Polské listy 1 - Krakov

Krakov. Cesta do Krakova je celkem pohodlná. V Mohelnici jsme najeli na silnici pro motorová vozidla, za Olomoucí se napojili na D1 a poté přes Ostravu dojeli až do Polska, kde na ni navazuje A1. Až do města nad Vislou se dá dojet po pěkné dálnici, případně dvou, až tříproudých silnicích.  Přímo v Krakově mi zpočátku doprava připravila trochu horkých chvil způsobených neznalostí provozu mezi tramvajemi a zároveň mi v nejmíň vhodnou chvíli začala poněkud chaoticky ukazovat navigace v mobilu. A tak sem hodil myšku tramvaji, tu a tam nedal přednost protijedoucím, ale překvapivě mě nikdo nevytroubil ani na mou adresu nevyslal sérii urážek a kleteb. Ulici Piekarska, kde sídlil náš hostel jsme nakonec taky trefili a s úlevou se šli ubytovat.

     Hostel Dom Studnecky je ideální dočasné bydliště pro nenáročné turisty jako jsme byli my. Vypadal jako studentská kolej a dost možná jím i mimo prázdniny je. Pokoj byl vcelku útulný a čistý, dokonce s luxusem vlastní koupelny a wc. K hostelu dokonce patří hlídané parkoviště, ale to má dost nízkou kapacitu a tak jsme se tam první den nevešli a museli parkovat na ulici, což průvodce speciálně v Krakově výrazně nedoporučuje. Ale nebylo zbytí. Po zabydlení jsme okamžitě vyrazili do ulic. S úžasem jsme zjistili, že naše „nocležna“ je prakticky v centru. Hned za rohem začínala historie. Po pěti minutách chůze jsme stáli pod Wawelem, královským hradem. Na „starý Rynek“ to bylo jen o kousek dál. Krakov je krásný město s atmosférou podobnou Praze. Mají tu svůj Hrad i Staromák :) Starobylé náměstí je opravdu nádherné a je na co se dívat. Je taky plné turistů, ale převládají domácí Poláci. Zaznamenal jsem i poměrně dost anglicky mluvících osob, pár Němců a sem tam nějací Italové, nebo Španělé. Češi tu pohříchu téměř nebyly, což je škoda, protože je to kousek a opravdu to stojí za to. Rynek je rovněž plný různých pouličních umělců, ale nutno dodat, že výstupy byly vkusné a nijak nerušili ráz místa. Bezdomovce a žebráky jsme tu neviděli. 

     Po kulturní dvouhodinovce se dostavil hlad a žízeň a tak jsme začali hledat vhodný hostinec, či restauraci. Přímo v centru se nám kvůli cenám sedět nechtělo a tak jsme vyrazili do bočních ulic. No, klasickou hospodu českého stylu jsme prostě neobjevili, je to samá pizzerie, nóbl restaurace, kavárna, cukrárna, mléčný bar-bez legrace, je jich tu hromada. Až jsme nakonec usedli v Mexické restauraci, protože nějakou typicky polskou jsme prostě neobjevili a hledání už nás nebavilo. Najedli jsme se tu jářku dobře a já jsem zkusil aspoň polské pivo Zyvjec, které bylo v lístku… no výraz pivo by měl být v uvozovkách. Byla to spíš taková bublinkatá limonáda bez pěny a bez chuti. Říkám si je to Mexičan, neumí točit. Dojedli jsme, jdeme jinam. Po chvilce jsme objevili další poměrně hezky vypadající zařízení, kde jsme usedli. Sympatická postarší dáma trošku ochladla, když jsme si poručili pouze pivo a nechtěli nic k jídlu. Zkusil jsem tu dva druhy polského piva a sice opět Zyvjec a Tylske. A znovu hrubé zklamání. To bych opravdu nechal někoho pít za trest. A tak jsme zase poměrně rychle na nohou a míříme zpět k centru. V tom si Radka všimla ve výloze jednoho baru nápisu Pilsner Urquel – 9 Zl. a tím zachránila sobotní večer. Následovalo několik příjemných hodin v celkem pěkném baru ve společnosti Rádi a Plzně :) a chutnala opravdu hezky česky. Obsluha baru a pár nasávajících místňáků byly naprosto v poklidu a rovněž nás potěšilo zjištění, že na Poláky můžete mluvit česky, oni na vás polsky a vždycky se nějak domluvíte. V podniku navíc asi po hodině začal jakýsi šílený koncert. Moje dívka tvrdila, že je to Jazz, mě to přišlo jako náhodné kvílení všemožných nástrojů, ale takhle to prej vypadá. Každopádně zajímavé zpestření. Lehce po půlnoci se v dobré náladě vydáváme k našemu prozatímnímu domovu. Střed města byl naprosto plný mladých Poláků, některých již značně nabublaných. Kousek za starým Rynkem se pak ruch výrazně uklidnil a ulice byly téměř liduprázdné. Poklidně jsme došli na hostel s zahájili spánek. Ten mi v průběhu noci poněkud narušil polský pár ve vedlejším pokoji, jež zřejmě řešil jakýsi partnerský spor a já byl přes papírové stěny pokoje nechtěný účastník. 

    Druhý den vyrážíme do víru velkoměsta už v dopoledních hodinách. Jelikož máme prakticky za barákem moc hezký a rozlehlý kostel, jdeme se do něj podívat. Dokonce jsme si na chvíli sedli do lavic, abychom lépe viděli na zdobený oltář a okolí. Bylo zajímavé sledovat jak všichni příchozí Poláci, ač třeba rovněž turisté, na krátko poklekli, pokřižovali se a teprve pak se začali věnovat prohlídce svatostánku. Tady berou víru opravdu vážně! V průvodci jsme vyzjistili, že u „našeho“ kostela začíná tzv. Cesta sv. Stanislava, což byl první polský biskup, který se však znelíbil králi a ten ho nechal zkrátit o hlavu. Tím se mu v pozdějším věku postaral o svatořečení a o titul svatého patrona Polska. Ve Wavelské katedrále je podle legendy pohřbena jeho hlava. A jelikož cesta sv. Stanislava končila právě tam a my jsme měli v denním plánu Wavel podrobněji prozkoumat vydali jsme se vyznačenou cestou po světcových stopách. Další bod na trase byl „překvapivě“ u jiného kostela. I do něj jsme chtěli nahlédnout, ale byl narvaný k prasknutí a probíhala v něm nedělní mše. Tady holt kostely pořád slouží svému původnímu účelu. A tak jsme se fotili se sochou Jana Pavla II a napili se z fontány u podobizny sv. Stanislava. Ta údajně obsahuje živou vodu J no byla teda řádně smrdutá (je v ní dost síry), ale sračku ani jiné zažívací problémy nikdo z nás nedostal.  Dále nás pouť vyvedla na pobřeží Visly, odkud bylo vidět do Nového světa. To je moderní čtvrť plná futuristických tvarů, prosklených budov atp. Tu jsme si však pouze vyfotili přes vlny Visly a pokračovali vytyčenou trasou. A tak jsme došli k dračí sluji pod hradbami královského hradu. Zde byla železná socha zmiňovaného draka, jenž podle legendy v dávné minulosti šikanoval rozlehlé okolí, až přijel hrdinný princ Krak, draka zahubil a založil město, které se zove po něm.

   Pokračovali jsme podél hradeb až k hlavní bráně a vstoupili do sídla králů. Na rozlehlém nádvoří se mj. nachází ona výše zmiňovaná katedrála, do ni jsme se však nedostali, neb uvnitř samozřejmě probíhala mše a bdělá stráž u dveří nevpustila nikoho, kdo nevypadal, že to s modlením nemyslí vážně. Tak jsme si ji aspoň vyfotili z venku a šli dál. Nádvoří je ze všech stran obklopeno paláci a budovami, ale dovnitř se nám nějak nechtělo, a tak jsme chvíli posedávali na lavičce a pak se vydali na hradby. Cestou jsme pod hradní Baštou uzřeli sympatickou restauraci, po šokujícím zjištění, že ceny zde jsou naprosto přijatelné jsme si rovnou dali i oběd a já dvě piva – neměcký Carslberg, který celkem ušel. K jídlu jsem pozřel polévku Žurek staropolsky, což by se dalo vzdáleně přirovnat k naší zelňačce a jako druhý chod Bigos staropolsky, což se nedá přirovnat asi k ničemu, snad možná k leču se zelím. Každopádně obě jídla byla velmi chutná. Ráďa si dala Pirožky, které mají v Polsku všude, a jelikož sem jich pár sněd, tak musím uznat, že byly dobré.

Teď si neodpustím poznámku o cenách. Oběd na nádvoří královského hradu Wavel v centru Krakova, nás vyšel téméř přesně na 70 zlotých (asi 477 Kč) za dva lidi. Dovedete si představit, že byste třeba na Václaváku, či Staromáku jedli za podobné ceny, nedej Bože přímo na Pražském hradě? Ani v jiných restauracích, nebyly ceny nijak extra vysoké. Na chrudimské poměry samozřejmě jsou vyšší, ale ne zase tak o moc. A ceny v supermarketech, nebo pekárnách, či večerkách, kterých byla všude spousta jsou srovnatelné, nebo i nižší  než u nás.

  Po dobrém obědě a hezké procházce jsme se dopravili lehce zrelaxovat na hostel a do ulic pak vyrazili až v podvečer. Tentokráte na druhou stranu než dosud, abychom s ironickou hořkostí zjistili, že hned v sousední ulici jsou za sebou snad čtyři hospody, z nichž dvě se chlubily čepováním českého piva. „Czechy“ jsou tu vůbec dost oblíbené. Kromě našeho piva mají Poláci rádi i českou kulturu a hodně z nich nám fandí ve fotbale, či hokeji (to mi osobně během našeho zájezdu několik z nich potvrdilo). Taky jsme tu například objevili kino, které každou neděli hraje pouze české filmy. Čert ví, proč to obráceně neplatí…

Ale zpět k tůře. Při cestě na druhou stranu jsme objevili Novy rynek. Název mate, neboť i ten se nachází v historické části města obklopen starobylými budovami, ale je tu výrazně míň turistů, za to však výrazně víc restaurací, což moc nejde dohromady, ale je to tak.  Šli jsme ulicí kam nás nohy zavedli, až jsme došli zase k řece, překonali jsme most, na který místní i návštěvníci „originálně“ věší visací zámky jako důkazy své lásky. Z dáli nás přitahovala obrovská, nádherná katedrála, kterou jsme si chtěli vyfotit zblízka. Tak jsme došli blíže, pořídili pár snímků včetně sochy Jana Pavla II. kterou tu mají opravdu všude, chvíli poseděli na schodech a pak nás napadlo mrknout dovnitř. Překvapilo nás, že kostel byl téměř plný. Asi přišli porozjímat před pondělním shonem, napadlo mě. Na chvíli jsme zasedli do poslední lavice a sledovali, jak přicházejí další a další lidé. Mladí, staří, prostě všichni. Koho by napadlo, že mše může být i večer? Najednou si všichni kolem nás stoupli, vešel kněz a celý kostel začal zpívat. Bylo nám trapné se teď sebrat a odejít, a tak jsme holt kousek bohoslužby zažili pěkně na vlastní kůži a vytratili se až ve vhodnější chvíli.

  Cestou zpět jsme zbloudili do židovské čtvrti. Byla to taková hodně široká ulice, plná synagog a židovských restaurací. Před jednou z nich hrál kdosi na housle tak neuvěřitelně tklivé židovské písně, až to vypadalo, že se každou chvíli celý stůl zvedne a odpochoduje do transportu. Já bych se přitom teda asi nenajed. Jelikož už padala tma, vyhledali jsme opět Novy rynek a zapadli do restaurantu Podkova. Tu jsme povečeřeli, a jelikož české ani německé pivo nebylo k dispozici, tak jsem se opět spálil polským. Já nevím jak to dělaj, že to je tak hnusný, asi to neuměj točit, ale rozhodně bych nechtěl prohrát sázku o např. vypití  5 polských piv. Poté jsme již zamířili ku spánku do našeho Studentského domu. Tentokráte mi spánek narušoval párek anglicky mluvících mladých lidí, kteří ve vedlejším pokoji vedli nekonečný opilecký rozhovor. Asi hodinu sem to zkoušel zaspat a pak na ně naštěstí zabralo zabouchání na stěnu – pochopili rychle. Na druhý den naš výlet do Krakova končil a my se sunuli dál. Závěr je takový, že je to krásný město, který s klidným svědomím můžu každému doporučit k návštěvě. Dalo by se tu klidně pobýt i dýl než jen dva dny. Je to z Chrudimi asi 5 hodin autem (i s přestávkami) a cesta celkem pohodlná. Od Olomouce až do Krakova jedete po dálnici. Není tu draho a i s češtinou si vystačíte.

Bude pokračování…

PS: Wawel se píše s dvěmi w, ale to vypadá blbě, tak sem si to počeštil a používal W jen na úvod.