Polské listy 3 - Mazurská jezera

K mazurským jezerům na samý severovýchod Polska jsme dorazili v úterý odpoledne. Na ukazatelích už jsme viděli i cíle v Rusku, Bělorusku a v Litvě. Náš cíl pro první tři dny bylo městečko Gyzičko. Penzion Gostinec pan Tadeusz, kde jsme ubytování, nacházíme vcelku rychle. Sympatická budova na hlavní ulici, s vlastním parkováním a cimrou s okny na jezero, což bylo super. Pokoj byl čistý a působil příjemně. Na patře byla k dispozici společná kuchyň a taky o wc a sprchu jsme se dělili se sousedy, ale to se dalo překousnout.

  Hned po krátkém ubytování vyrážíme k jezeru. No paráda. Strašně moc vody, protější břeh kdesi v dálce. Člověk by si moh klidně myslet, že je v Chorvatsku u moře a to naproti je třeba (ostrov) Hvar, nebo Krk. Taky tu mají přístav jako kráva. Strašně moc jachet, plachetnic a výletních motoráků. Za přístavem začíná promenáda, která si večer rovněž nezadá s přímořskými letovisky. Spousta hospůdek, pizzerie, zmrzlina, stánky s cetkama… K dispozici byla taky pouť se spoustou infantilních atrakcí. Bejt vo 23 let mladší, tak sem v sedmým nebi. Co trošku zamrzelo, byla nefunkčnost koupací pláže. Ta tu sice byla. Kdysi. Zejména na fotkách místních vývěsek a pohlednic vypadala výborně. Na místním tobogánu či skluzavce by člověk cestou dolů užil spoustu legrace, akorát při přistání by si asi roztrh anál, neboť voda byla o pořádný kus dál. Vypadá to, že se jezero poněkud posunulo. Ale i tak na nás atmosféra místa a celého Gyzička působila velmi příjemně. A tak vyrážíme na pivo. V tomto malém příjezerním letovisku se mi poprvé stalo, že sem v hostinci obdržel dobré polské pivo. Ano, stalo se to. Navíc to bylo v podniku prakticky sousedícím s naším penzionem. Domů to teda nebylo daleko a tak jsme si potměšile plánovali hezký pivně vinný večírek. Proto mě trochu překvapilo, když nás jinak sympatická paní vrchní při donášce druhého piva kasírovala a cosi polsky mektala. Nenechali jsme se vyvést z míry a dál si poklidně seděli na zahrádce, sledujíc ruch ulice. V tom povídám: „ta ženská vypadá jako ta naše servírka.“ Načež mi Ráďa odpovídá: „to je naše servírka.“ Naše servírka zbalená a převlečená právě odcházela kamsi doprdele. Po chvilce čekání jestli třeba nešla jenom vrátit knížky do knihovny se poměrně rozmrzele zvedáme a míříme domů. Bylo něco málo po 8 večer… holt jiný kraj, jiný mrav.

    V dalších dnech jsme absolvovali např. hodinový výjezd v rychločlunu, kdy opravdu bleskově nakouknete do tří okolních jezer. A poté zejména celodenní výplav vyhlídkovou lodí do města Mikolajky. To spočívalo ve tříhodinové cestě tam, tříhodinovém rozchodu v cíli výletu, následovaném stejně dlouhou cestou zpět. Plavba parádní a případným cestovatelům rozhodně doporučuju. K vidění jsou z paluby lodi opravdu hezké přírodní scenérie, každou chvíli na vás mává někdo z projíždějící plachetnice a celkové působí to množství vody a temné hučení motoru uklidňujícím dojmem. Na parníku je navíc i luxusně zařízené spodní patro, kam si můžete zalézt v případě nepřízně počasí a taky maj tu bar… který pomůže ukrátit případnou dlouho chvíli. My jsme ale většinou nahoře, kocháme se a přidělujeme jména a životní příběhy dalším zájezdníkům. Máme tu sympatický pár z Holandska, který se za celou plavbu nepřestal smát a pak spoustu Poláků, kteří se nejdříve hrozně hádají a pak spolu nemluví (Romeo a Julie), veksláka a štětku (Bony a Klid), strašně tlustýho fotra se strašně tlustým synem ( Bob a Bobek), opět dva strašně tlustý chlapy (Maxim Turbulenc) a další na jejichž jistě vtipné přezdívky si už nevzpomínám.

       V Mikolajkách si posléze dáváme oběd a pár piv, prolezem trh se suvenýry, projdeme uličky okolo náměstí, šokuje nás komfortnost a rozsah místní promenády a už je čas odplout zpět. Na tuto cestu se k nám na palubu vevalí asi 50 německých důchodců a tak máme zase koho pozorovat. Mě osobně hrozně sral jeden z nich, který si na horní palubu donesl točené pivo, tvářil se jako největší haur a pak se celou cestu vůbec nenapil, jen si ho majestátně držel.

  Opomenout rozhodně nemohu historický exkurz do asi 30km vzdáleného Vlčího doupěte, kde za války sídlil hlavní stan vůdce všech Němců A.H. Na tento výlet sem se jako náruživý čtenář dějepisných knih opravdu těšil a musím napsat, že sem byl lehce zklamám (ale fakt jen lehce), jelikož z řady objektů už je v podstatě jen hromada ruin. Celý areál se nalézá na oploceném kusu lesa, kde se můžete naprosto volně pohybovat, nikdo vás nehlída. Za 60 zlotých lze zaplatit průvodce, který podá odborný výklad, ale o mnoho lepší je prostě chodit za nějakou skupinou, která už svého vypravěče má :) Mimochodem výklad  v češtině tu „překvapivě“ není. K vidění je něco kolem 20 bunkrů či bývalých budov obývaných elitou Třetí říše a příslušníky SS.  Z některých se zachovaly prakticky jen náznaky obvodových zdí, pár jich je dosud v celkem slušném stavu, ale vnitřek je stejně zabetonovaný. V areálu je taktéž restaurace a dva dosti chabé obchody se suvenýry.

          V pátek proběh zrychlený přesun do Kruklanek. Což je taková velká vesnice asi 15 km severně od Gyzička. I tady mají jezero a kousek odsud začíná obrovský prales, jeden z posledních v Evropě. I zde máme velice příjemné ubytování v rodinném penzionu spravovaném postarším manželským párem. Okolo domu je rozlehlá zahrada, kde je pergola s grilem, ohniště a třeba i dětský koutek. 

       V místním jezeře se pár lidí dokonce i koupalo a tak jsme se přidali. Třeba podotknout, že koncem srpna už byla voda ledová asi jako, když se napouštěl bazén v Chrudimi na starý plovárně. Kdo pamatuje, ten ví.  V sobotu jsme si pak pučili šlapadlo a pořádně rozvířili hladiny jezera. Překvapivé bylo, že jsme asi dvě hodiny byly na rozsáhlé vodní ploše úplně sami, nikde ani živáčka, což působilo až trochu strašidelně.

       V obci jsme objevili dvě restaurační zařízení a mile nás šokovaly ceny, které byli poloviční oproti Gyzičku. Večery jsme tu však netrávili v hostinci, ale pod pergolou u penzionu, kde jsme popíjeli polskou vodku a české pivo s majiteli a ostatními hosty. Co si budeme povídat, Poláci u nás nemají zrovna dobrou pověst, ale my jsme asi měli štěstí na lidi, protože všichni byli úplně v pohodě. Mě osobně hřál u srdce kromě vodky i dobrý pocit z uznalého pokyvování domorodců hlavou, jelikož sem s nima vydržel dvě flašky (ač to tištěný průvodce nedoporučuje) a do toho sem ještě pil svoje Budvary nakoupené v místní večerce. Hezký byl rovněž projev jednoho ze starších Poláků, kdy za nás odpověděl na dotaz pana majitele, zda nám není chladno slovy: „To Slowiani jak my, te wszystkie vydržej“.  

    Náš poslední večer v Polsku jsme se snad poprvé potkali s jinými Čechy a sice, když se v penzionu ubytovalo asi 6 cyklistů někde od Havířova. Všichni Poláci na nás vesele pokyvovali hlavami a říkali něco ve smyslu: „Máte tu další Čechy, kamarádi přijeli“. Naši severní sousedé zřejmě žijí v tom, že se tady v Čechách a na Moravě všichni dobře známe a byli trošku udivení, že jsme si s nově příchozími krajany okamžitě nepadli kolem krku: „tak co je doma novýho, Pepíku?“.

   V neděli v 7 ráno jsme vyrazili na cca 950 km dlouhou cestu zpět. Provoz nám přál, nepotkali jsme žádnou nehodu, zácpy, ani výraznější opravy silnic. Domů jsme dorazili kolem půl 6 odpoledne, což je dle mého dobrý čas.

Závěrečné shrnutí: dovolenou v Polsku můžu s klidným svědomím doporučit. Mají tu spoustu míst, které stojí za to vidět, ať kulturních, nebo přírodních. Lidi jsou v naprosté většině dobří a k Čechům srdeční – i když na blbce samozřejmě můžete narazit všude. Jazyková bariéra je minimální, vždycky se nějak domluvíte. Mladá generace ovládá angličtinu, ale díky příbuznosti slovanských jazyků si vystačíte i s češtinou. Ceny ve větších obchodech a večerkách jsou srovnatelné s ČR, prakticky všude mají v nabídce i české pivo :) V restauracích je pití dražší, pivo je standartně od 5-9 zlotých, káva od 10-16 zlotých (1zl-6,5Kč). U jídla jsou ceny podobné jako u nás, záleží v jaké putyce se nacházíte, ale obecně vzato se dobře najíte do cca 150 korun. Polské pivo nám moc nejelo, až na jednu světlou vyjímku bylo všude vyloženě hnusné. Možná je v jádru dobré, ale neumí ho točit a servírovat, což vám jako koncovému uživateli je už celkem fuk. Polských silnic se taky bát nemusíte, nevím jak to bylo před lety, teď jsou na tom líp než ty naše. Dálnice zemi protínají zejména od západu k východu, od jihu na sever vedou většinou silnice nižší třídy, ale i ty jsou zpravidla aspoň dvouproudové. Benzínové pumpy jsou podobně časté jako u nás a všude tu naprosto standartně mají plyn. Tím je ostatně Polsko proslulé :)

      My jsme vyjeli dost spontáně, bez nějakého většího plánování. Určitě se vyplatí si o dané oblasti zjistit víc. Mazurská jezera musí být ráj pro loďaře, díky propojenosti skrze kanály můžete plout stovky kilometrů. Taky je tu spousta lesů a pralesů vhodných pro pěší, ale i cyklo výlety. Zkrátka a dobře nemusíte vymýšlet dovolenou na druhým konci světa, ale klidně se rozjeďte pár kilometrů na sever. Uvidíte, že to nakonec bude náramná taškařice a mooc se všichni nasmějete :)

V Gyzičku:

Výlet lodí

Vlčí doupě

Kruklanki