Tankové eso východní fronty

Tankové eso východní fronty - Vasilij Brjuchov

  To si takhle koncem června s partou kamarádů slavíte ukončení středoškolského studia ve vašem sice chudém, ale jinak malebném městečku kdesi za Uralem a nad ránem se dozvíte, že vaše zem byla přepadena nacistickým Německem. Nic moc začátek neděle.Úvodní šok vystřídá vlna vlasteneckého nadšení a vzájemné ujišťování se, že válka musí skončit vítězně a nebude trvat dlouho. 

   Takhle nějak vnímal vypuknutí velké vlastenecké války čerstvý maturant Vasilij Brjuchov.  Ten se hned první den nového konfliktu běžel dobrovolně přihlásit k odvodní komisi, ta ho ale zatím odmítla pro jeho mladí. Dočkal se v až v srpnu, kdy už zjevně podmínky pro narukování splňoval. Měl štěstí, že nebyl poslán okamžitě na frontu jako mnozí muži z jejich města, kteří se už většinou nevrátili. Mladý Vaska byl vybrán pro výcvik u lyžařské jednotky a poslán do kasáren kdesi v horách a lesích. Ty kasárna si však nový odvedenci museli prakticky celé nejdřív dostavět. Místo výcviku dřeli od rána do večera na stavbě. K tomu měli často hlad, jelikož příděly jídla byly mizerné. A tak se stávalo, že vojáci Rudé armády žebrali po okolních vesnicích, aby naplnili prázdné žaludky. Když ukončili stavební práce, zbývalo na výcvik už jen pár dní. V polovině listopadu 1941 se Vasilova jednotka přesouvala na frontu k Moskvě.Právě ve chvíli, kdy vojáci vystupovali kdesi na předměstském nádraží z vlaku, začal německý nálet.Brjuchov byl střepinami zraněn na rameni a pod kolenem. Místo bitvy o Moskvu, tak putoval prvním vlakem zpátky na východ do lazaretu. Dle mého názoru měl vlastně obrovské štěstí.

Po doléčení zranění, která se neukázala být příliš vážná byl Vasil poslán na kurz pro letecké mechaniky. Všichni ostatní v této skupině byli z nového zařazení nadšení, jelikož to znamenalo službu v týlu, daleko od fronty. Autor těchto pamětí chtěl však za každou cenu bojovat a denně posílal žádosti o přeložení k bojovému útvaru. Jeho žádost byla vyslyšena a byl poslán do Stalingradu, aby absolvoval výcvik jako velitel tanku a zároveň důstojnický kurz. Do města na Volze přijel Vasil v červnu 1942, tedy ještě před začátkem bitvy, která jeho jméno proslavila po celém světě. Navíc zde pobyl pouze velmi krátce a byl k výcviku o důstojnickému kurzu odeslán kamsi do permské oblasti, tedy do hlubokého týlu.

    Výcvik nových tankistů za moc nestál. Vzhledem k tomu, že nebylo dost tanků, munice, ani paliva, hltali studenti spoustu nesmyslné teorie a to především o tanku BT-5, ačkoli byli určeni pro jízdu v T-34, ale asi se nějak musel vyplnit čas. Praktický nácvik taktiky probíhal tak, že vojáci běhali po čtyřech vedle sebe po cvičišti a posádka vždy představovala tank. Za celou dobu výcviku pouze jednou jedinkrát jeli v opravdovém tanku, 3x si pro představu mohli vystřelit z děla a vyprázdnit jeden pás z palubního kulometu. To bylo vše, takto „vycvičení“ odcházeli sovětští tankisté na frontu. Jak sám Brjuchov uznává, byl výcvik německých tankistů mnohem kvalitnější. I proto byly ztráty na sovětské straně tak obrovské, ačkoli technicky jejich tanky horší rozhodně nebyly.

   Osud tomu chtěl, že první bojové nasazení zažil autor knihy v rámci největší tankové bitvy všech dob u Kurska, resp. Prochorovky. Sovětský útok na německé pozice popisuje jako neorganizovanou obrovskou masu tanků valící se směrem k nepříteli. V nastalém chaosu stihl Brjuchov zničit jeden nepřátelský tank Pz III, ale vzápětí dostal zásah a stroj, kterému velel byl vyřazen. Celá posádka se naštěstí dostala ven nezraněna a vrátila se so vlastních linií. Velení už jim neposkytlo žádný náhradní tank a tak pro ně bitva u Kurska skončila.

     Dalšího nasazení se Brjuchov a jeho posádka dočkali na podzim v bojích na Ukrajině. Při útoku na těžce opevněnou vesnici hledal velitel dobrovolníky pro průzkum bojem. Vasil se okamžitě přihlásil za celou svou tankovou četu. Cítil, jak ho zezadu spalují pohledy jeho spolubojovníků. A ti věděli proč. Celá četa, tj. tři tanky byly zničeny. Přežil akorát Vasil a jeden voják z vedlejšího tanku. Autor uznává, že to byla krutá daň, ale při následujícím útoku Sověti vesnici skutečně dobyli a zjištěné polohy zakopaných děl a tanků se dělostřeleckým průzkumníkům náramně hodily.

   Dalších bojů se Brjuchov s novou posádkou dočkal už jako velitel praporu v létě 1944 v Rumunsku a trochu nakoukl i do Jugoslávie. Tady musím napsat, že mě celkem zklamal encyklopedický popis bojů. Těšil jsem se na autentické zážitky a pocity. Pohled na souboj obrněnců očima velitele posádky. Nějak tak, jak to bylo např. v knize Za tankem číhala smrt, kde byly válečné akce vykresleny tak barvitě, že čtenář má pocit, jako by se jich účastnil. Místo toho se v Tankovém esu jedná spíše o výčet střetů a mapování postupu. Nějak takhle: v pondělí ráno jsme zaútočili na město Kromb, v poledne bylo naše. Já sem zničil jeden tank a samohybnou houfnici. Pak se náš 1. prapor přesunul o 30 km severně, kde jsme svedli noční bitvu o vesnici Valda. Nakonec nám musel pomoct ještě 2.prapor, ale ráno byla vesnice v našich rukou. Po krátkém odpočinku se celá naše brigáda posunula 50 km západně a zničila ustupující nepřátelskou kolonu. Zároveň s tím jsme za pomoci 70.střelecké divize osvobodili město Pinc. Moje posádka během těchto bojů zničila čtyři protitanková děla, dva obrněnce a jednu samohybnou houfnici.“ Stejně tak mě trošku zamrzelo, že autor nijak nereflektoval „přeběhnutí“ Rumunů ze spojenců Německa na ruskou stranu. Člověk neznalí věcí by se možná divil, proč na jedné stránce Rudá armáda drtí rumunský odpor a o dvě strany dál společně s Rumuny ničí obklíčenou německou kolonu.

Když vyhnali Němce z Rumunska přešla Brjuchovova brigáda k osvobozování Maďarska. (Termín osvobození v knize opakovaně používá autor,zda-li se obyvatelé Maďarska, jakožto věrného německého spojence cítili skutečně osvobozovaní je otázka na jinou debatu).

    Dá se směle napsat, že Rudá armáda v Maďarsku předváděla stejnou bleskovou válku jako ji v začátcích vzájemného konfliktu předváděl wehrmatch. Během pár týdnu prošli prakticky celé Maďarsko, přičemž obklíčená Budapešť se silnou posádkou ještě vzdorovala. S pocitem, že Němci už jsou vyřízení se většina vojáků brigády jala oslavovat konec roku 1944 a příchod nového. To, že ruští vojáci slavit uměli je známá věc. S tím evidentně počítala i druhá strana, a tak v časných ranních hodinách Nového roku přišel mohutný německý protiútok, který Sověty dokonale zaskočil. Většina vojáků byla opilých a teprve se zmateně vracela na svoje pozice. Velká část mužstva nebyla daleko od naprosté paniky a nejradši by prostě utekla. Tomu se nakonec podařilo zabránit a zahájit aspoň částečně organizovaný ústupový boj. Ústup byl na pořadu dne prakticky celý leden a brigádě téměř denně hrozilo odříznutí a zničení. Nakonec se naprostému torzu podařilo stáhnout za Dunaj a dostat se do vlastních linií. Tady je čekal odpočinek a doplnění stavů.

Mezi tím vším byl Brjuchov povýšen a už neseděl v tanku, ale ve štábu praporu. Pokus o vzkříšení německé ofenzívy na začátku března 1945 už tedy sledoval z relativně bezpečného zázemí. Poslední „Hitlerovu“ velkou útočnou akci na východě lze podle autora popsat asi takto: nebyla to žádná legrace, Němci měli síly na to, aby nás porazili a kolikrát k tomu bylo hodně blízko. Ale jim už se taky asi moc nechtělo. Chyběla jim dřívější zarputilost a rozhodnost.

 Asi po 10 dnech i tento německý útok vyšuměl a řada byla opět na Rudé armádě. Poté co Němci definitivně vyklidili Maďarsko postupovala Vasilova brigáda do Rakouska ve směru na Graz. I tady nepřítel ještě místy kladl tuhý odpor a dokonce se pouštěl do protiútoků, přesto se mu rozjetou rudou mašinu zastavit nepodařilo. Brjuchov tu glosuje nesmyslnost odporu a zbytečné protahování války o jejímž výsledku je už dávno rozhodnuto. Jednoho dne přinesli spojaři radostnou novinu o pádu Vídně. A o dalších pár dní později o ruském dobytí Berlína. Radost všech okolo byla obrovská. Teď už každý věřil, že bude brzy konec války a že se vrátí domů. Navíc německé jednotky začaly hromadně ustupovat směrem na západ. „Naše“ tanková brigáda obdržela jednoduchý rozkaz – pronásledovat jednotky nepřítele na západ, dokud se nesetkáte se Spojenci. V tu chvíli ukončit bojovou činnost.

 Sovětské prapory se tedy valily na západ, teď již téměř bez odporu. Až jednoho dne, když kolona projížděla kolem lesa, se právě z toho vynořily dva německé tanky Tiger, z bezprostřední blízkosti doslova popravily dvě poslední T-34 včetně všech vojáků uvnitř. Poté osádky Tigerů vyskákali ven a rozutekly se. Ten den se Brjuchov a spol. setkaly s Američany a rádio oznámilo bezpodmínečnou kapitulace Velkoněmecké říše.

  Následuje ještě kapitula popisující usídlení brigády v Bavorsku, kde Brjuchov bez skrupulí popisuje jak on i všichni jeho spolubojníci bez ohledu na hodnost kradli a rabovali všechno co se dalo. On sám si domů poslal mj. dvě auta a motorku! Zároveň uznává, že západní země jsou technologicky a civilizačně o generaci před socialistickým rájem.

   V červenci dostal povolení k odjezdu domů. Cesta vlakem rozbitou střední a východní Evropou byla hodně dobrodružná, ale domů se Vasilij přece jen štastně dostal. Protože ale nevěděl co se sebou, znovu vstoupil do armády a prodělal úspěšnou vojenskou kariéru až do svého vyřazení v 80. letech.

  Kniha jako taková se četla dobře, ale pravda je, že jsem od ní čekal víc. Chvílema mě to přišlo, že čtu spíše kroniku tankové brigády, než vzpomínky jednoho tankisty, ale to je asi o úhlu pohledu. Každopádně fandům žánru knihu můžu určitě doporučit.