Za tankem číhala smrt
25.03.2018 14:49Za tankem číhala smrt – Karel Richter
Když na jaře roku 1939 zabralo Maďarsko jeho rodnou „Vrchovinu“ jak místní Rusíni říkali Zakarpatské Ukrajině, rozhodl se právě dostudovaný Stepan Vajda prásknout do bot. Maďary neměl v lásce a navíc byl loajální k zaniklé Československé republice, kterou stále považoval za svou vlast. A tak se sám vydal na nebezpečnou cestu skrze divočinu směrem ke hranici Sovětského svazu. Jako naivní mladík čekal od přijetí v „ráji pracujících“ pochopení, všeobjímající slovanskou sounáležitost a odhodlání pro nadcházející válku s Hitlerem, o které on už tenkrát nepochyboval. Místo toho se krátce po překročení hranice dočkal zatčení, uvěznění a nekonečných výslechů, které od začátku neměly mít jiného konce, než jeho obvinění a odsouzení ze špionáže. Vajda nakonec „vyfasoval“ tři roky natvrdo v táboře nucených prací kdesi na Sibiři. V rámci možností mohl mluvit ještě o štěstí, protože většina dalších „muklů“ dostala od 10-25 let. Přesto bylo jeho zklamání a rozčarování ze země Sovětů obrovské.
Život v lágru nebyl žádný med. Odsouzence čekala každodenní dřina při kácení a táhání stromů v třeskutých mrazech. Vajda měl štěstí, že byl na tvrdou práci v lese zvyklý z domova a tak na rozdíl od mnoha jiných neměl problém plnit plán. To znamenalo větší příděl jídla, což v podmínkách tábora často rozhodovalo a přežití. Vajdu si navíc brzo oblíbil i kápo jeho pracovního oddílu a držel nad ním ochrannou ruku. A to v místech, kde se kromě politických, pohybovali i opravdoví kriminálníci včetně vrahů, taky nebylo k zahození.
V průběhu léta roku 1941 se mezi osazenstvem tábora rozneslo, že začala válka s Německem. Někteří vězni vpád Němců do Ruska vítali: už aby tady byli. Vajda bral začínající válku svým způsobem jako zadostiučinění, došlo na jeho slova. Když mu zbývalo do konce trestu asi půl roku, přišla jako blesk z čistého nebe zpráva, že všichni českoslovenští občané se mohou hlásit do formující se čs. vojenské jednotky. Vajda na nic nečekal a přihlásil se okamžitě.
Do Buzuluku, výcvikové střediska našich vojáků v SSSR dorazil přesně v den, kdy na bojiště odjížděl prapor poručíka Sochora, který se záhy proslavil v obraných bojích o vesnici Sokolovo. Vajda se zatím zabydloval v buzuluckých kasárnách, kam se ještě v dalších dnech a týdnech nadále „sjížděli“ muklové ze všech koutů a lágrů sovětského impéria. Rusíni a „čeští“ Ukrajinci tvořili velikou část jednotky. Všechny dohromady čekaly měsíce tvrdého výcviku.
Tady je nutno podotknout, že kniha neukazuje jen příběh Štepana Vajdy, ale je zde pěkně a čtivě popsána jak organizační, tak personální struktura celé čs. jednotky. Často jsou zde uvedeny i citace, či vzpomínky jiných příslušníků, jakož i ruské vměšování se do vnitřních záležitostí jednotky, kdy ruští bolševici samozřejmě nechtěli v jejím čele „důstojníky ze západu“ a na jejich místa tlačili „svoje koně.“
Výcvik byl tvrdý a intenzivní, přesto byl život v kasárnách či na cvičišti každopádně snesitelnější, než v lágru. Po absolvování pěchotního výcviku se vojákům nabídla možnost přestupu k tvořící se tankové brigádě. Vajda se okamžitě přihlásil a čekaly ho další měsíce výcviku, tentokrát na tankistu. Tady chci poznamenat, že výcvik našich vojáků rozhodně nebyl zanedbaný a nedostatečný, jak se to člověk občas dočítá v souvislosti s vojáky rudé armády během 2. sv.války.
Jak ubíhaly týdny a měsíce, nemohli se vojáci čs. jednotky dočkat bojového nasazení. Kromě pár přeživších veteránů ze Sokolova nebyl v jednotce téměř nikdo s frontovými zkušenostmi. Málo kdo, si tak dovedl představit hrůzy skutečného boje. Navíc zde panovala hmatatelná touha zabíjet Němce a podílet se na jejich porážce. Na podzim 1943 se konečně dočkali a naší jednotce započal několika denní vlakový přesun blíže místům bojů. Jak projížděli krajinou, míjeli válkou zničená města a vesnice, viděli vraky vyhořelých tanků a další vojenské techniky. Nadšení z blížící se fronty pomalu opadávalo. To ještě umocnil letecký útok na jejich vlak, který v rámci možností ještě celkem dobře, ale i tak přinesl několik padlých a raněných, kteří tak ani nedostali šanci zasáhnout do bojů.
Naše prapory se zapojily od operace, kterou chtěli Sověti překonat řeku Dněpr. V první fázi svého nasazení tvořily druhou obrannou linii na těžce vybudovaném předmostí na západní straně tohoto veletoku. Asi 10 dní byli připraveni odrážet německé útoky, které však překvapivě nepřišly.
Po úspěšném přechodu Dněpru následovala bitva o Kyjev. Zde už se naši vojáci zapojili do těžkých bojů a významně se podíleli na osvobození města. Ačkoli někteří místní obyvatelé si dle svých slov vlastně nebyli jistí, jestli bylo hůř za Němců, nebo bude hůř za Rusů.
Následoval další vítězný postup Ukrajinou. Den za dnem se naše oddíly přibližovaly původní československé hranici. Z toho měli radost zejména Rusíni včetně Vajdy, kteří už se v duchu viděli triumfálně projíždět rodnými městy a vesnicemi. Zajímavý mi zde přišel fakt, kdy čs. prapor osvobodil a dočasně se usadil v několika vesnicích na západní Ukrajině. Místní obyvatelstvo je vesele vítalo s tím, že: „jsme rádi, že jste sem přijeli právě vy. Rusů se bojíme“. Taky chci podotknout, že popisy bojů jsou velmi čtivé a celkem podrobné. Čtenář má představu skoro, jakoby byl osobně na místě.
Po dokončení bojů na západní Ukrajině přišel přesun do Polska. Postup Zakarpatskou Ukrajinou tedy naše vojsko minul. Historie ukázála, že zcela záměrně. Sověti už tenkrát měli v plánu tento malý kousek Země včlenit do své veliké říše a nikoli ho vrátit ČSR. A tak nebylo v politickém zájmu, aby se na jeho osvobození podíleli Čechoslováci a už vůbec ne, aby zde zanechali vojenské posádky, nebo začali provádět odvody.
Ještě chci vypíchnout jednu momentku z knihy, kdy se Vajda na frontě potkal s důstojníkem NKVD, který ho vyslíchal ve vězení a nechal poslat do lágru. Vajda mu tenkrát bez servítek řekl něco ve smyslu: „kdybyste nás vy hovada neposílali do lágrů, kde spousta dobrejch chlapů chcípla, tak nás dneska není jedna brigáda, ale nejmíň dvě divize.“
Jak brigáda postupovala na západ, přidávali se do ní další a další dobrovolníci. Především z řad volyňských Čechů se přihlásilo skoro 20 tisíc duší. Všechny samozřejmě hnala nenávist k nacistům, ale mnozí z nich zároveň doufali, že se po válce za odměnu budou moct opět usadit v Čechách, či na Moravě, protože život ve Stalinově bolševismu nebyl zrovna přívětiví. Zároveň bylo lepší vstoupit do československé jednotky, než být následně odveden od sovětské armády. Každopádně se díky čerstvým posilám rozrostl početní stav brigády natolik, že už se teď mohla hrdě nazývat Čs. armádním sborem.
Pod novým názvem se čs. vojáci zapojili do Dukelské operace. Ta byla podle všeho naplánovaná na rychlo, bez pořádné přípravy a průzkumu. Počítala s překvapením Němců a rychlým průchodem přes karpatské hřbety na Slovensko. Němci se však překvapit nenechali, navíc včas odzbrojili dvě divize Slovenského štátu, které měly podle sovětských plánů zasáhnout v jejich prospěch. Z bojů o Dukelský průsmyk se nakonec stala vleklá bitva, která stála spoustu životů. Krvavě prořídly především řady volyňských Čechů. Náš hlavní hrdina Stepan Vajda měl v této fázi války štěstí (ačkoli on sám to tak zřejmě nebral) a jeho tanková rota byla celou dobu trvání bojů na Dukle držena v záloze.
Štěstí Vajdu bohužel opustilo téměr na konci války. V rámci ostravské operace sváděla brigáda boj o menší polské město. Ve chvíli, kdy Stepan Vajda na chvilku vykoukl z věže tanku, ho zabil německý odstřelovač. Bylo 6.dubna 1945.
———
Zpět