Rudý snajpr na východní frontě

Rudý snajpr na východní frontě – Josif Piljušin

     Jako rodák z Leningradu narukoval v roce 1941 Josif Piljušin k rudé armádě. Prodělal odstřelovačský výcvik a byl přidělen k vojskům bránícím Němcům v postupu na výše zmíněné město. Na frontu to tedy neměl daleko. Spolu s hlavním hrdinou tak můžeme sledovat ruský ústup od řeky Narvy až doslova před brány Leningradu, kde se obráncům Matky Rusi podařilo útočníky zastavit. Následovalo obklíčení města a téměř dva roky trvající zákopová válka před ním, kdy se obě strany tu a tam snažili prolomit linie nepřítele, nebo aspoň o kousek postoupit. Popisy bojů jsou celkem čtivé a reálné. Není to sice zdaleka tak naturalistické čtení jako třeba v případech Ďábelské gardy, nebo Volného pádu, ale obrázek o situaci si čtenář udělá.

  Kniha byla poprvé vydaná ještě za časů Sovětského svazu a jak to tak bývá je samozřejmě poplatná době. Většina sovětských vojáků tedy byla zároveň dobrými komunisty, nikdo neznal strach. Všichni milovali zpěv a tanec a v zákopech se mluvilo zásadně slušně a spisovně. Nicméně toto jsou detaily, nad které není problém se povznést.

 Piljušinův příběh mi přišel zajímavý i proto, že on doslova bránil rodný dům za zády. Bohužel během německých náletů přišel o manželku a dvě děti, k nenávisti vůči okupantům měl tak pořádný důvod. Josif strávil celou svou válečnou „kariéru“ právě před Leningradem. Od prvních ústupových bojů na konci léta 1941 až do prolomení blokády v lednu 1944. Nevyhnula se mu zranění, přišel dokonce o oko, i přesto byl po vyléčení ponechán u svého útvaru jako snajpr a dokonce v bojových podmínkách školil nové rekruty. Prakticky na konci této epické bitvy, v době když už wehrmacht nezadržitelně utupoval, byl Piljušin opět těžce raněn. Tentokrát byl již poslán do civilu, jelikož jeho zdravotní stav vylučoval další setrvání ve vojenské službě. V důsledku utrpěných zranění v padesátých letech dokonce úplně oslepnul.

Knihu doporučuju k přečtení. Na rozdíl od bitvy o Stalingrad mi obléhání Leningradu přijde poněkud opomíjené téma. Piljušinovy vzpomínky tuto mezeru aspoň zčásti vcelku důstojně zaplňují.