Za Vůdce, národ a otčinu

Za Vůdce, národ a otčinu – Josef Janny

   Autor a zároveň hlavní hrdina knihy byl jako čerstvě 18ti letý v listopadu 1944 povolán do Wehrmachtu, aby pomohl zachránit umírající Třetí říši. Pro nás je zajímavé, že základní výcvik  probíhal v Brně a dozvíme se tak něco o dění v tomto městě na konci války z pohledu mladého rekruta wehrmachtu. V březnu 1945 byl Josef přidělen k družstvu „vrhačů mlhy“, jak se přezdívalo německým raketometům. „Vrhač“, který měl  Josef a jeho družstvo na starosti, však nebyl umístěn na žádném vozidle a byl tak nepohyblivý. A tak prostě den po dni čekali na pozici u své baterie. Tou dobou už probíhali prakticky denně letecké údery na Brno i okolí a to jak od sovětských, tak amerických pilotů.

Jednoho dne se z nebe snesli dva Šturmoviky a „Josefův“ rakotemet zničili. Zároveň s tím byl těžce raněn velitel družstva. V souvislosti s tím, mě velice překvapila skutečnost, že projíždějící německá kolona projevila naprostou lhostejnost k těžce raněnému spolubojovníkovi a spoustu posádek nákladních aut, či povozů ho odmítlo naložit a odvézt do lazaretu.

   Byl už prakticky konec války a Josef, který teď neměl co obsluhovat, byl přeložen k pěchotě a umístěn do zákopů kdesi u Brna, kde měl čelit postupující Rudé armádě. Zde popisuje již velice nízkou morálku a zároveň řídké osazení zákopu. Ve chvíli, kdy byl nepřátelský útok na spadnutí a Josef už se smiřoval s tím, že jeho život za chvíli skončí, si ho zavolal vysoký důstojník wehrmachtu, podal mu obálku a poslal ho jako cyklo spojku k zásobovací jednotce do týlu. Tím mu dost možná zachránil život.

 U týlové jednotky ho překvapilo, jaká tam vládla pohoda. Vojáci se spolu vesele bavili, důstojníci se chovali lidsky a zásobování fungovalo pořád perfektně. Navíc měla jednotka plný stav, což se o té v přední linii rozhodně nedalo říct. Osmý květen a tedy konec války zastihl Josefa a jeho nové kameraden někde u Olomouce. Okamžitě se v koloně vydali směrem na západ. Nakonec se dostal až k městu Tábor, kde k jeho hrůze už byli Rusové. Následovalo zajetí a dlouhá, brutální cesta na Sibiř. Tady autor poznal všechny možné lidské charaktery, od sadistů a sket, až po opravdové kamarády, kteří by se pro druhé rozdali. Měl štěstí a na rozdíl od mnoha jiných se po 2,5 letech utrpení vrátil zpátky do vlasti.

  Ze začátku mi styl knihy přišel poněkud toporný, ale díky zajímavému příběhu a tomu, že se z velké části odehrává v Čechách a na Moravě jsem ji celkem rychle přelouskal. S klidným srdcem ji můžu doporučit. Na závěr ještě vypíchnu podobnost osudu Josefa Jannyho a Güntera Luckse z knihy Byl jsem poslední Hitlerův rekrut.