Mávači

Jelikož jsme právě uprostřed tvz. okurkové sezóny, kdy do futsalu jak na hřišti, tak v parcích, lesích a hájích je daleko, rozhodl jsem se oživit stránky vložením své povídky o Mávačích - dvou dědcích, chrudimských legendách, které jsme mohli dlouhá léta potkávat při cestách z Chrudimě na Seč a zpět, jak neunávně korzují po okraji vozovky a radostně mávají na projíždějící vozy. Takže tady to je:

Trocha nervozity, k tomu hnusný, sychravý podzimní počasí. Psa by ven nevyhnal. Volá si mě do kanclu šéf. Teda, přesjnějc řečeno šéfredaktor. Moje jméno je Valouch, Oto Valouch a sem první den v nový práci o kterou sem dlouho usiloval. Získal sem post redaktora v prestižním chrudimským týdeníku „Naše Chrudimě“. Nadřízenej byl jasnej a stručnej. Můj první sólokapr ponese krycí název „Mávači“. Dostal sem za úkol napsat pořádně tlustej a výživnej článek o máváčích. O těch dvou dědcích, který zná celý tohle zpropadený okresní město. Snad každej kdo jel někdy z Chrudimě směrem na Seč ty dva záhadný týpky potkal. Ať ráno, odpoledne, nebo večer tyhle dvě postavy si to mašírujou po silnici a mávaj projíždějícím autům. Dalo by se říct, že jsou neodmyslitelná součást místního folklóru . Každej je zná, ale nikdo o nich nic neví. Teď se to má změnit, a to díky mě.

Vycházím z redakce a šinu si to k autu. Je půl 10 dopoledne, ale venku je šero jako vpodvečer. K tomu leje jak by měl pán Bůh v nebi nemocný ledviny. Vlastně se není čemu divit. Dyť je konec listopadu. V duchu šéfa proklínám. Proč si tohle musel vymyslet zrovna dneska. Všichni ostatní svoje články smolej v teple vyhřátýho kanclu, stačí jen zvednout telefon, nebo umět zacházet s internetem. Prdele maj v suchu. Sem holt novej, mladej – ten co se sním může vyjebávat. Na co si stěžuju, vlastně sem s tím počítal. Ale proč musí bejt takhle hnusně? Právě teď, když budu někde po lesích mezi Rabštejnkou a Kovářovem hledat duet bláznivejch staříků. Při těhle ponurých myšlenkových pochodech sem nalezl do služební Fabie a vydal se vstříc svému úkolu.

Prší snad čím dál víc. Poprvé mě dochází, že objekty mého zájmu třeba ani nemusím najít. Jen magor by v tomhle nečasu dobrovolně vylez ven, ale ty chlápci nejspíš tak trochu magoři jsou. Stěrače jedou na plnej výkon. Jak já tohle nesnáším. Řídit, když pro déšť skoro nevidím. Proč sem kurva nemoh psát krásnej článek o hasičský soutěži v Třibřichách, nebo o rozkopaný Široký ulici. Pustím si rádio. „...a já volám ať prší ještě“. „Polib mi prdel Richarde“, přemýšlím na hlas. Projíždím Rabštejnku a další díry. „Ty vole Lipina, tady bych teda nechtěl žít.“ Sem tak na půl cesty na Seč. Kousek od odbočky na Deblov.

MÁM JE! Oni tu fakt sou. Je na ně spoleh. Jdou po druhý straně silnice. Krátce na ně zatroubím a prudce brzdím. Kola pištěj jak siréna před náletem. Málem sem hodil pěknej smyk. Vybíhám za nima. Nečekaj na mě. Asi je budu otravovat. „Dobrý den, dobrý den. Prosím vás, můžete mě věnovat trochu času. Sem Valouch, Oto Valouch z Naše Chrudimě a...“. A sem debil kerej si zapomněl v autě diktafón. Tiše se prokleju. „Prosím vás, můžete tu na mě počkat. Jen si pro něco skočím do auta a hned sem tady.“ Jeden děda mě naprosto ignoruje a pokračuje po cestě dál. Druhý si mě podezíravě změří od hlavy k patě. Neřekne ani slovo, otočí se a pokračuje za svým kolegou.

Dobíhám k autu. Ty dva idioti už mizej za zatáčkou. Nesměj mi utýct. Musím z nich přece něco dostat. Zbytek si trochu přibarvím. Podle potřeby. Dělaj to tak všichni. Křečovitě popadnu diktafón a běžím za nima. V jednom kratičkým omžiku mi proběhla hlavou myšlenka, jestli ta Fabie nestojí nějak na křivo. Asi sem trochu ve škarpě. Rychle mě to přešlo. To se pak už nějak vyřeší. Teď musím dohnat ty dva. Už mi zmizeli z očí. Nemůžou být daleko. Budou hned za zatáčkou. Krátkej sprint.

KDE SOU?? TY VOLE KDE SOU?? Nemohli ujít víc než sto metrů. Teď už bych je musel vidět. Ty chlápci se snad vypařily nebo co. Ale to přece nemohli. Musím uvažovat reálně. Sou to přece starý páprdové. Nejspíš si jenom krátěj cestu přes les. Příjde mi, že je čím dal větší tma, hnusný počasí, není divu, že je mezi stromy nevidím. Logická úvaha mě dovedla k tomu, že to vzali zkratkou přímo do Deblova. Nic bližšího tady v okolí není. Jdu tam. Tuhle reportáž musím dokončit, ikdybych měl bejt zasranej od bahna a promočenej skrz na skrz.

Prodírám se lesem. Ty dědci ale museli pádit. Nejspíš už teď v nějáký vyhřátý chalupě seděj v papučích na kanapi, vařej si čaj a přemejšlej co to bylo na silnici za magora. Vycházím z lesa. Přede mnou se rýsují siulety Deblovských baráčků. Na malou vesničku padá mlha. Mávači samozřejmě nikde. Musím najít nějakou živou duši. Je tu jak po vymření. Co bych taky chtěl. Pracovní den před polednem. A navíc tohle hnusný počasí...

Po chvilce hledání se mi přece jen poštěstilo. Po jedný cestičce vedoucí z lesa si to sem šine jakási stařena. Snažím se tvářit sympaticky a vykročím k ní. Babice se mě zprvu hrozně lekne. To vypadám tak blbě?? Koukala na mě jak by viděla ducha. Asi tu nejsou moc zvyklí na návštěvy. „Kdo by sem taky jezdil“, zašeptám si pro sebe a trochu se tomu pousměju. „Dobrý den paní, můžu vás na chvíli obtěžovat.“. Bába si trošku poodstoupí a vystrašeně si mě prohlíží. Poté mi zvláštním lítostivým hlasem odvětí: „Copak jste tu hledal pane, jak vám ještě mohu pomoct?“. „Já pořád ještě hledám“ snažím se o úsměv: „nevíte prosím vás něco o těch dvou starších pánech, kteří tu chodí po silnicích a mávají autům. Zná je tu skoro každý.“ Paní se zatváří chápavě. Jako kdyby ji moje otázka vůbec nepřekvapila. „Já je znám pane, už hrozně moc dlouho. Vždyť to před lety byli naši sousedi. Měli domeček hned vedle našeho. Jiří a Josef Kudrnovi...“. „A můžete mi říct, kde bych je našel teď?“ přeruším babku: “sem je před chvílí viděl na silnici u lesa, kousek odsud a najednou se mi ztratili“. Opět mě sjede pohled od paty k hlavě. Už ne vystrašenej, je v něm smutek a bolest. „Jděte po tamté štěrkové cestě. Neminete je. A nedejte se zmást tím kam vás posílám, najdete je tam“. Paní máchla rukou směrem k popisované stezce a poté s trpkým úsměvem na tváři pokračovala ve své cestě. Chvíli sem za ní koukal, než mi zmizela ve stále hustší mlze.

Vydal sem se tedy určenou trasou. Hlavou se mi honily myšlenky. „Jak ta bába ví, že je potkám? Viděla je tam chvíli před tím? Proč se mě prve tak strašně lekla? No to je vlastně jedno, hlavně ať tam ty dědci sou, já dostanu co potřebuju a budu se moct vrátit.“ V tom podzimním nečase, kdesi uprostřed rozmočený cesty, obklopen loukou a lesem se mi ta naše malá, vyhřátá redakční kancelář jevila jako celkem pěkný místo pro život. Už abych tam byl zpátky.

Při myšlenkových pochodech mi cesta celkem ubíhala. Přešel sem zmiňovaný kopec a náhle sem v dáli viděl nízkou zídku. Čím víc sem se přibližoval, tím víc sem si byl jistější co je to za zídku a kam vede tahle cesta! Ta šílená ženská mě poslala na hřbitov!!??

„Co mám proboha dělat na hřbitově?? Oni tu snad v tomhle dešti budou zalejvat kytičky nebo co??“ projede mi sarkasmus hlavou. Přesto otevřu starou hřbitovní bránu a vkročím na místo posledního odpočinku. Jediným pohledem zjišťuju co sem tušil. Je tu liduprázdno. „No lidí je tu docela dost, spíš živuprázdno“. Ušklíbnu se nad svým debilním smyslem pro humor.

Ať se rozhlížím jak se rozhlížím, kromě pěkných řádek hrobů a malý kapličky tu nikdo není. Ani jedna živá duše. Přesto mě jakýsi vnitřní instinkt nakopl a donutil projít se mezi řadami hrobů. Šmajdám si to úzkýma uličkama a pročítám náhrobní kameny. Občas se u nějakého pomníku zastavím a přemýšlím co byl asi zač člověk, který tu leží, když ještě žil. Trochu morbidní. Tak nějak sem ztratil pojem o čase. Začetl sem se do epitafů a dokonce mě to snad i bavilo. Ve chvíli kdy mě došlo, že bych se asi měl vrátit zpátky to najednou přišlo. Atomovka! Stojím před hrobem. Třeštím oči. Zděšeně si znovu a znovu pročítám co mistr kameník vyryl na desku. Cítím jak mi po zádech přejel mráz.

„ Zde v Pánu odpočívají bratři

Jiří Kudrna * 1891 + 1960

Josef Kudrna * 1893 + 1960

Jejichž život zmařila tragická dopravní nehoda.

Pokoj vašim duším.“

Zamotala se mi hlava. Cítím jak se mi ve stresu zvedá žaludek. „Co tohle znamená? To přeci není možný!!! Dělala si ze mě ta bába snad srandu?? To je teda blbej smysl pro humor!!“ Snažím se vypotácet z toho místa pryč, ale nohy jako by mi přestávaly sloužit.

Jestli mi ten náhrobek nahnal strach, tak během další vteřiny mě polila čistá hrůza. V bráně hřbitova stáli oni. Mávači!! Snažím se zmobilizovat zbytky zdravýho rozumu. „Tohle přece musí mít logický vysvětlení. Nevěřím na duchy. Nejspíš sem se stal obětí nějáký redakční konspirace. Hodně dobrej a promyšlenej fór na můj účet. Něco jako přijímací rituál. Zkouška loajality. Já sem tady posranej strachy a ty svině v redakci se smějou až si bránice potrhaj.“

Blížím se ke dvoum stařeckejm postavám. Ač sám sebe přesvědčuju teorií o „vydařeném“ vtíku, nepodaří se mi z úst dostat srozumitelnou hlásku. Nejsem to však já, kdo promluvil: „pojď s námi, pojď s námi“ řekl mi jeden z nich. „Kaa... ...kaam?“ vysoukám ze sebe. „Pojď s námi, pojď s námi“ opakují oba. Nevím čím to bylo. Ale najednou mnou projel zvláštní, uklidňující pocit, že těch dvou se nemusím bát. Neměl sem sílu na otázky. Pomalu sem se začal uklidňovat.

Vedou mě lesníma cestičkama. Příjde mi, že po levý ruce míjíme Deblov a míříme někam k hlavní silnici. Tudy mi asi předtím utekly. Mám na jazyku spoustu otázek, ale nemůžu je vyslovit. Něco mi svazuje hlasivky. Prodíráme se lesem. Pojednou vidím jak mezi stromy prosvítá světlo a ... silnice. „Ty chlápci mě asi dovedou k autu. Teď jen čekám, kdy z houští vyleze někdo z redakce. S kamerou v ruce.“

Náhle se ke mě jeden z mých průvodců otočí. Napřáhne ruku a ukáže. Dívám se tím směrem... Jestli mě před tím na hřbitově polila hrůza. Tak teď mě na zádech tancoval sibiřskej mráz. Cítím jak se mi podlamujou kolena. Ztrácím dech. Nechápavě se dívám před sebe a pak hned na ty dva. Hledím jim do očí. Snažím se křičet, ale nemůžu. „COO, JAK, PROČ??“ chci řvát. Ale stejně by mě už nikdo neslyšel...

Sanitka už před notnou chvílí odjela pryč - s nepořízenou. Nemusela ani jezdit. Policista fotí okolí nehody, jeho kolega odklání dopravu. Černý havrani právě naložili těžkej černej pytel. Přiklopili víko rakve a chystaj se k odjezdu. Teď je čas pro odtahovku. Ta převrácená Fabie s nápisem „Naše Chrudimě“ tu blokuje dopravu...

Léto příštího roku. Chrudimáci jezdí za povyražením a osvěžením na Seč. Spousta z nich se těší na Mávače. „Jestli pak je dneska zase potkáme? Víte o tom, že sou teďka už tři?? S těma dědkama tam teď je i nějakej mladej. Kam to asi pořád choděj?“