Pilot štuky – Hans Ulrich Rudel
25.07.2016 16:25Svůj válečný deník napsal i nejúspěšnější německý pilot střemhlavého bombardéru Ju 87, známějšího jako Štuka. Prakticky hned od začátku knihy se přeneseme do operace Barbarossa – německé invaze do Sovětského Svazu. Rudel popisuje zdrcující nacistická vítězství prvních dnů a týdnů, kdy svými štukami drtili dlouhé tankové a zásobovací kolony rudé armády a ve vzduchu se mohli pohybovat prakticky neomezeně, jelikož zastaralé ruské stíhačky neměly proti moderním německým messerschitům šanci a „padaly z nebe jako mouchy“.
Rudel se účastnil bojů v okolí obklíčeného Leningradu, kde výbornou trefou dokázal vyřadit sovětskou bitevní loď Marat. Poté válčil i před Moskvou, kde byl německý blitzkrieg zastaven a Rudel byl povolán zpátky do Říše jako instruktor nováčků ve Štýrském Hradci. Každý jiný by za to byl rád, protože byl v bezpečném zázemí, daleko od bojů. Rudela však trápilo, že není v akci a nemůže pomoci kamarádům na bojištích. Až přibližně v půlce roku 1942 se konečně dostává na jižní úsek východní fronty. Bojoval na Ukrajině a na Kavkaze, ale v listopadu ho přemohla žloutenka a byl upoután na nemocniční lůžko v Rostově na Donu. Tady mu doktor nabídl možnost převozu do Německa, což Rudel odmítl, místo toho překvapenému doktorovi podepsal reverz a vynutil si propuštění. Se svou eskadrou byl nasazen ke Stalingradu, ale ani on neodvrátil zničující porážku wehrmachtu. Od teď byl Rudel a všichni jeho kolegové prakticky už jenom na ústupu.
Místy jsem si u knihy připadal jako bych četl spíše Bondovku. Hlavní hrdina ničil nepřítele po celých kolonách a sám byl nesmrtelný. Někdy mě u vzpomínkových knih bývalých německých vojáků přepadne myšlenka: jak je sakra možný, že válka skončila v Berlíně a ne někde daleko za Uralem? I přesto, že Rudel zničil údajně stovky ruských tanků, nespočet zásobovacích náklaďáků a obrněných vlaků, rudá lavina se nezadržitelně valila dál a dál na západ.
Nakonec se přes Ukrajinu, Rumunsko a Maďarsko dostal až do Čech, kde musel nouzově přistát v koruně stromu nedaleko zámečku v Heřmanově Městci, kde se momentálně nacházelo velitelství Luftwaffe. Rudel si svými výkony vysloužil nejvyšší německá vyznamení a několikrát se osobně setkal s Hitlerem, o kterém v knize psal s respektem. Jako jeden z mála německých vojáků neměl potřebu se za svoje působení omlouvat a nenajdeme tu žádnou frázi typu: bojoval jsem za Německo, ale nebyl jsem nacista a Hitlera jsem neměl rád.
Po vyhlášení německé kapitulace se Rudelovi podařilo dostat do americké zóny, kde však trval na tom, že není zajatec, jelikož během válečného stavu zajat nebyl, což byla pravda. Ačkoli o něj Rusové měli veliký zájem, zachovali se k němu západní spojenci velkoryse a nevydali ho. Mohl tak poklidně dožít v poválečném Německu.
———
Zpět