny alkoholu v krvi stále častěji objevovat nejrůznější organizované skandování a nenávistné popěvky. Z nedaleké bytovky k nám dokonce dorazil Ódův brácha s prosbou, abychom se uklidnili, jelikož jsme údajně slyšet po celý vesnici a někteří spoluobčané jeví z našich výkřiků známky nervozity. Prosby samozřejmě ničemu nepomohly a náš hlahol se nesl nad okolím hluboko do noci. Dodnes, když si to vybavím, si říkám jakou jsme měli kliku, že někdo nezavolal policajty, jelikož naše „fandění“ se tu a tam neslo ve značně „politicky nekorektním“ duchu. Úplně bez odezvy se to však neobešlo. Ódu a spol si posléze předvolala na kobereček starostka vesnice a kluci museli slíbit, že toto bylo opravdu naposled :)

    Na oslavu třetího středoškolského vysvědčení jsem s Bedřichem pro celou třídu zabrali salónek v dnes již neexistující hospodě Na Sklepých vedle městského parku. V objektu, který o pár měsíců dýl prošel naprostou rekonstrukcí a byl změněn k nepoznání, aniž by se v něm následně něco dělo, což trvá snad dodneška.

   Sklepy byla už starší putyka, ale měla zcela vyhovující salón a hlavně opravdu dobrý pivo. Tenkrát zrovna probíhalo mistrovstí Evropy v Holandsku a Belgii, kde nás strašně zaříz rozhodčí Holina proti domácím a pak Gabriel nahrál na gól „Francouzovi“ Henrymu.

   Seděli jsme tenkrát kolem dlouhého stolu snad celá třída, což působilo dobře. Z počátku to vypadalo na poklidnou akci, že prostě popijem, pokecáme, zaplatíme a vyrazíme vstříc prázdninovým zážitkům. Jenže Bulda znenadání odkudsi vytáhl hi-fi věž a hromadu cdéček což akci posunulo do úplně jiné dimenze. Během asi dvou hodin se parta ušláplých studentíků proměnila v bandu ožralejch výrostků. Pamatuju si výjev, kdy nevím proč ležím na zemi a kolem mě prochází pohoršený vrchní. Zřejmě předcházel pokus o tanec. Taky jsem několikrát vylezl na jakýsi balkón k místnosti náležící a pronášel ke třídě projevy. Mám pocit, že z původně pozitivního náhledu na nás, jsme obsluhu začali pěkně srát. Nejen, že jsme odmítali ztlumit muziku a někdo dokonce číšníkovi nadával, ale navíc se kdo ví proč vracelo stále méně pulitrů a zmizely i nějaké popelníky. Já můžu s klidným svědomím přiznat, že jsem si neodnesl nic, ale někteří spolužáci si evidentně suvenýry neodpustili :) nevím proč, ale bralo se to tenkrát, že to k návštěvě hospody snad patří.

    Ve čtvrťáku už jsme byli všichni zákonně plnoletí a tak jsme si nemuseli s podáváním alkoholu dělat žádné starosti. Z tohoto ročníku stojí za vyzdvihnutí nejprve tzv. stužkovák. Tedy večírek, při kterém je student připnutím stužky pasován na maturanta. Naše třída nemohla tuto akci oslavit klasicky v hostinci jako všichni ostatní, ale museli jsme to zapít v dnes již pouze v legendách žijícím Zuzy Baru a ještě k tomu ve čtvrtek, přičemž následný pátek byl normální školní den. Tento disco bar jsme měli zabraný pouze pro naší 4.G. Ve třídě byla uspořádána sbírka na chlebíčky, jednohubky atp. Podnik to byl vcelku sympatický, akorát mě srala cena piva, která činila za 10ku 16Kč, to byla na rok 2000 strašná cifra (u Václava stála 10ka ještě po maturitě 9,90,- ) Přítomen byl samozřejmě třídní učitel + ještě nějací hosté, mám vzato, že s námi lehce popili ještě němčinář Joška a účetní Kros, ale to už si tak úplně přesně nepamatuju. Po pár pivech nám na tanečním parketu Depa slavnostně připnul stužku, kde byl dle mě nesmyslný nápis: „život, to je vlastně škola“. Tiše sem jiným záviděl motta typu: „tleskejte, představení končí“. Hvězdou večera byl jednoznačně spolužák Pačes, což byl mj. nadějný atlet. Do té doby snad naprostý abstinent se krutě setnul a po chvílích hyperaktivity usnul na koberci v místnosti vyhrazené hracím automatům. Ostatní se bavili jak se dalo, došlo i na tanec a probíhaly nějaké muchlovačky. Vše bylo dokonce zaznamenáno na video kameru, jejíž záznam sem viděl pouze jednou ve školní „odpočívárně“ a netuším zda-li ona nahrávka stále existuje ani kdo ji případně vlastní. A že bych se docela podíval :) 

 Večírek trval poměrně dlouho přes půlnoc a pamatuju si, že i já sem měl problémy s tím, abych neusnul. Ale ne na koberci, alebrž v měkoučké sedačce, jež byla v baru k dispozici. Domů sem přišel možná ve tři s poctivou myšlenkou jít ráno do školy. Když v 7 hodin zazvonil budík, skutečně sem měl tendence začít vstávat. Asi po půlminutě sem však bezmocně upadl zpět na postel a spal asi do 11. Ten den přišlo na vyučování pouze 7 statečných. Malou stužku s oním trapným nápisem a malým ložiskem (což bylo naopak trefné) jsem z principu nosil uvázanou na školní brašně, abych ji asi po měsíci kdesi vytratil.

  O pár týdnu později nám začalo nové století a dokonce i tisíciletí. Někdo tomu říkal milénium. A ano, začalo opravdu až 1.1.2001, a nikoli 2000 jak se i dnes spousta lidí chybně domnívá. Přiblížil se i náš maturitní ples. Už nevím přesně, ale domnívám se, že se konal v březnu. Naše elitní skupina si dala toho pátečního večera sraz Na Hradbách, kterým dodnes někdo říká Krušovice, podle piva, které se tam už 15 let netočí. Tu jsme dali pouze lehký základ a spořádaně se přesunuli do muzea. Přece jen, letos to byl náš ples, tozn. že jsme před početným publikem rodičů, prarodičů, dalších různých příbuzných a kamarádů žáků čtyř tříd naší spsš dostali od Depy Drapa maturitní šerpu. Načež po nás naše enklávy v hledišti házely mince různých nominálních hodnot. A proto jsme to s alkoholem začali přehánět až po tomto oficiálním aktu a hromadném focení. V muzeu byl cekem prímový salónek Sůva, ten byl ovšem plný rodičů a učitelského sboru a tak naše jednání v něm bylo spíše decentní. O to více se řádilo ve „Vinárně“ což byl přidružený disko bar o patro níž. Pro plesový večer byl vyhrazen pouze osazenstvu plesání, nicméně v jiný čas byl přístupný široké veřejnosti a svého času jsme tam o víkendech často zavítali. Byl to příjemný podnik, kam se dalo vyrazit za děvčaty, za tancem a přitom zde pivo stálo jako v normálním hostinci a dokonce do půllitru. Tenkrát jsme si ho nevážili, a když ho před lety zavřeli, tak spousta lidí najednou zjistila, že jim chybí, podobně jako výše zmiňovaný Zuzy Bar. Do toho jsme také po plese zamířili a pařili do časných ranních hodin. Maturitní šerpu jsem ztratil ještě dříve než stužku, a vůbec ji nedonesl domů. Naštěstí mě s ní stihnul táta vyfotit :)

    Opomenout nemohu zapíjení 19tin Bedřicha, na kterém se zúčastnila celá naše elitní skupina, včetně Oldy, který už sice nebyl náš spolužák, ale k oslavám se připojil. Ten den byl čtvrtek, ale druhý den byli nějaké prázdniny, což nám hrálo do karet. I tenkrát jsme začínali v Penaltě, kde jsme se hulvátsky opíjeli bez ohledu na důsledky. Když nás asi v jednu po půlnoci vyrazili, jelikož obsluha chtěla jít spát, museli jsme zamířit do nějakého nonstopu. Tenkrát padla volba na Las Vegáč, dnes už dávno neexistující podnik v horním patře obchodního domu Borzna, který už dnes prakticky celý ovládají asijští kolonisté. Las Vegáč byl, co se týče plochy poměrně rozlehlý. O víkendu tu snad bývalo i něco jako diskotéka. My jsme si posedali po potemnělé místnosti za rohem od baru, kde na nás nebylo vidět. Naprostá většina z nás po objednání piva hodila čelo. Vzhůru jsem zůstal já a ještě asi dva lidi. Tak jsme tak poklidně popíjeli a debatovali, když vtom se jeden ze spáčů probudil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Byl to Óda, který se po chvilce kývání na místě rozešel ke zdi pomalované siluetou zářícího velkoměsta. Následovala prazvláštní událost, vymykající se logickému chápání :) Uprostřed obrazu totiž byli dveře, které náš opilí kamarád zřejmě považoval za vstup na WC, jenž horečně hledal. Já sem tam ty dveře viděl, on tam ty dveře viděl, další dva lidi je tam viděli. Nicméně tam nebyli!!! Óda nešťastně několikrát máchnul po neexistující klice, poté rezignovaně rozhodil ruce a šíleně pozvracel zeď a koberec. To byl signál pro vzbuzení spící části osazenstva a zrychlenému odchodu. Jak a kde ten večírek vlastně skončil, si už nepamatuju, ale že sem tam ty dveře opravdu viděl, na to bych přísahal.

 O jarních prázdninách toho roku jsem na pár dní zamířil na Moravu za Ódou a Lendysem. První večer jsme se parádně opili v jejich rodné vísce a následně zamířili do Brna. Zde byla v plánu návštěva kopané. Domácí tenkrát ještě hrávali na legendárním stadionu Za Lužánkami a návštěvy se běžně pohybovaly kolem 20 tisíc. Mí průvodci Moravskou metropolí byli tenkrát posedlí restaurací Pegas, umístěnou kousek od hlavního, tedy Svobodova náměstí. Přímo v hostinci se vařilo pivo, které dalo nálevně název. Kromě klasických nálevků se tu scházela i smetánka a potkali jsme tu například herce Labudu. V Pegasu jsme strávili pár příjemných hodin před zápasem a v dobré náladě zamířili ke stadionu. K mému upřímnému smutku si kotel brňáků zrovna dnešní duel s Příbramí vybral pro nějaký protest proti vedení klubu spočívající v bojkotu sektoru a fandění. Kotel tedy zel prázdnotou, skoro nikdo nefandil a i přes asi 10 tisícovou návštěvu byla atmosféra celkem hřbitovní. Našlo se pár jedinců, kteří nechutně uráželi Horsta Siegla, jenž tenkrát právě v Příbrami hrál a pár vyvrhelů neustále skandovalo -„Pražský kurvy“, což bylo na zápase Brna s Příbramí celkem pochopitelné :) Navíc samotný zápas byl dost o hovně, mám vzato, že to skončilo typicky pro českou ligu 0:0. Naštěstí jsme zápas nemuseli protrpět úplně celý… když jsme o poločasové pauze zamířili pro pivo, odchytil nás sympatický opilec, který si na tác koupil cca 15 piv, ale pořadatelé ho s tou náloží zpátky na tribunu nechtěli pustit. Než by to vylil, rozhodl se bodrý Moravák o piva podělit právě s náma. A tak jsme s ním strávili prakticky celý druhý poločas u stánku a já vypil zadarmo asi pět piv.

  Po zápase jsme zamířili do jakéhosi baru Elektra, kde se mně náramně líbilo zejména proto, že v baru popíjelo značné množství velice atraktivních dívek. Skoro to vypadalo, jako by se zde konal sraz modelek a porno hereček, ale jak mě mí moravští průvodci ujistili, je to v Brně běžná věc :) Nějak po půlnoci jsme se značně opilí vypotáceli a vydali se na místo srazu s Ódovým bráchou, který pro nás dojel vozem. Cestou Óda s Lendysem skandovali hesla typu: „Sparta Praha hooligans“ což brněnské půlnoční publikum odměnilo k mému překvapení naprostým nezájmem. Po nabrání Ódou starším nám ten oznámil, že ještě není tak pozdě a mohli bysme vyrazit na vyhlášenou diskotéku Černá Hora. I přesto, že se tam nikomu z nás opilců moc nechtělo, tam taky promptně zamířil. Během asi hodinové jízdy jsme samozřejmě všichni solidně vytuhli. Ona vyhlášená diskotéka byla na kraji vsi, zřejmě v hale nějakého bývalého průmyslového závodu. Když jsme tam dorazili bylo asi půl 2, možná i víc a vyhazovači u vchodu po nás přesto chtěli plné vstupné, jenž činilo asi 60 Kč. Jelikož jsme byli všichni značně vytuhlí, opilí a ospalí nebyl nikdo ochoten tuto částku podstoupit, a tak jsme jeli domů. Cesta na diskotéku tedy byla celkem zbytečnou zajížďkou. Bez ještě jedné přestávky se to však neobešlo. Starší z bratrů Odomkových jakožto střízliví řidič evidentně spát ještě nechtěl a tak zastavil u jedné z nonstop benzínek, ve které byl k dispozici bar s točeným pivem. Obsluha z naší návštěvy viditelou radost nejevila, ale svým nonstop barem si o návštěvu podnapilých hostů podnik prostě koledoval. Pamatuju si, že sem asi hodinu bojoval s jedním pivem, Óda mladší hodil čelo a za zmínku tak stojí pouze Lendys, který asi 20 minut neodbytně deptal paní za kasou a s kazetou Arakainu v ruce se dožadoval její veřejné produkce. Paní se mu snažila vysvětlit, že kazeťák k dispozici prostě nemá a ta muzika, která je slyšet hraje z rádia, to však Lendyse neodradilo a znovu a znovu opakoval: „Tak mi to pusťte, to je Arakain“ :) až nakonec musel paní přijít na pomoc zřejmě její manžel a našeho metalistu odehnal. Po této „osvěžovací“ pauze jsme již konečně zamířili do hajan.

   Ve výčtu chrudimských hostinců nemůžu zapomenou na Růžek, který jsme v době mých 18-19let prakticky každý víkend navštěvovali s partou lidí z našeho sídliště. Hospoda je to strategicky velice dobře umístěná - kousek od náměstí, přesto se v ní za posledních asi 15 let nebyl nikdo schopen dlouhodobě udržet. V této době však fungovala a dodnes si pamatuju některé veselé historky. Svého času zde pinglovali lidé, o kterých nebylo tajemství, že si v práci rádi přihnou a někdy i pozřou něco lehčích drog. A tak se třeba stalo, že Domča platil 120 korun, podal číšníkovi dvoustovku. Ten mu vrátil rovnou stokorunu s tím, že to je dobrý. Jindy jsme s kamarádkou z legrace koukali na sklenici vína s colou a hráli jsem si na to, že degustujem. Já sem právě koukal skrze sklenici na světlo lampy a říkal něco ve smyslu: „ „hmm ta barva není úplně bordó…“ V tom přišel korpulentní vrchní, rozpačitě mi sklenici vzal a na stůl položil novou se slovy: „já sem myslel, že si toho nevšimnete“.     V současné době je Růžek asi po roce opět v provozu. Otázkou je, jak dlouho bude tato informace aktuální.

    Zmínit musím i dnes již nejspíše nadobro zaniklou hospodu U Jelena kousek od Širokých schodů. To byla poměrně hezká, stylová knajpa, kam sem ale mockrát nezavítal, přesto, že se mi tam poměrně líbilo. Žádný poutavý příběh vážící se k tomu místu nemám, jen sem ji chtěl připomenout. Fungovala poměrně dlouho, dneska je tam asi lékárna nebo co a ze starých dob zbyl jen ten pověstný jelen na fasádě domu.  A když už jsem v tom vzpomínání na zaniklé putyky, nemůžu vynechat hospodu K ve Filištýnské ulici. V Káčku jsem byl jednou jedinkrát v životě a to někdy o prázdninách v mých patnácti letech. Přesto to pro mě byl působivý zážitek. Takhle nějak si představuju undergroundovou kulturu. Připodobnil bych to ke scénám hostince z filmu Kouř. Krátce na to se z Káčka stal již taky zmiňovaný Zazik a dnes je tam Krmelec.

    To byla menší odbočka. Teď se vrátíme do maturitního ročníku. Přiblížil se nám tzv. svatý týden. Naše 4.G měla zkoušky z dospělosti až začátkem června asi jako úplně poslední maturitní třída ze všech středních škol co jich v Chrudimi je. A proto naše poslední zvonění nesla veřejnost již značně nelibě. Ono přece jen už asi měsíc probíhající otravné žebrání skupin mladistvých v maskách začalo lidi pěkně srát. Ale i přesto jsme pár peněz vybrali a spolu s penězi ukořistěnými na plese to činilo sumu, která slibovala solidní pomaturitní večírek. Nejpodstatnější událost toho dne pro mě byla, když jsme se v rozjařené náladě vrátili z ulic do školy, kde k nám měl třídní naposled promluvit před svaťákem a následnými zkouškami. Cestou do třídy jsem ani nevím proč, podrazil nohy procházejícímu profesoru Sasovi. Opravdu nevím, co to do mě tenkrát vjelo, protože to byl jeden z mála učitelů, ke kterému sem choval jakýs takýs respekt. Asi mi to v tu chvíli přišlo jako dobrý vtip. On to tak ale nebral a vypadal poměrně rozčíleně. Ještě horší bylo, že byl jeden ze zkoušejících u naší maturity. A tak sem domů odcházel s pocitem, že sem si u něj zrovna nešplhnul.

Následný svatý týden byl kouzelný. V pondělí sem strávil asi 16 hodin v sešitech a učebnicích, abych se v úterý probudil s vysokou horečkou a křečemi žaludku. Prostě super stav na učení se.

   Pořádně sem se tak začal učit až o víkendu a to už se prostě všechno stihnout nedalo. A tak sem si z každýho předmětu vybral pár otázek, které sem nadrtil a doufal, že osud bude na mojí straně. Pod kudlu sem šel až v úterý, což mi dalo ještě pondělí k dobru. Toho dne u nás přespával Óda, který jinak bydlel na intru, ale jakožto maturant z něho byl vyřazen před svatým týdnem. Pamatuju si, jak jsme večer vyrazili na jedno na Festunk, ale u obou z nás převládal tak intenzivní pocit nervozity a zodpovědnosti, že jsme dali pouze po sodovce a vrátili se k sešitům ještě na poslední chvíli něco projet. Ráno jsme vyrazili tátovou 105kou ku škole. Před ní jsme potkali Zdravase s Buldou, naše kolegy pro ranní skupinu. Kluci si dávali poslední cigáro před popravou, když v tom se objevil Depa Drap s hláškou: „No Ódo, na to, že za dvě minuty taháš otázku seš hodně v pohodě“. Tak jsme se bleskem přesunuli do místa konání a šlo se na to. Já sem se naštěstí ještě stihl omluvit profesoru Sasovi za ono podražení a ten moji omluvu přijal a následně mě i před komisí držel nad vodou.

        Dále nebudu čtenáře napínat. Osud mi přál přímo kurevsky a ze dvou předmětů sem si vytáh otázky doslova vysněné. Z dalších dvou už to nebylo úplně nejlepší, ale nejhorší tak ne. Maturitu sem dal za 12. Z naší skupiny udělali všichni a tak sme razili na slavnostní oběd do nově otevřeného Caribicu. Tomu v té době něřekl nikdo jinak než bordel, který tam také v nočních hodinách skutečně byl. Přes den to byla ale obstojná restaurace. Po obědě jsme razili k nám domů, kde jsme vypili něco z tátových zásob lahváčů a koukali na videu na Simpsnovi :) Před 16. hodinou jsme se přesunuli zpět do školy, kde už končila svůj výstup odpolední skupina a mělo následovat slavnostní vyhlášení výsledků. Tu jsme se dozvěděli, že jsme všichni tak nějak více méně hůř nebo líp prošli. Následoval pocity úlevy. Je to tam! A my jsme zamířili do Penalty. Já sem se celej rok strašně těšil na tu chvíli, kdy s pocitem úspěšně zakončené střední školy vkročíme do hostince a roztočíme to jako nikdy předtím. Kdyť nám začínaly kurevsky dlouhý prázdniny. A možná i poslední v životě. O to víc mě překvapilo, že v Penaltě byla nálada poměrně skleslá a už asi v 8 večer!! se naše společnost začala rozcházet! V podstatě jedinej, kdo chtěl pít sem byl já, ostatní se asi hrozně těšili domů. Na druhou stranu musím uznat skutečnost, že sem byl jediný Chrudimák, zbytek byli dojezďáci, což zřejmě hrálo svou roli. Ale stejně kurva… den kdy jste udělali maturitu je jeden v životě. O to více byli překvapení mí rodičově, když jsem se prakticky střízliv zjevil doma už okolo deváté večerní.

      O mnoho vydařenější nebyly ani následný maturitní večírek celé třídy. My jsme prostě nemohli jít normálně do hospody a pak třeba někam za muzikou jako ostatní. Spolužák Křeček nabídl konání večírku u nich na statku na kraji Podlažic. Valná většina třídy tento dle mě debilní návrh podpořila a tak sme se na tu chlastačku museli táhnout až do oné prdele. Slovo chlastačka sem měl dát spíše do uvozovek, jelikož dva zakoupené sudy byly připraveny naprosto amatérsky. Pivo bylo teplé, skoro bych se nebál napsat horké, neuvěřitelně pěnilo a tak sem měl asi po 40ti minutách natočený pulitr chcanek. Nedalo se to pít. Za celou dobu sem tak dal možná dvě tyto rádoby piva a sud se podle mě nedopil ani jeden. Navíc byla samozřejmě přítomna kompletní Křečkovic rodina a zejména otec s matkou měli pocit, že musí být u všeho. A tak sem aspoň s partou nadšenců zabíjel čas hrou nohejbalu a volejbalu na hřišti, jež bylo na pozemku přítomno. K dispozici byl i amplión, který produkoval hudbu z věže v Křečkovic obýváku. Zde taky došlo ke střetu zájmu, když jsem se u věže potkal s Lysinou, já měl v ruce připravenou kazetu Tři sestry Švédská trojka a on chtěl pustit nějaký taneční píčoviny. Došlo k hrubým slovním urážkám a málem i k fyzickému napadení, jak jsme se přetahovali o to čí muzika bude znít ampliónem. Celé scéně přihlížela šokovaná Křečkova rodina, která se v obýváků dívala na televizi :)

   Možná kdybych nebyl vrozený negativista, tak bych se bavil víc, ale takhle mi ten večírek přišel prostě divnej. Nocleh byl navíc v nějaký ratejně, kde mě byla strašná kosa a tak sem hned brzo ráno vyhlídnul prvního spolužáka, který se vozem vracel do Chrudimi. To byla moje definitivní tečka za kapitolou SPŠS.

   O následných prázdninách jsem několikrát vyrazil na Seč na vyhlášenou diskotéku Flamengo. Ačkoli nejsem diskotékový typ, musím napsat, že to byly většinou po všech stránkách vydařené akce a městečko u přehrady bylo tenkrát vyhledávaným zábavným letoviskem mladých lidí z celých Čech. To nekecám, jezdili tam i pražáci a tak vůbec :-)
 Opomenout rovněž nemohu alkoholickou selanku na chrudimském náměstí, jež se konala v rámci reklamní kampaně pivovaru Staropramen. Bylo to myslím, někdy koncem července, když tato pivní pouť zavítala i k nám. To se člověk buď moh přihlásit do nějakého týmu a soutěžit o hodnotné ceny v akcích typu: kdo první vyexuje tuplák, pivní štafetě, vzpírání sudu atp. A nebo se dalo jenom čumět a přitom strašně chlastat, jak sem to udělal já. Výborné bylo, že na této záležitosti se platilo žetony, které se daly buď vyměnit za peníze, nebo za víčka od Staropramenu. Já sem přes jednu blízkou osobu a jejího dědu těch víček měl asi 500 za což sem obdržel cca 200 žetonů. Pro představu: 10° - 2 žetony, 12°-3 žetony, bramborák – 2 žetony, atp.  Byl jsem tedy toho dne hodně oblíben a pohostil spoustu lidí. Myslel jsem samozřejmě i na sebe a propil všechno, co se dalo. Asi v 6. odpoledne sem měl slušnou opici, podpořenou letním sluníčkem a jal se usínat na lavičce u kašny. Naštěstí mě smysl pro čest donutil zrestaurovat zbytky sil a dojít se vyspat domů. Pro úplnost informace dodávám, že absolutním vítězem soutěží a držitelem sudu (možná i několika sudů) piva se stal tým místních kulturistů v čele s populárním majitelem nejstarší chrudimské posilovny. Úsměvné na tom je, že absolutní většina, ne-li všichni členové toho týmu byli přísní abstinenti.    
 
     Co z tohoto léta musí být každopádně zaznamenáno a uchováno, to byla velkolepá oslava 20tých narozenin pana Lendyse. Na tu jsem se vypravil opět zapůjčenou tátovou škodovkou v doprovodu pana Dubna. Mířili jsme do malé moravské (ona je dnes sice oficiálně na kraji Pardubického kraje, ale historicky patří na Moravu, i místní to tak cítí.) vsi Dubové nad Svitavou. Jezdili jsme tam tenkrát ostatně poměrně často a rádi a mě je líto, že ta doba už dávno pominula. Tentokrát jsme však nepili v místních nálevnách, ale vydali se v koloně několika škodovek na hrad Svojanov. Z hradu jsem pořádně nic neviděl, ale pamatuju si, že uvnitř byla opravdu útulná a velice sympatická hospoda. A jelikož měli organizátoři zajištěn odvoz, mohl jsem bohapustě pít a bylo to skvělý. S tou partou se prostě pilo výborně a nálada byla vždy vysoko. Já sem byl tenkrát ještě skutečně nesmrtelný a pamatuju si obdivné až eutuzaické pohledy mých spolustolovníků, když jsem vyexoval postupně sedmé, osmé a deváté pivo! A lilo se jako o život. Lendys jako jeden z darů obdržel kazetu brazilské metalové formace Sepultura. S pokročilou hodinou a hladinou alkoholu se, jak je ostatně jeho dobrým zvykem, vydal Bendys za obsluhou s prosbou hlasité reprodukce této kapely a mám vzato, že nám ji opravdu na chvíli pustili. Když se však naše parta začala rozjíždět až moc divoce a ostatní návštěvníci podniku se obsluze zdáli poněkud zděšení, byla naše hudba utnuta. 
  My jsme však ten den za muzikou prostě chtěli a když nás asi o půl 2. ze Svojanova vyhostili zamířili jsme do jakési bohem zapomenuté vesnice na zábavu. Já měl v sobě tenkrát údajně až 17piv, poličských jedenáctek. Jelikož nás bylo asi 15 (v tom teda i nějaké dívky) značně opilých výtržníků, nezapůsobila naše invazní vlna na asi 30 poklidných návštěvníků právě dobře. Když Lendys držel asi čtvrtého člověka pod krkem a Óda s Lukášem sebrali zpěvákovi mikrofón, aby do něj asi 5 minut fanaticky řvali: „Smrt Baníku“ rozhodli se organizátoři pro okamžitě ukončení pikniku. Ono už stejně bylo pozdě :)  Co následovalo po příjezdu do Dubové v onom kraji dodnes mezi pamětníky koluje jako legenda. Sám nevím jak je to vlastně možné, ale asi o hodinu a půl déle jsem před naším barákem vystupoval ze svého vozu a šel domů spát… Jsem si naprosto jist, že dneska by se to nestalo, ale tenkrát jsme byli prostě mladý, blbý a nesmrtelní.
 
Zpět