Tanky útočí

Tanky útočí – Jevgenij Bessonov

     K obrazům Rudé armády za Druhé světové války neodmyslitelně patří pěšáci vezoucí se na tancích T-34. Právě jedním z nich byl hlavní hrdina a zároveň autor uváděné knihy.

   V úvodu jsem se musel prokousat popisem Bessonova dětství a dospívání v Moskvě, kdy mi styl psaní přišel poněkud strojový a nečetl se úplně dobře. Dokonce jsem chvíli myslel, že četbu „odložím na neurčito“, což sem naštěstí neudělal a pokračoval dál. Ve chvíli, kdy autor odjíždí na frontu jsem původní strohost textu, buď už nevnímal, nebo se styl psaní opravdu změnil. Každopádně mě popisovaný děj vtáhl a já se těšil na chvíle, kdy se ke knize dostanu.

    Jevgenij Bessonov byl k armádě odveden pár dní po německém vpádu do Sovětského svazu. (22.6.1941) Měl však to štěstí, že byl v úvodní fázi války ponechán u výcvikových, nebo záložních jednotek a vyhnul se tak zničujícím bitvám roku 1941/42, které přinesly Rusům obrovské ztráty. Až v srpnu 1943 byl přidělen k bojové jednotce, jakožto pěšák doprovázející tanky. „Jeho“ tankový oddíl byl navíc tzv. klínový, tzn., že pronikal mezerami vzniklými v německé linii a řítil se do nepřátelského zázemí, kde obsazoval důležité křižovatky, mosty… nebo prostě napadal německé týlové jednotky a působil chaos. Služba u takového praporu byla obzvláště tvrdá, neboť mu neustále hrozilo odříznutí a obklíčení a musel čelit častým protiútokům.  Jevgenij byl časem jmenován velitelem čety a byl v tom tak dobrý, že ta měla na poměry Rudé armády naprosto minimální ztráty. Vojáci z okolních jednotek, často žádali o přeložení právě pod jeho velení, neboť se šířila pověst, že dokáže své vojáky ochránit před smrtí. I přesto měl časté problémy s přiděleným politrukem a nikdy se nestal velitelem roty, ačkoli se to kvůli jeho schopnostem všeobecně očekávalo.    

 Po ofenzívě u Orla se účastnil těžkých bojů v Bělorusku a na Ukrajině. Prošel celým Polskem a v dubnu 1945 se chystal k poslednímu útoku na Berlín. Byl však raněn, když ho v „bezpečném“ zázemí zasáhl ojedinělý šrapnel. Opět měl štěstí, jelikož zranění nebyla vážná, nicméně poslední bitvu strávil v pohodlí lazaretu a tam se dočkal i konce války.

  Z knihy bych vypíchl následující – v posledních měsících války autor popisuje nejtěžší boje s jednotkami tzv. Vlasovců, které často bojovali prakticky do posledního muže, na rozdíl od Němců, kteří mnohdy rychle ustoupili. Překvapilo mě to zejména proto, že z jiné literatury jsem nabyl dojem, že oddíly generála Vlasova neměly velkou bojovou hodnotu – Bessonov to zjevně viděl jinak.

   A druhá věc – i přes obrovské počty nasazených letadel „Rudého“ letectva popisuje autor neustálé a ničím nerušené útoky štuk na svoje tanky a to i v posledních dnech války. Doslova píše, že za celou dobu působení na frontě zažil jen asi 3x, aby přispěchalo na pomoc vlastní letectvo a Němce zahnalo.

  Knihu můžu každopádně doporučit a ve svém soukromém žebříčku ji řadím hodně vysoko.