Projížďka

   „To je kretén, vůbec se nezměnil. Normální debil je to.“ Klela polohlasně Jana, když ve spěchu opouštěla rozlehlou chatu uprostřed lesů Vysočiny a mířila ke svému autu o něco níž po cestě. Rozjetá párty, která ji duněla za zády zdaleka nekončila, ale Jana toho už měla dost. Nehleděla na opilecké přemlouvání kamarádů, aby se vrátila. Jediné co chtěla, bylo nasednout do auta a rychle zmizet pryč. Vyhledat klid vlastního bytu a uklidnit se v přetékající vaně. „Ten hajzl mi zkazí i tenhle večer“ pomyslela si právě ve chvíli, kdy po cestě na rozmáčené trávě smočila boty v kaluži. „Kurva, ještě tohle k tomu.“ Původně se Jana na tenhle narozeninovej mejdan kolegyně z práce přijela bavit. To však netušila, že tu potká svého bývalého. Petra, se kterým několik let žila a snad se i milovali. Ona jeho určitě. Než začalo být jeho věčně poučování a povyšování se nesnesitelné. V den, kdy si dodala odvahu ho opustit, si připadala jak znovuzrozená. Jako by ji od nohy odpadla masivní železná koule. A teď ho potká tady. A on si nemůže dát pokoj a zase se musí chovat tak… no přesně tak, jak ji to dusilo ty dlouhé měsíce sebezapření, kdy marně doufala, že se to jednou změní.

      A proto už lehce po půlnoci nasedá uražená a naštvaná do svého auta a chystá se startovat. Naposledy se ohlédne směrem ke stavení, když v tom spatří něco, čemu snad ani nechce věřit. „Ten arogantní sráč, on mě snad chce vytočit ještě víc “. Petr se zrovna vrávoravě vypotácel ze tmy tvořené tunelem smrčků na konci příjezdové cesty a zamířil si to k jedinému autu, které asi dvě stě metrů od něj právě nahodilo motor a rozsvítilo reflektory. Jana ho chvíli zaraženě sleduje. Petr se rozebíhá a neomylně míří k ní. „Ty vole, to je blázen“ zakřičí v autě Jana úlekem. Po zádech ji přejede studený pot. Rychle řadí, šlape na plyn a vjíždí na lesní cestu. „Co mi ten magor chce?? To mu nestačí, že kvůli němu jedu pryč?“ Ve zpětném zrcátku vidí, jak Petrův běh poznamenaný alkoholem uvadá, ale o to více máchá rukama sem a tam. „Polib si prdel! Ty seš blázen chlape!“ zakřičí si v autě sama pro sebe Jana a už vjíždí na asfaltku. Petr se ztrácí ve tmě a dáli. Jana tahá z kabelky cigaretu, pouští rádio a snaží se uklidnit. V tom začne drnčet mobil. PETR!!! To snad ani nemyslí vážně! Típe hovor. A znova. A znova. Nakonec vypíná mobil úplně a znechuceně ho odhazuje do kastlíku.

   Nykotyn dopřává podrážděné mysli trochu relaxace. K tomu rádio, které tiše uklidňuje písní božského Karla. Myšlenka na to, že je za chvíli doma, ve své koupelně a posteli, navozuje v rámci možností příjemnou atmosféru. Jana nespěchá, ví dobře, že je rozhozená a silnice vedoucí tmavým lesem není nejlepší pro rychlou jízdu s volantem ovládaným roztřesenou rukou. Mezitím zachytí Jana mezi dalšími z rádia zprávu, že z Havlíčkobrodské psychiatrické léčebny utekl včera v podvečer nebezpečný psychopat.  Agresivní, pravděpodobně bude ozbrojený. „Není to jedinej psychopat na Vysočině…“pomyslí si a nadále nevěnuje relaci hlubší pozornost.

    Zdáli se k ní začne přibližovat jiný vůz. Jana s předstihem míří svoji Fabii co nejvíce ke krajnici a čeká, až ji další noční jezdec mine. Ten se přiblíží, chvíli jede za ni, ne a ne předjet. Jana tomu nevěnuje extra pozornost. Asi sváteční řidič, kterej je rád, že se v tomhle lese může za někým svézt. V tom ale druhé auto začne problikávat dálkovými světly a troubit. Jana sebou trhne. „To je Petr!“ prudce sešlápne plyn a vozidlo vystřelí vpřed. „Co po mě ten šílenec chce?? Kdyť je vožralej. On se úplně zbláznil!“ Pud sebezáchovy tříbí mysl na jedinou myšlenku. Musí mu ujet za každou cenu! Petr v autě za ní taky přidává na rychlosti. Jeho Ford lítá na silnici od krajnice ke krajnici, ale zatím se drží. Jana s problémy nahmatává telefon v přihrádce. Ten je ale vypnutý a ona se musí soustředit na řízení. Zapnout ho, počkat až naběhne, namačkat PIN a vytočit 158 je v tuto chvíli nemožné. Pronásledovatel ve druhém autě pořád troubí a bliká. V jednu chvíli svou kořist prakticky dohnal a dokonce do ni lehce vrazil. To ho však rozhodilo. Vzápětí na to vší silou zabrzdil a div, že neskončil ve škarpě. Fabie s vyděšenou řidičkou míří neochvějně dál. Záře světel druhého auta se za chvílí ztrací v nedohlednu. Za pár minut Jana vyjíždí z lesa. První vesnice – CIVILIZACE. Mladé ženě buší srdce, ale zároveň se dostavuje mírná úleva. Ten psychopat už za ni určitě nejede. Má to za sebou. Hned jak dorazí, zavolá polici a řekne, co se stalo. „Kam až to zašlo?“.

  Pomalu se blíží ke svému rodnému městu. Už poměrně klidně bere mobil a spouští ho. Za chvíli bude na svém sídlišti. Zaparkuje, pujde domů, zamkne a pokusí se vypsat. Na displeji bliká snad 30! nepřijatých hovorů od Petra! „Prostě šílenec. Ale oni ti k tomu policajti řeknou svý hošíčku, to si nemysli“ Po chvilce, jak se přístroj vrací k paměti, naskakují i příchozí sms. Jana jen zakroutí hlavou. Už je doma. Vyhledá místo na téměř plném parkovišti. Má radost, že ještě nějaké našla. Zastaví, vypne motor a hluboce se nadechne. Bere do ruky svůj smartphone a dodává si odvahy na přečtění textovek. Z nichž většina je „překvapivě“ od Petra.

  Otevírá první z nich:  JE U TEBE V AUTĚ!!!  „Kdo je sakra u mě v autě ty debile? Co to zas má bejt?“ komentuje nahlas příchozí sms.  

    „Dík za svezení, kotě“, ozve se hrubý mužský hlas z potemnělé zadní sedačky modré Fabie a silná ruka v černé bundě přejede ostrou břitvou po krku sotva třicetileté ženy. Mobil padá z Janiných rukou k podlaze. Vyděšené oči ještě chvíli tikají sem a tam, než se propadnou do hlubiny.