V německém zajetí

V německém zajetí - Jiří Beneš

  Tato kniha sice není z žánru military, nicméně úzce souvisí s tématem druhé světové války a mě přišla velice zajímavá. Je psána krátce po válce rukou přeživšího vězně několika koncentračních táborů, Čecha, Jiřího Beneše.

    Jiří se dostal do hledáčku okupační správy prakticky okamžitě po vyhlášení tzv. Protektorátu. Jedinou jeho vinnou byl příbuzenský vztah s čs. prezidentem Eduardem Benešem. Po sérii výslechů na gestapu, byl převezen do věznice na Pankráci. Tady v malé cele spolu se dvěma spoluvězni strávil několik týdnů očekávání a nejistoty. Poté byl znenadání propuštěn s tím, že „si na něj budou dávat pozor“.

   Jiří se tedy vrátil domů, ale moc klidu si neužíval. Byl vyhozen z práce v bance a podobně dopadla i jeho paní. Naštěstí se mu díky pomoci přátel podařilo najít jiné zaměstnání, ikdyž oproti dřívějšímu životu značně živořili. Navíc žil v neustálém očekávání dalšího zatčení. Překvapilo ho, že k němu nedošlo v období Heydrichiády, kdy byl denně doslova jak „na trní“. Přijeli se pro něj „až“ po Novém roce 1943. Prostředí Petschkova paláce, kde mělo úřadovnu a cpz gestapo už dobře znal. Tentokráte ho však překvapila, skoro mu až vyrazila dech korektnost s jakou byl vyslíchán. Vyšetřující gestapák nejenže byl vlídný, dokonce ho poučil o jeho právech a o možnosti odmítnout vypovídat!

Asi po třech dnech mu byla učiněna nabídka spolupráce. Němci chtěli, aby psal v jejich prospěch do novin, hovořil do rozhlasu a vůbec se veřejně angažoval.Beneš řekl ne a dostal týden v cele na rozmyšlenou. Když prý si to nerozmyslí, bude to znamenat koncentrační tábor pro něj a možná i další členy jeho rodiny. Autor sváděl těžký vnitřní boj sám se sebou. Když se ho po týdnu zeptal vyšetřovatel znovu, odpověděl stejně. Ne. A tak byl dalšího dne naložen do dobytčáku s hromadou dalších nešťastníků a odvezen do koncentračního táboru Auschwitz. (polský výraz Osvětim autor vůbec nepoužíval).

   Měl štěstí, že jako árijec a politický vězeň nebyl určen k okamžité likvidaci, ale byl zařazen do pracovní části tábora, nejprve do její karanténní části. I tady se však denně bojovalo o život. Jak z knihy vyplívá, zlo si mezi sebou často páchali samotní vězni. Stačilo dát sadistům a prospěchářům funkce a moc nad ostatními. Jiří píše, že na každém bloku to bylo jiné. Někde se kápové chovali naprosto hovadsky, vězně bili a kradli jim příděly jídla se kterými pak kšeftovali. Jinde byl klid a kápo byl něco jako druhý táta vězňů.

Když Beneš po nějakém čase dostal durchfal, neboli průjem a vše co pozřel okamžitě vyzvracel, začalo to s ním vypadat zle. Rychle ztrácet na váze a vypadat nemocně znamenalo hrozbu odvozu „do lazaretu“, což byl krycí název pro plynovou komoru. Jiří měl však obrovské štěstí, že si ho všiml Čech pracující v táborové nemocnici. Opravdové nemocnici, kde lidi nevraždili, ale v rámci možností se jim snažili pomáhat. I taková v lágru byla a její personál z velké části tvořili Češi. Beneš sem byl přijat a skutečně se tu díky obětavé péči lékařů uzdravil. Navíc mu česká klika v táboře zařídila místo písaře a převelení do českého bloku, kde byl život výrazně snesitelnější.

  I díky tomu zde autor zvládl přežit asi 5 měsíců ( v knize prakticky nejsou uvedena žádná konkrétní data, proto časové údaje odhaduju).Poté byl se skupinou dalších určen k přesunu do jiného tábora. Když nastupovali do vlaku, vůbec netušili co je čeká. Bude hůř, nebo líp.

   Další stanicí byl Buchenwald a podle všeho to tu oproti jiným táborům bylo jak v lázních. SS do běhu tábora téměř nezasahovala. Celá správa byla na vězních, přičemž kápové byli političtí vězni, většinou starší a vzdělaní muži. Ti se snažili, aby byl pobyt zde pro všechny co nejsnesitelnější. Jaký obrovský rozdíl oproti Auschwitzu, kde kápové byli z vélké části kriminálnici všeho druhu. Tady by se dalo nejspíše celkem poklidně přečkat do konce války. Bohužel byl Jiří Beneš po necelém měsíci opět přeložen. Tentokrát ho čekalo opravdové peklo na zemi. Tábor Dora. Ten sice nebyl vyhlazovací, nicméně kruté životní podmínky a celodenní tvrdá práce zapříčinily vysokou úmrtnost vězňů, kteří byli Němci vnímáni pouze jako spotřební zboží.

   V podzemní továrně Dora se vyráběli rakety V2. Jedna ze „zázračných“ Hitlerových zbraní, která měla spasit Velkoněmeckou říši. Vězni pracovali buď přímo v jedné v podzemních hal na montáži jednotlivých dílů raket, nebo budovali a rozšiřovali tunely, či razili nové místnosti pro plánované rozšíření výroby. V tunelech vězni pracovali a po směně i spali. Prostě si lehli někde ke stěně a snažili se trochu vyspat. Až po čase se začal budovat i venkovní tábor, který si ale museli po 12ti hodinové šichtě v tunelech ještě sami muklové stavět. Odsouzencův den tak jak ho popisuje pan Beneš vypadal nějak takto: Od půl noci do 12 poledne práce v tunelech. Poté do 5, nebo 6 hodin odpoledne práce na horním táboře. Následoval „apel“ a nekonečné počítání vězňů, které zabralo klidně 2-3 hodiny. Poté se teprve zmožené lidské trosky mohli odebrat ke spánku, který trval 2-3 hodiny a byli buzeni do nového pracovního dne.

    Beneš měl opět obrovské štěstí, že se časem dostal do skupiny s českými kápy i většinou osazenstva. Češi se mezi sebou chovali slušně. Kápové nekradli jídlo, jak to bylo zvykem v jiných skupinách a ani si nepřivlastňovali balíky z domova určené vězňům. (Balíky z domova bylo opravdu možné posílat a spousta vězňů na tom byla doslova existenčně závislá. Problém byl, že častokrát balík skončil u kápů a k adresátovi se nedostal). Našinci si dovedli práci zorganizovat tak, že plnili plán a přitom pracovala jen část skupiny a část různě poschovávaná po tunelech dospávala. Jinak by nebylo možné přežít.

Některým německým dozorcům časem začala česká skupina vadit a tak ji rozmístili po jiných. Po různých peripetiích měl Beneš opět štěstí, když se jakožto vzdělaný a jazyků znalý člověk dostal ke kancelářským pracím. Navíc se jeho nadřízeným stal německý důstojník, který patřil k jedněm z mála Němců, co se chovali jako lidé. Jinak naprostou většinu Němců popisuje autor velmi nelichotivě. I němečtí vězni v lágru prý dávali ostatním najevo svou nadřazenost. Civilní zaměstnanci se chovali přinejlepším arogantně a mezi strážnými byli vyloženě sadisti, kteří se pásli nad utrpením jiných.

V kanceláři měl Beneš přístup mj. k přísně tajným materiálům, ač se to zdá nemožné. Mj. k dokumentacím už hotových V2. To pak stačilo takové dokumentace promíchat a celá raketa byla k ničemu, vzhledem k tomu, že každá měla jinak nastavené el. spínání, dobu kdy přestane být ovladatelná ze země atp. Tím, že promíchal dokumentace, byly „zbraně zkázy“ prakticky neovladatelné, nebo vůbec nevylétly, případně vybouchly při startu. Hrdinský kousek, kterého se Jiří dopouštěl spolu s dalším českým kolegou opakovaně. Díky dvěma statečným Čechům nedoletěly do cíle desítky raket V2.

Oba dva samozřejmě čekali, kdy je seberou a byli smíření se smrtí.Jednoho dne skutečně přijela rozsáhlá vyšetřovací parta gestapa a vypadalo to, že je hotovo. Jako zázrakem asi po týdnu gestapáci zase odjeli, aniž by to pro naše odbojáře mělo nějaké následky. A tak se jednoho dne Jiří Beneš dočkal osvobození a návratu domů. V táboře Dora se mu podařilo přečkat 20 měsíců. Celkově v německém zajetí strávil téměř 2,5 roku.

   Knihu můžu rozhodně doporučit. Přečet jsem ji za pár dní, jak byla poutavá. Ukazuje čtenáři každodenní realitu nacistických lágrů, lidskou brutalitu a podlost, jakož i bezmeznou odvahu a odhodlání.

PS: případmým blížším zájemncům o toto téma můžu ještě doporučit knihu Oblak a valčík od Ferdinanda Peroutky. Jedná se o velmi čtivé románové zpracování jeho vlastních zážitků z německých vězení a lágru.