Nezapomeň na zlé časy

Nezapomeň na zlé časy – Günter K. Koschorrek

   Byl právě rok 1942, když byl 19ti letý Günter povolán do Wehrmachtu. S výcvikem na kulometčíka byl se svým praporem (resp. švadronou, jelikož oficiálně spadal pod jezdectvo, ačkoli s ním reálně neměl nic společného) v říjnu 1942 poslán na nejtěžší část východní fronty – ke Stalingradu. Měl však to štěstí, že většinu času v této fázi bitvy netrávil přímo v hořícím městě, ale v bezpečí betonového bunkru několik kilometrů od míst bojů.  Tady byla umístěna velká část jeho praporu o síle asi 800 mužů, zatímco přímo na frontě, „v kontaktu s nepřítelem“ bylo z celé jednotky jen asi 50 vojáků. Tato skutečnost o rozmístění mužstva mě poměrně překvapila, jelikož dle vzpomínek některých německých generálů několikrát chyběl k zahnání Rusů do Volhy doslova jeden jediný prapor. Právě při zásobování oněch vybraných jedinců se Günter několikrát dostal přímo do Stalingradu, který na něj právem působil jako peklo na zemi.

   Jednoho dne, když právě zuřila sněhová bouře a kvůli mlze nebylo vidět na krok, slyšel Günter a jeho druzi ze všech stran burácení děl a hřmění tanků. Začala mohutná Sovětská protiofenzíva a náš hrdina měl opět štěstí, že první vlna ruských úderů jeho jednotku minula. Začal chaotický ústup, prostě někam na západ, kdy nikdo nevěděl, kdo je před a kdo za nimi. Po několika málo dnech už se boje nevyhnuli ani „naší“ jednotce. Ta zatím dokázala odolávat a odrazila několik Ruských útoků. V paměti mi zůstal především chaos a hrůza, kterou v narychlo zbudované německé linii vyvolal útok pouhých tří tanků T-34. Když se jednoho rána před německými liniemi vynořilo „téček“ asi 50, nikdo na nic nečekal a utíkal, jak to šlo. Günterovi se podařilo dostat k jiné německé jednotce, se kterou očekával, až budou „rudou“ lavinou smeteni ze země. Měl však opět štěstí, když byl v jedné menší šarvátce postřelen do nohy a jako raněný se stihl dostat do lazaretu v bezpečném týlu. Unikl tak pevnému sevření ve Stalingradském kotli, které znamenalo buď smrt, nebo zajetí, což bylo mnohdy totéž. Přízeň štěstěny mladého kulometčíka neopouštěla a jelikož dostal otravu krve, byl poslán na doléčení do Německa. Dalšího téměř půl roku strávil v příjemné rekonvalescenci a následně byl zařazen do stavu jednotky, která v srpnu 1943 nemířila na východní frontu, ale do Itálie, kde byla nasazena proti partyzánům. Tady si Koschorrek v porovnání s východní frontou připadal jako na dovolené.

 Na podzim 1943 však opět zamířil na východ a účastnil se ústupových bojů na Ukrajině a následně v Rumunsku, odkud byl v červenci 1944 převelen do Polska, kde byl v srpnu téhož roku opět raněn. Tentokrát se však dovolená na zotavenou již neudělovala a tak byl v říjnu zase na frontě v Polsku. Jeho prapor byl však po pár dnech na bojišti stažen do zálohy a v lednu 1945 byl dokonce převelen do Dánska, které vojákům wehrmachtu přišlo jako ráj. V polovině března se opět dostává na Německou půdu, kam se ale přesunuly i válečné fronty. Koschorrek popisuje rozklad a postupný úpadek německé armády na samém konci války. Sám se dostává až do západočeských Mariánských lázní, kde vyčkal na americké zajetí, ze kterého byl už v červnu 1945 propuštěn na svobodu. Unavený putoval pěšky domů zničeným Německým, ale byl šťastný, že přežil a vyhnul se lágrům na Sibiři což v té chvíli přebilo všechny útrapy.   

  Knihu můžu jen a jen doporučit, autor ( díky i překladu) dokázal bojové scény popsat velice barvitě a čtivě. Stejně tak je pěkně vylíčené přemýšlení obyčejných vojáků wehrmachtu i život v týlu.