Něco o povinné vojenské docházce

  Občas na různých internetových debatách, ale i na živo v práci, nebo v hospodě zaznamenám něčí stesk a lítost nad zrušením povinné vojny. Prej dělala z chlapců chlapy a dnešní mládež by to potřebovala jako sůl, neboť je rozmazlená a přiteplená, případně hledá svoje vzory kdesi v černošských ghettech a sní o kariéře dýlerů. Zato na vojně dali každýho do latě, kluk dospěl v muže, stal se samostatným a naučil se spoustu věcí do života. Trochu mě překvapuje, že většina občanů volajících po obnovení této instituce jsou ženy. Já sem na vojně byl, i když jen na 12 měsíců, v době kdy tehdejší ministr obrany Tvrdík začínal nahlas uvažovat o zavedení profesionální armády. Vojnu za bolševika sem z časových důvodů poznat prostě nestihnul, přesto si dovolím se vyjádřit.

   V jedné televizní debatě povídala jistá paní, že vojna kluky vychovávala… Podle mě má člověka vychovat především rodina, tam je ten morální základ, se kterým jdeme dál do života. 12 měsíců buzerace na tom už nic nezmění. Navíc bych chtěl onu paní vidět, jak by se tvářila, kdyby viděla co její synáček po večerech „na rotě“ vyvádí. Z vlastní zkušeností vím, že na kasárnách se houfně užívaly lehké drogy, spousta uživatelů si dala poprvé právě tam. Zároveň se tam strašně chlastalo a mluvilo sprostě :-) Dostat alkohol, nebo jiné látky do prostoru ubikací nebyl žádný problém. Na klubovně pak probíhaly alkoholické dýchanky. Huliči a čichači byli většinou přece jen trochu opatrnější a k aplikaci se uklízeli mimo prostor roty. Ve společenské místnosti bylo také na videu standartně puštěné porno, u kterého jsme si s flaškou v ruce tvrdili morální základy. Do toho chodil opilí vojín Chlaďák s pyjem v ruce po chodbě a vyřvával: „pervérs pervérs“. Když dozorčí u stolku začal řvát hlášení, pochopili jsme o co jde a vše bylo v mžiku uklizeno, většinou z okna do smrkového porostu za barákem.  Pochybuju, že si paní pod pojmem výchova představuje právě toto.

   Co se týče řekněme praktické části a vojenského výcviku, ten sem za celý rok nezažil téměř žádný. Když budu mluvit o fyzičce, tu jsem měl mnohem lepší před vojnou, než po ní, poněkud paradoxní že. Vojenský výcvik spočíval zejména v tom, že jsme pořád něco uklízeli, rovnali, nebo čistili. První dny jsem si připadal, že jsem na kurzu pro uklízečky. Nejdůležitější bylo mít naleštěné boty, být oholený, mít ustlanou postel a srovnanou skříňku. To jsou zřejmě vlastnosti, kterými voják vítězí v bitvách.

   Ze samopalu sem si vystřelil za celý rok 2x, jednou na výcvikáči, to bylo celých 12 nábojů. A poté ještě jednou asi po půl roce, to sem měl k dispozici nábojů 6. K tomu jsme si hlavně zkraje trochu zablbli v plynových maskách, občas se plížili a zkusili se zakopat, no a to bylo tak nějak všechno. Po ukončení šesti týdenního tzv. vševojskového výcviku už to byla až do konce v podstatě jenom velká nuda, kterou jsme trávili v nekonečných dozorčích, nebo strážních službách. Pokud člověk náhodou nebyl ve službě, tak zpravidla zabíjel čas v autoparku, kde se zas a znova zametala odstavná plocha, jelikož ani vojáci z povolání nevěděli co vlastně s námi dělat. Vyhrál ten, komu se podařilo schovat pod korbu Tatry a trochu si schrupnout.

  Jestli sem si po roce přines něco, co se mi opravdu hodí v dalším životě, tak to bylo zvládnutí práce s otvírákem na konzervy. To sem předtím neuměl a potom už jo. Byl to ale náročný a  nákladný 12ti měsíční kurz.

  Závěrem asi toto, pokud by měla být vojna v nějaká formě obnovena, hlasoval bych za intenzivní 6týdenní kurz zaměřený na ovládání zbraní a základy vojenské taktiky. Nemá žádnej smysl zavírat mladý lidi na rok (nedej Bože na dýl) do nějaký pakárny, která jim stejně nic nedá a to málo rychle zapomenou. Pokud chceme, aby se stavěli na vlastní nohy a byli zodpovědní sami za sebe, bylo by lepší dát jim práci a naučit je vážit si peněz, který si sami vydělají.