Na festivalu

Výbuch nekontrolovaného nadšení provázel můj den, když sem v programu letošního RockFestu četl tu novinku: „přijede Metallica!“. Veselý výkřik se nesl panelákem a tu radostou zvěst tak jistě zaznamenali i mnozí sousedi. Metallica, královna, legenda, tajná láska. S tou kapelou sem vyrůstal. Přesně si vybavuju ten den, když sem ji zaslechl hrát z vedlejší chatky na letním táboře v Horním Bradle. Byl horký červenec 92 a jeden ze starších kluků propašoval z domova malej kazeťák a snad 10x překopírovanou kazetu s neznámým anglickým nápisem. To co se z malého reproduktoru linulo, sem nikdy předtím neslyšel. Bylo to něco tak jinýho oproti tomu, čím nás dokola krmilo rádio a televizní Hitparáda. Byla to láska na první poslech. Metallica. Jak hrdý sem byl, když sem na německém dvojčeti Telefunken doma poprvé poslouchal svou vlastní kazetu této metalové opery. Jak sem se vysmíval spolužákům, kteří se pitvořili u disca a hltali perníkovou „čago bágo“ Terezu. Já měl jasno, můj život jsou elektrický kytary, basy a bicí. A Metallica je bůh. Prošla se mnou dětstvím, dospíváním a drží se mně pořád. I teď, když je ze mě fotr na plnej úvazek a pomalu mi začíná táhnout na čtvrtej křížek.

  O to smutnější je skutečnost, že sem svou hudební meku nikdy neviděl a neslyšel na živo. Je to až neuvěřitelný, ale vždy, když Metallica koncertovala v českých zemích, stalo se něco, co mi zkřížilo plány. Buď se nám právě rodil potomek, nebo sem měl šílenou střevní chřipku. Ale tentokrát ne, teď už mi neutečeš!

   Manželka měla pro moji posedlost vždycky pochopení: „No tak si teda jeď. To zase budu celej víkend na děti sama, hmm.“ Dokonce mě povolila jet na celej víkend! Já původně myslel, že pojedu jen na otočku na sobotu, ale řekla to jasně: „jeď si na víkend.“ Ostatně nahlásil sem to s téměř půlročním předstihem. Má dost času se na to duševně i tělesně připravit.   

   V onen červencový pátek mizím z práce už po obědě. Ještě se stavit doma, políbit ženu a děti. A pak hned se stanem v jedný a spacákem ve druhý ruce zamířit k autu a vyrazit. Když už sem si za 2 litry koupil lístek na celej program, tak to chci vidět celý. Dneska to začíná ve čtyři, tak mám co dělat.

  Po dvou hodinách cesty už hledám místo na rozbití stanu. Kemp byl pěkně natřískanej, ale flek pro mě se ještě našel. Všude hromady lidí. Všech věkových kategorií a vzhledů. Od mániček v kožených hadrech, přes punkery v těžkých botách až po úplně všední týpky jako já. Bez dlouhého otálení mířím za brány festivalu, kde už duní muzika. Jen co projdu vstupním prošacováním a kontrolou lístku skoro zakopnu o dva známý z našeho města. Naprosto našrot, nevědouc o světě, vyspávají opici v prachu cesty. „Kluci přepálili start“ pomyslím si. Moje strategie bude jiná.

   Dneska si pojedu na pohodu. Něco málo alkoholu, k tomu klobása, možná nějakej stejk. Den D je až zítra, ale i tak je tu pár kapel, který stojí za to vidět. Hlavně se moc nezrušit, znám se. I v tom je výhoda být na fesťáku sám. Když mě nikdo nenalejvá, dokážu se uhlídat. Jakmile sem v partě, snažím se držet krok a to nemusí skončit dobře.

    Předsevzetí vyšlo skvěle. Páteční program festivalu sem si dokonale užil a hodinu po půlnoci uléhal spokojený a příjemně unavený do stanu. Asi po dvou hodinách mě však vzbudila skupinka mladých lidí, která někde poblíž popíjela a kecala o všem možným. Jak já tohle nesnáším. Můžu usnout u repro bedny ze který vyřvává bigbít, ale poslouchání cizích rozhovorů, před kterým nejde utéct mě doslova mučí. Navíc ty opilecký moudra…  Když si asi po půl hodině všechno řekli a konečně si navzájem popřáli: „dobrou noc“ nastalo vytoužený ticho. Asi tak na dvě minuty. Pak si štafetu převzala další skupina nespavých milovníků tvrdý hudby a já byl opět nucen poslouchat, jak to má Karel: „na hovno v práci“ a Zuzka „se konečně rozešla s tím kokotem“. Naštěstí sem si vzpomněl, že mám sebou sluchátka a v telefonu dostatečnou zásobu muziky. Hlasitost na maximum přebyla hlasy odvedle a při třetí písničce už sem zase sladce vyspával. Když sem opět procitl, pronikalo celtou stanu ranní slunce.

   Dnes to bude! Dnes na živo spatřím Metallicu. Jen ta představa mi rozjasnila líc na cestě ke smrdutý toi-toice. Po ranní hygieně a spořádání chlebů s paštikou mám chuť z tábořiště vypadnout. Do začátku produkce je stejně ještě daleko. Vzpomínám si, že 20 minut chůze po silnici byla vesnice s příjemnou kavárnou. Není o čem přemýšlet. Jdu tam.

    Je krásný víkendový letní ráno. Obloha jak vymetaná, kam oko dohlédne, nikde ani mráček. Sluníčko začíná příjemné hřát a člověk může být venku jen tak v kraťasech a tričku. A já sedím na zahrádce sympatický kavárny, usrkávám svou černou kávu a je mi tak nějak dobře po duši. Potřeboval sem na chvíli vypadnout z hlomozu toho obřího fesťáku. Ty davy a všude přítomný hluk už mi začínal lézt krkem.

   A tak se tu teď spokojeně rozvaluju u kulatýho plastového stolu. Ten není zrovna vkusnej, ale mně to nevadí. Slunečník zakrývá žhavý vycházející kotouč a tak mám nerušenej výhled po okolí. Ten klid, to sem potřeboval. Ruch festivalu je daleko a tady kromě mě sedí už jen pár lidí, kteří jsou všichni tak krásně potichu. Trochu se tady dám dohromady, odpočinu si po náročném včerejšku. Nechám se prohřát sluníčkem. Pak se možná půjdu ještě na chvíli natáhnout do stanu. Cítím potřebu se trochu dospat. No, to bude pohoda. A vůbec nikam nespěchám. Moje milovaná Metallica hraje až skoro za půl dne.

     A tak sem tu jen se svým šálkem a myšlenkami, když v tom dostanu neodbytnej pocit, že mě někdo sleduje.            Znáte to, každej to někdy zažil. A tak se nenápadně otáčím. Nechci, aby to vypadalo, že někoho šmíruju. Mladý pár v rohu si mě vůbec nevšímá. Postarší žena kousek vedle je celá zabraná do jakési činnosti na mobilu. Vousatý pán ve slunečních brýlích dychtivě studuje Sport. V dáli jede nějakej místňák na starý ukrajině. Hmm… tak se mi to asi jen zdálo. V tom dostanu ránu do zad. Teda ránu, takový to přátelský poplácání. „Nazdar, ty vole seš to ty? Já na tebe už chvíli čumím a říkám si je to von, není to von“. Ohlédnu se a vidím rozesmátý obličej muže v mém věku. V první chvíli sem zmatenej, pak mi dochází, že ho nevidím po prvý. A pak mi blikne. „Čau, no ty vole, to bych nečekal, že tě na konci světa potkám“. Aniž by čekal na vyzvání, přitahuje si můj dávný známý židli a sedá si vedle mě. „To sem rád, že sem narazil zrovna na tebe, kamaráde. Kolik to je vůbec roků?“ – „No, od podzimu 2000 do podzimu 2001… tak to bude letos 16 let, co máme po vojně“ rychle vypočítám správnej výsledek. „No, ty vole, tak to si spolu musíme dát aspoň jedno točený“, zareaguje okamžitě můj bývalej spolubojovník a už přivolává vrchního.

    Martin si objednal Plzeň, je to ostatně jediný točený pivo, který tu mají. Já z představy konzumace alkoholu úplně nadšenej nejsem, chci mít čistou hlavu a vychutnat si muziku. Nejsem abstinent, Bože chraň, ale znám se a vím, jak to dopadlo minule. Začalo to jedním… a od osmi večer si z festivalu nic nepamatuju. Až do chvíle jak sem ráno zvracel ze stanu. Brr… byl sem za exota. Taky netoužím po kocovině. Poslední dobou mě druhý den hlava bolí čím dál víc. Proto sem si chtěl první dát až na místě a pokračovat pozvolna. Nicméně po řečnický otázce: „dáš si se mnou viď?“, se slyším odpovídat: „to víš, že jo“.

    A tak už tu nesedím sám a místo kafe piju točený pivo. Stále je krásný letní dopoledne a i když sem přišel o ten svůj tichý klid, je mi pořád tak nějak dobře. Nakonec, co je lepšího než léto, zahrádka a vychlazený točený pivo? Začali jsme vzpomínat a vytahovat starý historky z časů oněch, kdy jsme nosili mundůry, byli mladí a krásní. Dumali jsme, co asi dělá ten a ten, kde je komu konec a jaká je to vlastně obrovská náhoda, že jsme tady na sebe takhle narazili. Mezi tím Martin poručil nám oběma další kousek, aniž bysme měli dopito. Můj vnitřní hlas mi radí, že bych měl zpomalit, ale v rozporu s tím se chopím korbelu a jedním mocným záběrem upiju to první až téměř do dna. Sakra, kdysi sem bez problému exoval. Můj spolu stolovník si taky pořádně přihne a poté jeho tvář nečekaně zvážní:

   „Nebylo to vždycky jednoduchý, kamaráde“ – „Copak?“ zeptám se zúčastněně a nasaju trochu ležáku. „Ale, léta sem jezdil jako kamioňák. Mezinárodní přeprava. To je život na hovno, to ti můžu říct rovnou. Seš celý dny pryč. Doma možná každej druhej víkend. A to když máš kliku.“ Přitakám Martinovi a dodám: „to musí bejt pakárna. Já sem hotovej jen z toho, že děláme skoro denně přesčas, ale jinak sem každej večer doma“. – „To je pohoda. Takhle, když seš furt pryč, tak nic nezařídíš, na baráku nic nepořešíš, neudržíš si holku… No jak říkám, na hovno“ pokýve Martin smutně hlavou. „Tak na lepší život“ zahlásím nahlas a už si přiťukáváme. I v hovoru se na chvíli vracíme k veselejším tématům, jako bylo přelézání kasárenské zdi a pašování lahváčů do ubikací roty.

   S nově donešeným pivem jakoby se chtěl Marťas vrátit ke smutnější debatě: „tak sem jim s tím pak seknul, s tím ježděním po světě. Jenže sem nic jinýho neměl a u nás na vesnici ani v okolí sem dlouho nic nenašel. To bylo pak hodně špatný. Málem jsem přišel o barák ty vole, na pár dní mi odpojili elektriku…“ mávne rukou, jakoby dal symbolicky znamení, že tohle období už je za ním. „No ale teď mám už dva roky super práci a k tomu sem si našel super babu“ konečně změní téma zase na veselejší notu. „No vidíš, a kde ji máš?“ zajímám se. „Možná ji dneska uvidíš“ ušklíbne se: „je tady se mnou. Teď asi ještě vyspává v penzionu. Zlatá holka, pomohla mi z těch sraček. Je naprosto v pohodě ti říkám. Poslouchá stejnou muziku a nevadí ji, že si občas přihnu. Práce se nebojí. Nemůžu si stěžovat“ protáhne se, v obličeji spokojenej výraz a hned na to mocně upije pěnivého moku.

   „A co ty, co život?“ přehodí Martin vyhybku na mě a já mám pocit, že bych měl taky aspoň v kostce nastínit svůj životopis, ačkoli mě celkem bavila původní debata o starejch časech. „No, já si taky nestěžuju. Šťastně ženatej, dvě děti.“ Načež vytáhnu chytrý telefon a cpu Martinovi fotky svých ratolestí a ženušky. „Manželka je hodná. Mít nějakou saň, tak mě sem třeba ani nepustí.“ „Tak to je super kamaráde. Na naše ženy!“ zahlaholí Martin a už si zase ťukáme a nasáváme z půllitrů. „Jináč sem taky vystřídal pár zaměstnání. To by bylo snad i na knížku ty moje paměti“ pokračuju ve výkladu. „Ale mám životní filozofii, že člověk má právo hledat takovou práci, která ho aspoň trochu baví. Nemusíš bejt celej život v nějaký pakárně, kam chodíš nerad.“ – „To je moje řeč, tos řek dobře. Já to vidím stejně, ty stará vojno“ dává mi Martin za pravdu. A tak si tu náramně notujeme, popíjíme náš národní nápoj a je to fajn. Při letmém pohledu na mobil zjišťuji, že odbilo poledne. Opět se mi hlavou rozezní varování. Asi bych se měl Martinovi omluvit, jít se natáhnout do stanu a střádat síly na večer.

   A tak začnu: „ty, Martine, já už asi pudu“ – „neblbni ty vole, kam spěcháš?“ – „Potřebuju se natáhnout. V noci sem toho moc nenachrápal a chci bejt fit na Metallicu“ – „ty vole, kdy se zase potkáme?“ kaboní se Martin „kdyť je dost času ještě“. – „Se domluvíme a potkáme se tam. Já sem si tady původně chtěl stejně dát jen to kafe a…“

  „Nazdar“ zazní mi za hlavou rázný dívčí hlas a vzápětí sleduju, jak si k nám přisedá sympatická hnědovláska s vlasy svázanými v culík. Úplně mi přetne tok sebezáchovných myšlenek. Rychle mi dochází, že se jedná o Martinovu přítelkyni. Ten nás taky záhy představí, mě uvede jako dobrého kamaráda z vojny. Lucka se příjemně pousměje, zamrká zelenýma očkama a pak vystřelí směrem ke svému druhu: „kolik už jich máš?“. - „V klidu, ne. Na pohodu, asi druhý.“. - „No, aby to nedopadlo jako včera.“ V duchu se pousměju. Radši se neptám na detaily, ale je mi jasný, že se můj „dobrý kamarád z vojny“ asi opil víc, než se sluší. Lucka si dává malou Plzeň a vyptává se mě, kde mám zbytek. Což byl evidentně dotaz na to, proč jsem tu sám. A tak vysvětluju, že manželka je doma s dětma, navíc nemá ráda tenhle druh hudby a vlastně celkově nemusí takovýhle masový akce. Nikoho dalšího sem ani moc nesháněl, protože nemám problém vyjet sám. Naopak, beru to skoro jako výhodu. Člověk si může dělat věci po svým a neohlížet se na ostatní. Nikdo nezdržuje, nikdo nespěchá. „Hlavně sem chtěl vždycky vidět na vlastní uši Metallicu, kdyby tady nehráli, tak sem ani nejedu“. Oba chápavě přikyvujou a hovor se stáčí k muzice a k festivalu.

  „No nic, bude jedna, čas dopít a jít, chlapci“, pronese z čista jasna Lucie, pokládajíc dopitou třetinku na stůl. „My si dáme ještě jedno a doženeme tě“, reaguje Martin a já s ním v duchu souhlasím, jelikož sem se mezitím na tom letním sluníčku opravdu pěkně rozseděl a momentálně sem příjemně línej na to, se zvedat. „Ty vole, kdyť za chvíli začíná program. Já sem to sem nepřijela prosedět v hospodě.“ – „V pohodě, běž, my tě pak najdeme“. Lehce vytočená dívka protočí oči v sloup, hodí na nás oba vyčítavej výraz: „ale opravdu poslední, jinak si mě nepřej“ propichuje pohledem svého muže. Na to se otočí a sama míří vstříc branám festivalu.

   „Dáme ještě jedno, žádnej stres“. „Jasně“, přikyvuju: „teď stejně hrajou samý nýmandi, za něco to začne stát až tak vode čtyř“. A tak oba najednou pokyneme hlavou na právě procházejícího pana vrchního, kterej mimochodem vypadá jako mladší dvojče Fanánka, věhlasného zpěváka Tří sester. Jak přibývá čárek na našem lístku, začíná mě posezení s Martinem čím dál víc bavit.  A tak dále probíráme, jakou že kapelu máme nejradši, motáme do toho různý historky ze života a jsme čím dál veselejší.

      „Pamatuješ, jak jsme se tenkrát vraceli ze svopu*? Honili nás policajti, protože ten blbec Bednys ve městě převrátil popelnici…“ vytahuju z útrob paměti další společnej zážitek „ a nemohli sme za boha najít tu díru v plotě.“ „No jasně“ chytne se Martin.  „ A když jsme tam pak konečně nějak vlezli a běželi na rotu, tak ten vůl klidně usnul vprostřed buzeráku“. - „Ty vole, to moh bejt průser jako kráva“ dodávám podnětnou poznámku, načež při prudký gestikulaci srážím ze stolku prázdnej půllitr. „Stane se“ odpoví o chvíli dýl na mou omluvu flegmatickej vrchní a bez známek naštvání zamíří pro lopatku a smeták. Starší paní v slaměném klouboučku u stolu vedle nás znechuceně zakroutí hlavou a přesedne si na volný místo dále od hlučné dvojice.  Zbytek osazenstva teď už slušně zaplněné terásky si nás buď nevšímá, nebo si své pohoršení nechává pro sebe. Ostatně, většina sedících sem zajisté taky zamířila z festivalu a tak je nějakej ten hlasitej projev nemůže rozrušit.

    „Nebude na tebe Lucka nasraná?“ napadne mě, když nám mistr obsluhující přináší už třetí pivo po tom jednom posledním. Zároveň jsem si uvědomil, že začínám být poněkud pod vlivem. „Bude v pohodě, kámo. Ona se zabaví. Umí se o sebe postarat. A tady je taky dobře, ne?“ – „Jasný, no ale stejně bysme mohli za chvíli vyrazit. Si můžeme dát pivo tam“ nadhazuju, že už bych výhledově zaplatil a zahájil přesun na událost, kvůli které jsme tady především. „Dyť jo, dopijeme, dáme poslední a pudem. Já se na ty kapely taky těším. Včera sem skoro nic neviděl“ dodá Martin a začne se při té vzpomínce poťouchle smát. „Copak?“ zeptám se v očekávání veselé historky. „No ty vole, sem se tam odpoledne zakecal s nějakou dobrou partičkou v pivním stanu. Moc se mi od nich nechtělo. Pořád jsem říkal, ještě jedno a du.“ Přikyvuju, tyhle situace znám. „no a pak mě našla Lucka asi v jednu úplně vožralýho, jak bliju na stánek s občerstvením. Už po mě šla ochranka ty vole. Naštěstí mě z toho vykecala a odtáhla pryč.“ - „To se nám dneska nemůže stát“ udělám tečku za kamarádovou historkou.

   „Pane vrchní, kam všichni šli?“, ptám se po čase našeho Fanánka, který nám právě přináší další rundu a v mém hlase lze poznat poněkud horší artikulaci. „Asi na ten festival“ odpoví s úsměvem od ucha k uchu. „Mám pak točit další poslední, nebo už opravdu půjdete“.  Můj spolusedící vyndá na stůl peněženku, to jasné bezeslovné gesto konce mejdanu. Mě se ale najednou vůbec nechce. Vím, že to není úplně dobře, ale momentálně cítím nesmrtelnost. Ačkoli je to v rozporu s mým denním plánem, vidím se náhle jakoby v televizi, jak hlásím: „ještě jedno pak dáme“. Kavárník se rozchechtá a v dobrý náladě odnáší prázdný půllitry. Marťas rezignovaně pokrčí rameny a finance zase schová do kapsy kraťasů. Při tomto manévru se zapotácí a div nespadne ze židle, zatímco já se nejistým krokem vydávám na wc. Jsme poslední hosti, kteří zde zbyli.

    „Nazačíná se stmívat?“ – „no, ty vole, asi jo“ – „mě volala Lucka, hmm… šest krát“. Při pohledu na displej mobilního aparátu zjišťuju, že se blíží osmá hodina večer. „Metallica hraje za hodinu“ uvažuju nahlas. „To bysme asi měli dopít a opravdu už jít“. Kolega uklidí telefon a šibalsky se rozesměje: „ale na cestu si dáme panáčka, jednoho. Kdo ví, kdy se zase potkáme“.

   Slunce už před notnou chvíli zalezlo za hory, ale pořád je příjemný teplo. Nádhernej letní večer. Z nedalekého lesa občas zavane příjemná vůně jehličnanů. Vesnice je liduprázdná. Jen před chvílí kdosi projel na starým bicyklu. Domorodci rozsvěcí lustry a televizní obrazovky ve svých obývacích pokojích. Na zahrádce místní kavárny, pod slunečníkem u zelenýho plastovýho stolu, sedí dva postarší mladící. Cucaj pivo a natahujou uši, aby zaslechli aspoň střípky zvuků, jež sem doléhají z několik málo kilometrů vzdálenýho údolí, kde se právě teď před pódiem tísní tisíce lidí. „To byla Unforgiven, co?“ ptám se víceméně řečnicky, protože dobře vím, že byla. Unavený Martin i číšník co vypadá jak Fanánek a mezitím si přisedl k našemu stolu, pokývají hlavou. „Tak co kluci, mám donýst ještě jedno, teď už to je stejně jedno“. „Tak ale poslední a pak asi pudeme spát“, prohodí můj dnešní nejlepší kamarád a chvíli bojuje s tím, aby neusnul rovnou tady na stole.

   Metallicu jsem tedy zase neviděl. Přesto jsem se starým kamarádem loučil chlapským podáním ruky a zvoláním: „ničeho nelituju“, načež sem vrávoravě odkráčel středem směr kemp. „Martin bude mít asi pěknej průser“ honí se mi hlavou, zatímco hledám svůj stan. Prej: „ty vole, sem na tom stejně jak včera“ vzpomenu si na jeho hlášku a začnu se smát, až se na mě udiveně otočí pár lidí, kterých je teď všude okolo nějak moc. 

  Ve stanu upadám na spacák. Už nemám sílu ho rozbalovat, hlavně že jsem v horizontální poloze. Byl to krásně strávenej den na festivalu. Pravda, tý muziky mohlo bejt víc. Až se mě doma budou ptát, jaká byla Metallica, tak řeknu, že skvělá, neopakovatelná. Jen na to kafe půjdu zítra radši jinam.

*Svop – svévolné opuštění posádky. Jak název napovídá, jedná se o situaci, kdy voják opustil kasárna bez povolení.