Posádka

Vojenský prostor Pečky ( 8 km od Kutné Hory) 8.7.1994. Jasná letní noc, vzduch voní létem a vše obklopujícím lesem. Na obloze září měsíc a miliardy hvězd. Tu a tam zablikne družice či satelit.Co my víme kdo nás ze vzdálených planet pozoruje. Vesmír je pozoruhodné místo. Ale na Zemi a navíc ve strážní službě je zkurvená nuda. Hodiny se nekonečně vlečou. Do střídání je to pořád strašně daleko. Svobodník Barták a vojín Tuček znuděně zevlují ve strážní boudě. Tuček si před chvíli na vařiči ohřál podivnou masovou směs v nafasované plechovce Favorit. Přílohou mu byl suchý chleba. Hnus, ale zabil tím aspoň pár minut. Teď už se zase nudí. Co tady sakra dělat?

     Svob. Barták se chápe telefonu. Je čas volat SOD. "Strážný prostor Pečky. Svodobník Barták. Provedl sem obchůzku dle časového plánu. Bez závad. Končím". Pokládá telefon a přemýšlí nahlas. "Čůrák zasranej. Tam chrápe u televize a my se tady můžem sežrat nudou. Beztak to je fraška. Za 17 vole služeb co tady sem, tak sem vlez mezi ty ploty asi 2x vole." "Tak to jasný", navazuje Tuček:"nevim o nikom, kdo by fakt poctivě chodil. Já to projdu vždycky jen tak pro jistotu nad ránem. Radši. Kdyby se fakt něco posralo. Ať se to nezjistí až při přebírání. Občas se du třeba jen tak projít do lesa, lepší než se mrdat furt tady." Barták se protáhne a zývne, poté si zanadává: "Kdyby se tady kurva aspoň dalo střílet jako dřív ty píčo. Sem slyšel, že dřív si kluci třeba ulili pár vostrejch a pak to tady prali po lese. No nějákej magor tu prej pálil po srnce nebo co. A pak si stězovali lidi dole z vesnice, že jim nad hlavama svištěj kulky, čuráci." ironicky se pousměje: "od tý doby to kontrolujou vole, teď už se to nedá." Tuček hbitě reaguje: "třeba by se i dalo, ale za ten případnej průser to nestojí" načež věcně dovává: "by tě mohli zavřít, natvrdo, kurvy".

       Barták si u stolu pohrává se zásobníky. Z nudy přepočítává "vostrý". Je to přesně, cifix, rovnejch 60. Jak by jich zejtra při předávání deveťák napočítal 59 tak by to mohlo bejt zlý, hodně zlý. Ale nuda je taky zlá. A co víc - bývá příčinou neřestí...

      Kutná Hora, kasárna Partyzánské brigády Mistra Jana Husa, něco přes hodinu po půlnoci 9. července 1994. Služebna SOD. Zvoní telefon. Podřímavájící PSOD podpor. Kulička sebou cukne v křesle. "Cojé" říká si v duchu: "kdo teď volá, Karlov i Pečky se hlásili před chvílí". Otráveně bere sluchátko: "Slyším... COŽÉ!??... co ste do prdele... kurva... Pečky, jedem tam, počkej u něj. Volám záchranku. Jedeme tam" Rozčíleně třískne s aparátem a běží vzbudit ve spací místnosti zatím ještě klidně spočívajícícho SODa kpt. Hejnara. "Ty vole průser" tahá ho z postele, podávaje mu části uniformy: "v Pečkách máme postřelenýho, vypadá to blbě prej. Už sem volal záchranku" Rozespalý kapitán rychle reaguje: "Co kurva blbli, jak... Užs volal na RoZu, ať hned přistaví auto, a vzbuď i hotovost z RoZy, jedou s náma. HNED!!!"

    Vojenský prostor Pečky. O hodinu déle. Modré majáky vojenské i civilní policie prozařují noc. Sanitka už odjela. Její posádka chvátala zbytečně. Lékař už pouze konstatoval smrt a vyplnil úmrtní list. Teď skupina lidí v uniformách pochmurnými pohledy sleduje černý pytel, jenž "havrani" nakládají do rakve. Během chvilky mizí i ona truhla s bílým křížem v černém pohřebním voze a spolu s ním uhání do tmy.

    Vojín Jan Tuček už svou rodnou Vlašim nikdy neuvidí. Jeho krátký život skončil onu červencovou noc tady, v oploceném lese kdesi u Kutné Hory. Příčinou smrti bylo podle lékařské zprávy střelné zranění v oblasti srdce, které se neslučovalo se životem. Co přesně se tu stalo. Jak k osudnému vystřelu došlo, to ví přesně jenom Barták. Mladý svobodník, který právě teď vzlyká na zadním sedadle policejního vozu. Jeho roztřesená výpověď zatím nedává moc smysl. "My... sme jen tak blbli. Já sem nechtěl, nevěděl sem..." začne vzlykat, aby po chvilce pokračoval: " Měla to bejt sranda. Já sem ho fakt nechtěl zabít. To sem nechtěl, fakt ne... Přece to nemělo vystřelit."

      Jenže vystřelilo. Z pozdějšího vyšetřování se události předcházející oné trágédii vyjasnily. Znuděný Barták se rozhodl zabít čas tím, že svého kolegu ve službě trochu postraší. "Měla to bejt jen taková klukovina." Barták vložil zásobník do zbraně, tu natáhl a namířil na Tučka. Ten se dle svododníkovi výpovědi zřejmě netvářil dost vyděšeně. Proto stiskl spoušť. Tuček leknutím spadl ze židle a Barták se začal smát. Rána nevyšla. Barták dobře věděl, že samopal neodjistil. "Ty vole si myslíš, že bych tě zastřelil ty kundo?" smál se na plný kolo. Načež vyjmul zásobník a palcem pravé ruky zbraň odjistil, tak aby to polekaný vojín dobře viděl.  "Vidíš vole, byl zajištěnej. Nemoh střílet, ikdyž tam byl zásobník" Na to nonšalantně opět namířil na Tučka a s kulišáckým úsměvem demonstrativně zmáčknul spoušt. Místností se rozlehla rána a vzduch se začpěl střelným prachem. Vojín Tuček se opět zhroutí ze židle. Tentokrát, ale Bartákovi úsměv na rtech nerozkvetl. Právě se stal vrahem. Nebyl prvním ani posledním kdo doplatil na neznalost. Neuvědomil si to, že po natáhnutí zbraně se jeden náboj dostane do hlavně a vyjmutí zásobníku již na něj nemá vliv. Samopal, ač bez zásobníku, byl v tu chvíli nabitý. Po odjištění a zmáčknutí spouště tedy konal to, k čemu byl sestaven. Zabíjel. Ne čas, ale Tučka.

       Kasárna v Kutné Hoře, o 8 dní déle, kancelář velitele "Tučkovi" roty npor. Sumce. Přichází por. Bondr. "zdárec, tak jak čoveče? Co ten funus včera. Asi nic moc viď? "No co ti mám říkat" odpovídá ještě rozrušený Sumec: "šílený to bylo, děsný. Vidět tam tu jeho mámu... ty vole ta byla úplně hotová. Fakt smutný. Tos věděl, že to byl jedináček?" Bondr jen zúčastněně zakroutí hlavou. "No, tak byl" pokračuje Sumec: "navíc ho vychovávala sama. Chudák ženská. Teď bude úplně sama. Jéžišmarja. To je v prdeli. Ale co už s tím teď uděláme. Leda hovno." přemýšlí nahlas. Bondr se ho snaží uklidnit: " Je to hrozný, ale naše vina to není viď. My přece za to nemůžem. Jako, to prostě... co s tím uděláš? Že byl Barták takovejhle čůrák, že tohle udělá. Kluci pitomí. Nemoh nikdo vědět přece. To nemůžeš ovlivnit..." Sumec ho přeruší: "to ne, to nemůžeš. Taky nám za to nikomu vinu nekladou. To prostě je jasný, že jedinej viník je ten DEBIL Barták!" dodá zlostně a pokračuje: "Ale já pak musím jít na ten pohřeb a to je příšerný. Ty vole fakt mě to vzalo. Sice ty kluky pořádně neznáš, že jo. Za ty roky co tady kroutím jich tady prošli snad tisíce. A teď co je vojna jen na rok, tak už to ani nevnímáš, jak se tady míhaj... Ale ten pohřeb. To tě dostane chlape." Sumec spřáhne ruce: "Ta jeho máma... já sem se ji nemoh podívat do očí... chudák. Se tam zhroutila. Totálně. Fakt je na dně. Byla hysterická. Řvala, že sme jí vzali syna... že proklíná..." Sumec nedokončil větu. Vstává a vyndává z lednice láhev Pražské vodky. Bondr znale a automaticky podává z okrasné police dva panáky s nápisem ČSLA. Sumec naleje, přiťukne si s Bondrem a s nepřítomným pohledem upřeným kamsi do prázdna dodá: "přijela pro ni záchranka. Večer mi pak plukas volal, že ji museli převýzt na psychyatrii ty vole" "Jako do cvokhausu?" optá se překvapeně Bondr. "Přesně tam", odpoví Sumec: "přesně tam".

         Kasárna v Kutné Hoře. Místnost dozorčího útvaru. Podzim roku 1996. Je hluboká, chladná noc. Npor. Kudrna je přesto bdělý. Je to přesně ten typ, který povolání důstojníka nebere jako zaměstnání, ale jako poslání. Rád podniká přepadové kontroly na všech možných strážních a dozorčích stanovištích. Je schopen v mrazu čekat desítky minut za plotem v autoparku, aby dokázal, že vojáci "nechodí". Neslyšně otvírá dveře do ubytoven mužstva a poté sprintem spěchá ke stolku dozorčího. Pokud ho přistihne dřímajícího, nebo dokonce na stanovišti zcela nepřítomného takřka zajásá radostí. Pokud je službu konající záklaďák přítomen, připraven a řádně se zahlásí, snaží se zhrzený Kudrna najít alespoň sebemenší závadu. A tak se stává, že nebohého dozorčího pošle o půlnoci, aby se oholil, vyčistil si boty či jinou část výstroje atp.

      Té noci cítil přísný nadporučík šanci. Z muničáku v Pečkách se mu "ochranná hlídka" už po druhé nezáhlásila. Hoši zmeškali volání v 0:20 a nově i v 1:45. S instinktem šelmy se Kudrna sadisticky těší na noční kontrolu. Tu určuje každý den velitel útvaru. Dnes vyšla na 2:15. Důstojník se třese. "Ty kluci tam určitě chrápou. Možná budou i vožralý. 2x nevolali. No já jim dám. Já jim zvednu mandle" těší se v duchu.

      O necelou půlhodinu déle vystupuje Kudrna z vejtřasky. Stojí před zamčenou branou do vojenského prostoru Pečky. Nikdo neotvírá. Na strážní boudě svítí kulaté žluté světlo. Žádné známky života. SOD dává řidiči příkaz zatroubit. Tak se stane, poté znovu. A ještě jednou. Ze stanoviště však nikdo nevychází. Žádná postava rychle zapínající uniformu se rozespale nehrne otevřít bránu, tak jako to Kudrna už párkrát zažil, když měl úspěšný "lov".

    "Kurňa, ty sou tam snad zfetovaný nebo co" pošle svůj postřeh řidiči. Poté se odhodlává k činu a opatrně přelézá plot s ostnatým drátem. Po úspěšném přelezu zamíří rovnou do boudy. Prudce otvírá dveře a rozsvěcí. Ha. Nikde nikdo. Postel je pomačkaná. Určitě na ní někdo chrápal. Matraci ještě stihli schovat. ( Ve strážnici byla vždy pouze jedna postel. 2 vojáci měli pro 24 hodinovou službu vyhrazený každý 4 hodiny odpočinku. Samozřejmě, že každý zvlášt. Jeden přece musel stále bdít. Zaklaďáci však měli v okolí schované matrace a běžnou praxí bylo, že přes noc spali oba. Budili se pouze na to, aby telefonem podali hlášení na domovský útvar.) "Kde sakra ty chlapi sou?" přemýšlí Kudrna: "no určitě nejsou oba na obchůzce. Spíš maj někde v lese schovaný rajdy. A nebo úplně opustili vojenský prostor!" myslí důstojník hned na to nejhorší.

    Aspoň, že na stolku dozorčího objektu ležely klíčky od vstupní brány. Kudrna tedy pouští do areálu vejtřasku a poté udílí řidiči pokyny. "Musíme ty chlapy najít vojíne. V autě musíte mít svítilnu. Rozdělíme se. Já to vezmu po trase A, vy pujdete v protisměru po C. Projdeme to celý a buď je najdem, nebo maj kluci parádní průser. Rozumíte" Vojín rozuměl a tak se každý zvlášť vydali do tmy lesa.

      Kudrna mašíruje podél plotu. Z tmavého lesa se občas vynoří siulety betonových bunkrů. Důstojník je rozčílen a vzrušen zároveň. Takovou nekázeň během své služby ještě nezažil. Na druhou stranu se aspoň něco děje. Je v akci, je důležitý. A co teprv až bude podávat hlášení nadřízeným...

      Tok nadporučíkových myšlenek náhle ostře přetrhne hysterický řev vojína na trase C. Kudrna se sprintem žene k místu, odkud zní křik. Po chvilce spatří svého řidiče sedět v trávě. Už neřve, tváří se vyděšeně. Není schopen pořádně mluvit. Na Kudrnovu otázku co se děje pouze zamíří kužel baterky do nedaleké řady smrčků. O pár vteřin déle již nadporučík Kudrna osobně spatřil příčinu vojínova zděšení. V hustém porostu ležela kousek od sebe dvě těla.   Již zaschlá rudá krev na nich téměř překryla vojenský maskáč. Tady v cárech krvavého masa, jež bývalo lidskými těly, ležela děsivá odpověď na to, kam zmizela strážní směna. Oběma zabitým ustrnul v tváří výraz překvapení a hrůzy zároveň. Jejich těla byla téměř roztrhána bezpočtem dlouhých a hlubokých řezných ran. "Proboha. Kdo, nebo snad co, tohle udělal?" problesklo hlavou Kudrnovi. Po několika vteřinách tupého psychyckého omráčení konečně zavelel nehledě na pečlivě dodržovaný bontón: "dělej ty vole, zdrháme do boudy. Kdo ví jestli ten magor tady ještě někde není. Musíme sem zavolat víc lidí kurva. Dělej běžíme." Na smrt bledého záklaďáčka samozřejmě nemusel k vyklizení zdejších pozic pobízet dvakrát.

       Případ brutální vraždy dvou vojáků základní služby otřásl celým okolím. Mladí vojáci odmítali nastupovat v Pečkách do stráže. Nicméně muniční sklad ostrahu mít musel. Stůj co stůj. Štáb tedy zavedl mimořádné služby po 4 lidech. Na obchůzce museli jít vždy dva vojáci spolu a být v neustálém radiovém kontaktu s osádkou strážnice. Zároveň byly pečlivě zkontrolovány, případně poopraveny a vystuženy všechny ploty. Problém je, že muniční sklad nesmí být vyjma mimořádných událostí osvětlen. Noční les tedy poskytuje případnému pachateli dokonalé podmínky pro úkryt. To samozřejmě věděli i službu konající vojáci a proto jen zřídka kdy někdo za tmy opustil relativní bezpečí strážnice. Předpisy šly stranou. Velení o tom samozřejmě vědělo. Papírově však všechno sedělo a proto se "nechození" tolerovalo. Hlavně když není průser. Ke znepokojení strážících záklaďáků rovněž přispěl fakt, že se policii nepodařilo najít viníka otřesných vražd. Dokonce ani s jistotou neurčila smrtící zbraň. Pravděpodoně se mělo jednat o veliký nůž, možná mačetu. Nejdivočejší hypotézy pak hovořily dokonce o meči.

     Únor 97, hluboká noc. Na strážnici v Pečkách probíhá živá výměna názorů. „Suprák“ desátník Procházka chce po dvou "myších" aby prošli trasu. Těm se samozřejmě nechce. "Vy mrdky, já když sem byl mladej, tak sem taky musel chodit, žádný sraní s náma nebylo. Aspoň jednou za noc sme vždycky museli ven." "No jo, ale po tom mordu..."snaží se reagovat vojín Ryba, ale druhý mazák Šindel ho nenechá domluvit: "kurva za kolik to máš ty myšáku zapráskenej? Do píče my sme vaši starý a vy budete poslouchat ty vole! Kurva my sme chodili, vy budete chodit. Bez keců. Mazej!" Druhá myš, vojín Turay se snaží uklidnit situaci a neprovokovat služebně starší vojáky: "No tak to projdem. Kdyť sme za chvíli zpátky. Se nic nestane. Budem dva. Máme sapry a vysílačku. Co by se stalo." "Jasně vole, to se mi líbí. Žádný debata a go hoši go" ukončuje "rozhovor" Procházka.

     Oba vojíni si tedy pobrali výstroj a v pochmurné náladě vyrazili do tmy muničnáku. Na strážnici Procházka vítězně prohodí k Šindelovi: "ty vole voni se ty svině snad chtěli píčit nebo co. Kůrva. Toho Rybu si ještě podám na kasínu" "Jasný, co voni si jako myslej ty vole. Prostě takhle to chodí. Až oni budou starý, tak se z mladejma taky nebudou srát", přitaká Šindel.

    Mezitím Turay s Rybou venku vyrazili na cestu skrz lesní stezku k vnějšímu plotu. Jdou pomalu, nebavěj se, rozhlížej se do všech stran, kužely baterek poletují jak živé. Míjejí betonová monstra částečně zarostlá trávou i stromky. Turay spíše z principu kontroluje neporušenost pečetí. Vše ok. Pokračují podél plotu. Došli k místu, kde plot téměř mizí v hustém porostu. V tom Procházka poprvé za cestu promluví, jeho hlas nese známky napětí: "vidíš to vole?" "Co?" "díra v plotě ty vole, vidíš to?" načež Procházka baterkou objede nemalou díru v oplocení. "Tudy by sem moh vlízt kdo chce" říká postrašeným hlasem Turay a ve snaze zachovat klid dodává: "ale třeba už to je tady dlouho. To tady může bejt roky." "A nebo to uďál někdo před chvílí" odvětí vážně Procházka a bere do ruky vysílačku: "strážnice? kluci slyšíte mě?"  "No, co je?" ozve se znuděně Šindel na druhé straně eterických vln. "našli sme tady díru v plotě, docela velikou", "kde přesně", "tady na céčku, jak projdeš za minama a pod tou střechou se sudama. Ten plot prakticky mizí mezi stromama" "jo, já vím, no tak... se tam..." v tom Šindela přeruší poplašený radiový křik, ve kterém se misí hlas Turaye s Rybovím: "co... do píči... vidíš. Tam někdo je!!! Halo. Co... Aaaaa... kde... kurva. NEEEE!!!...ššššššš.BUCH (rána do vysílačky)" vysílačka se odmlčí.

      Na strážnici se po sobě supráci překvapeně podívají: "ty vole, slyšels to? Myslíš, že si dělaj prdel?" vysouká ze sebe přidušeným hlasem Šindel. " No slyšel. Je to hluchý viď. Ty vole, já nevim... Dem se tam podívat. Berem kvéry a dem tam, já vím co to je za místo." reaguje Procházka. "Jestli si dělaj prdel, tak je fakt zabiju. Nebudem volat deveťáka?" "Srát na to, co když nás chtěj fakt jen nasrat. Zbytečnej průser. Dem to omrknout." Oba supráci si horečně dostrojují mundůry, připínají opasky, nabíjejí samopaly. Poté vyráží k místu, kde tuší přítomnost Turaye s Rybou.

      Procházka běží vpředu, za ním v asi tří metrovém odstupu kluše Šindel. Les šumí tajemně a strašidelně. Ocelová vrata skladů vypadají nepřátelsky. Procházka zrychluje. Chce vědět co se děje. Připadá si jako ve špatném snu. Jakoby snad ani nebyl ve svém těle a díval se na sebe přes televizní obrazovku. Ztrácí koncetraci a neuvědomuje si, že se stále více vzdaluje pomalejšímu Šindelovi. Ten se na svého, ve tmě se ztrácejícího kolegu snaží zakříčet. Ale Procházka je v afektu a křik nevnímá.

     Po chvíli běhu doráží Procházka na osudné místo. Přichází k sobě. Uvědomuje si, že nechal pomalejšího Šindela daleko za sebou. Rozhlíží se. Po dvou vojínech ani vidu ani slechu. "Kde je ten Šindy, sakra." UAAAarghhhaee... děsivý řev patřící Šindelovy bez varovnání prořízne tajemný šum lesa. Procházku ve vteřině poleje ledový pot. Žaludek se svírá, nohy jakoby zarůstaly do země. Zběsile se otáčí na všechny strany. Couvá k plotu. Bojí se jako šílený zvíře. Čirá hrůza mu proniká do morku kostí. Chtěl by zakřičet, ale z hrdla mu nevyjde ani hlásek. Náhle šlápne na cosi měkkého. Odskočí. "Proboha!!! To je Turay. Mrtvej!! Kdyť on nemá ruku!! Křup. Procházka se vyděšeně otočí. V lese za ním někdo šlápnul na větev. NĚKDO TAM JE! Někdo kdo ho vidí a jde k němu. Jde si pro něj! Tohle je jak horor ve kterém hraje hlavní roli, roli oběti.

     Vystrašený desátník těká očima sem tam. Náhle jakoby ve stromkách kousek od sebe zahlédl stín. TATATATATATA (možná i rychleji) zazní dávka ze samopalu. Procházkovi spustil pud sebezáchovy. Vystřílí do lesa kde tuší nepřítele celý zásobník. Poté opět nabíjí a dvěma velkými dávkami vyprázdní i zbylých 30 nábojů. Běží jako splašený zajíc podél plotu. Na strážnici. Všichni sou mrtvý. Všichni. Běží a nevnímá okolí. Neotáčí se, chtěl by, ale něco mu říká, ať běží dál. Ať utíká, jak nejrychlejc umí. Po chvilce doráží do strážnice. Stále je na smrt vystrašený, ale cítí mírnou úlevu. Malá betonová stavba přeci jen skýtá jistou ochranu. Zamyká dveře a vrhá se k telefonu. Celou dobu sleduje okno a doufá, že se v něm neobjeví kdosi, kdo mu nese smrt.

       Kasárna Kutná Hora , místnost dozorčího útvaru, o chvilku o později. SOD kapitán Moravec rozrušeně pokládá telefon a okamžitě vyhlašuje poplach 1. a 2. rotě. Během pár minut už na buzeráků proráží klid noci rachot motorů vejtřásek jejichž korby se plní napjatými záklaďáky. Pomocníka dozorčího tu noc vykonával npor. Sumec. Ten spolu s Moravcem nasedá do UAZe a spolu se 100vkou záklaďáků na korbě starých V3Sek uhání směr Pečky. Dozor nad útvarem převzal dočasně spěšně dorazivší por. Blažko.

      O 20 minut déle buší Sumec s Moravcem  na dveře strážnice v Pečkách. Desátník Procházka otvírá s výrazem nepokrytého štěstí a obrovské úlevy. Je zachráněn. Není schopen se pořádně vyjádřit, ale je vidět, že dorazivší posily opravdu rád vidí. Nelze si nevšimnout, že má na samopalu nasazený bajonet. Ten chudák nejspíš celých těch dlouhých 20 minut čekal ve střehu připraven bránit se alespoň chladnou zbraní.

     Sumec zatím venku organizuje rojnici z vojáků a začíná pročesávat les. Uklidněný Procházka rotu doprovází a neomylně ji vede k místům, kde před půl hodinou prožil největší děs svého života. Během pár minut vojáci objevují zmasakrovaná těla Turaye a Ryby. Oba vypadají jako přejetí kombajnem. Dlouhé řezné rány nadělaly z jejich těl krvavé cáry. Jejich vrah si to musel užívat se sadistickou zálibou, nebo totální nenávistí. Nechce se ani myslet, co ty kluci v tu chvíli prožívali. O několik desítek vteřin déle se hlásí jiná skupina prohledávající les. Našli Šindela. Byl napaden zezadu. Zjevně ho vrah překvapil, když se na lesní cestě marně snažil dohnat vzdalujícího se Procházku. Ta zrůda se na něm opravdu vyřádila. Jeho tělesná schránka byla téměř přepůlena. S takovou intenzitou dopadaly rány na nebohého mladíka.

     Stále však chybí to hlavní. Viník. Dostal ho Procházka, nebo ne? Vystřílel přece po tom "stínu", který zahlídl 60 nábojů. Určená skupina opatrně prohledává část lesa, kterou Procházka označil. Náhle jeden svobodník začne křičet: "tady, tady pane nadporučíku! Tady je ještě někdo. Tady leží." Sumec sprintem dobíhá k místu nálezu. Světlo z několika baterek osvětluje okolí. Sumec vidí ležící postavu. Vypadá, že to je ženská! Je zbarvena krví a "zdobí" ji otvory po kulkách. Není pochyb, že právě po ní střílel Procházka. A že se trefil. Sumec si botou srovná ženin obličej, tak aby na něj lépe viděl. V tom ho poleje ledový pot a jeho tělo od hlavy po paty jakoby zasáhl elektrický výboj. "Proboha, kdyť já ji znám. Ten obličej nezapomenu na do smrti. Kdyť je to.... no to je přece. To je máma toho zabitýho kluka! Tučková!!!." V Sumcově hlavě se právě složila mozaika hrozivých událostí. Celý ten odporný příbeh, který začal toho osudnýho července 94 teď dává smysl. Máme tady, oběti, vraha i motiv příšerné pomsty. V tom si kdosi z přítomného mužstva všimne předmětu blýskajícího se v koruně stromů. Kužely baterek okamžitě míří tím směrem. Ve větvích vysokého jehličnanu se poklidně pohupovala do ruda zbarvená kosa.