60 Vysočinou 2022

Po dlouhých šesti letech jsem letos opět dostal výborný nápad zúčastnit se šedesáti kilometrového pochodu Vysočinou. Jedná se celkem už o 9. ročník závodu a můj třetí. Mám to teda všechno hezky dělitelný třemi, a proto jsem plný nadšeného očekávání vytruboval na všechny strany, že letos padne rekord a dám to určitě pod 10, možná dokonce pod 9 hodin.

    Pořadatelé letos umožnili zvolení dětské trasy 42 km, pro ty, kteří se na plnou délku necítí. O tom jsem neuvažoval ani vteřinu. Jednou je to šedesátka, tak si to dám celý.

  Počasí v průběhu týdne slibovalo záplavy. Naštěstí to rosničkám nevyšlo, všechno se to vybouřilo včas a podnebí k tůře bylo takřka ideální. A tak jsem jedno krásné květnové sobotní ráno stanul před známým kulturákem v Odranci. Ještě s kolegou panem Z. jsme přijeli doslova za dvě minuty sedm a tak nebyl ani čas se moc rozkoukat, nebo nedej bože rozhýbat tělo a svaly.

   START. Hned zkraje to beru během. Takovým pohodovým středně rychlým klusem. Hrozen závodníků se po pár set metrech začne trhat. Někdo běží sám jako já. Jiní v párech, nebo trojicích.  Můj plán není složitý. Utíkat dokud budou síly stačit a co nejdýl držet na dohled jiný účastníky. To kvůli navigaci. Abych se neztratil.    

Zatím se ženu po žluté směrem Studnice. Kilometr za Odrancem mizí cesta v lese. Lidí je okolo dost a tak společně s davem na patřičném rozcestí přehodím na zelenou. Mám v nohách zatím jenom něco kolem pěti kiláků. Hlídám si trojici běžců cca 50m přede mnou. Není na tom co zkazit.  Najednou je vidím zastavovat, vytahovat mapy a studovat telefony. Všimnu si zelené značky odbočující doprava přímo před sebou a vítězně to zahlasím. „Jenže mi máme už asi kilometr jít po modrý!“. Aha, tak nic. Letošní první ztracení se. Dobíhá nás borec s navigací v hodinkách. „Já na to vůbec nekoukám a řídím se podle vás.“ Naštěstí to na modrou není daleko. Pár minut běhu mezi kořeny a jsme zpátky na trase. Výborně.

     Po chvilce míjím Hotel Medlov a kochám se blankytnou modří na vlnách přilehlého rybníku. „Moje“ původní trojice se v mezičase vytratila v dál, ale ještě zhruba do 10 km mám pořád někoho kolem sebe. S několika málo jedinci se dám do řeči. Všichni jsou tu dnes poprvé a tak si připadám jako zkušený veterán. Překvapuje mě, jak to berou vážně, skoro až profesionálně. A všichni pořád běží, přičemž já už spíše jdu a občas popoběhnu. K jedné skupince pronesu moudro, že vítězem je dnes každý, kdo se zúčastní a dokončí. Souhlasně pokývou hlavou a zrychlí.

  Někde v lesích pod Fryšavským kopcem už nemám v dohledu nikoho. Nějak extra mi to nevadí. Cesta je jasná. Stačí sledovat turistické značky směr Cikháj. Čas mám zatím dobrej a procházku jarní Vysočinou si užívám. Cesta mimochodem kopíruje stezku partyzánské Brigády mistra Jana Husa. Náhle les končí a přede mnou se vynoří první stavení Cikháje (18km). Zajímavý bylo, že přesně ve chvíli, kdy sem prošel kolem cedule s názvem obce mi dost nepříjemně ruplo v pravým koleni. Na pár vteřin se mi hlavou prohnaly černý myšlenky. Snad to není konečná. Nebyla. Když něco bolí, je nejlepší to ignorovat. Další zajímavostí byl párek soutěžících, který mě ve vsi dohnal a předehnal.

    Za vesnicí cesta opět míří do hvozdů a přes rozcestí Zubačka dorážím až ke skalnímu útvaru Tisůvka (22km). Tady je třeba pokračovat dál po červené. No jo. Jenže kde je značka? Chvíli chodím sem a tam a pak se nejistě pouštím neurčitou lesní cestou s nadějí, že se červená objeví. Naštěstí za sebou uslyším známý hlas: tam ne! Z houštin se vynoří dvojice manželů M+Z R. a navedou mě na sice zarostlou a trnitou, ale zato správnou stezku kolem skály.  Za odměnu pokračuju s nimi. M+Z jdou pouze 42 a tak působí svěže a nabitě. Společně překonáme Žákovu horu a provedeme zápis na první kontrole u Rumpoltova rybníku (27km). Čas od startu 2:47 hod. To vypadá slušně.

  Kontrola mi přišla vhod kvůli možnosti občerstvení a krátkému odpočinku. Ulomím si kousek čokolády, nechám si opakovaně nalít colu a pojím müsli tyčku.

   Můj následný plán je držet se výše zmíněné dvojice až do Snězného, kam to právě teď máme něco kolem 10 tisíc metrů. Tam by se naše cesty musely tak jako tak rozdělit, protože jejich trasa vede k cíli jinudy. Opět se tedy vydáváme do hlubin lesů směrem na krásné přírodní útvary Devět skal.

    Na lesních pěšinách potkáváme čím dál víc výletníků buď z jiných akcí, nebo prostých lesa milných turistů. Hodně mě potěšila skupina malých skautíků (kluci cca 5 let), kteří se toulali divočinou, na zádech baťohy větší než oni sami.

   Po uražení dalších zhruba tří kilometrů začíná M+Z opatrně popobíhat. Já chci běžet s nimi. A ejhle. Pravým stehnem projede křeč. Rychle tedy zpomalím a protahuju nohy. No pěkný. Sem někde kolem poloviny a už mě chytaj křeče. Zamilovaná dvojice se mi postupně vytrácí z dohledu. Jejich tempo v současném rozpoložení nedávám. A tak se jarní faunou a flórou kodrcám sám.

      Nohy se začínaj ozývat čím dál víc. Jedna po druhý. Tu zatáhne lýtko nalevo, onde stehno vpravo. Občas se připomene koleno, aby náhodou o něco nepřišlo. Veselo je na světě. Nejlíp mi bylo při výstupu a následně sestupu z Malínské skály. Takový nesouměrný kamenný schody. Dolů horší než nahoru. A je jich moc. Po úspěšném zdolání přivítám odpočinkové místo s lavičkou. Na pět minut se tu rozvalím a posvačím housku se šunkou. V tu chvíli kolem mě proběhne několik dalších účastníků našeho podniku. A ano, voni fakt běželi. Já se v dalším průběhu dovalím do Sněžného (37km). Tu se svalím na lavičku na náměstí a chvíli sleduju okolní život. Cyklista, dítě s nanukem, zvracející kočka. Vcelku hezké náměstíčko. Pošlu do sebe tatranku a jdu vstříc dalším veselým zážitkům.

  Nutno dodat, že mi pauza prospěla a připadám si jako znovuzrozený. Zkouším i trochu běžet. Chvíli to jde, pak se ozve nějakej sval, že stačí. Přitom se jinak cítím dobře. Holt se smiřuju s tím, že dneska už bez běhu. Na polňačce za Sněžným nasazuju sluchátka a pouštím si na chvíli Debustrol. Paráda. V kombinaci s krásnou jarní přírodou na Vysočině je to pohlazení pro duši. Tak dojdu přes Buchtův kopec do Daňkovic. Upřímně mi dělá radost změna terénu. Kořeny, kameny a další nástrahy lesa dočasně vystřídaly louky, polňačky a krátkéj úsek po asfaltce. Dobrého pomálu. Nadchází kontrola pod Štarkovem (43km).

       Zpátky do lesa a drápat se do kopce. Vítá mě stará známá zřícenina. Při prvním ročníku mi právě tady praskly kraťasy, takže sem cestoval s obnaženou prdelí. Na podruhé sem tu nečekaným vpádem narušil svatbu. Na potřetí… sem zabloudil. Červená! Zase zmizela. Byla tu, a není. Několikrát sem se vracel. Popocházel sem a tam. Zbytky hradu pročesal dokonale. Ale červenou, která by mě navedla na cestu okolo, sem prostě neviděl. Zato sem zahlíd jinou bloudící závodnici. Halekám na ni, že taky hledám červenou. A vona, že už je tu podruhý a už shání pro změnu modrou a má to za pár. Načež si mě přestává všímat a jde si po svých. Bloudím tedy dál a po chvíli zahlednu další ztracenou závodnici. Tahle jde taky po červené. A tak hledáme spolu. Po pár minutách se zadaří a objevíme dokonce turistický ukazatel. Proč tu nebyl dřív? Nechápu. Asi jsme při výstupu překročili bludný kořen. Teď tedy ve dvou scházíme směrem na Jimramov kam to je přibližně 5 kiláků. Mladá paní se představuje jako K. a je z Poličky. V první fázi to docela valí a já se musím snažit, abych ji stačil. Říkám si, že to je dobře. Aspoň mě to donutí přidat. K diagnóze mi přibyly křeče do zad a taky sem pocítil nepříjemný tlak na achylovky. To začaly tlačit boty. Školácká chyba.

  Přeze všechny útrapy nás o něco déle přivítá jimramovské náměstí (48km). Zde máme provézt samokontrolu podpisem na dveřích domu č.p.69. To je krásný, ale náměstí je docela veliký a dům č.p.69 může být úplně všude. Ptáme se několika domnělých domorodců, ale všichni jsou z Budějovic, nebo od Frenštátu. V sobotu 21.května 2022 byl Jimramov zjevně turistické epicentrum republiky. Na náměstí není vůbec nikdo místní. Naštěstí K. relativně rychle potřebné domovní dveře objevila a tak přidáváme podpisy k mnohým před námi. A já se musím posadit na lavičku a občerstvit se. Dát spočinout nohám. Já totiž vím, že posledních 12km je co se týče převýšení nejzábavnější. Je to od kluků organizátorů taková trošku sadistická třešnička na závěr.   

    Nedá se nic dělat. Musíme vstát a jít. I přes protesty sedřených achylových pat. Vydáváme se vstříc vrcholu Prosíčka. Několik desítek minut jdeme pořád a pořád do kopce. Ale díky konverzaci s paní K. to ubíhá líp, než jsem čekal. Po zdolání onoho kopce nás čeká relativně odpočinková část na poslední, opětovnou kontrolu pod Štarkovem. K našemu velkému pobavení nás kousek před vesnicí Javorek předběhně dvojice závodníků. Já už chvílemi opravdu bojuju s každým krokem. 

     Znovu Pod Štarkovem (55km). Politujeme zmrzlou paní/slečnu organizátorku, která vypadá, že už toho má taky dost. Mě potěší informace, že nejsme poslední a pár lidí se ještě toulá někde za námi. Nahrnu do sebe co nejvíc kalorií a už se drápeme na moji oblíbenou zříceninu. Tentokráte jsme nic nepodcenili a modrou směrem Bohdalec trefili bezchybně. Dobře dopadlo i následné vymotání se z lesa a nesejítí z trasy mezi remízkami na poli, tak jak se mi to povedlo při předchozích pochodech. Jediný co mě trochu zamrzelo, byla křeč do obou nohou. Už je to ohraný, já vím.

  A tak mám dobrej pocit, že sem na potřetí konec šedesátky zvládnul bez zbytečnýho bloudění. Držíme se modrý a konverzujeme se spoluchodkyní o společensko/kulturně/politicko/náboženské situaci. Na polňačce u rozcestí kolem nás projede vůz s valníkem a mi tak nějak přirozeně vykročíme za ním. A tak jdeme jarní loukou, počasí je fajn a já si ani nevšímám toho hlasu někde v podvědomí, kterej mi říká, že tady dřív bejval velikej kopec, a že tu už měl být.

    Ty vole! Nedá mi to, když už mě ten hlas buší do spánku. Vytahuju aparát a konzultuju naši pozici s virtuální mapou. No jistě!  že jsme mimo. Na tom rozcestí jsme měli jít rovně a ne za valníkem. Nu což, hezkých 1,2 km navíc. Paradoxně mě ta situace vnitřně spíše posílila a cítím příliv energie. Skoro bych běžel. Rychle se vrátíme k rozcestí a samozřejmě tam je. Modrá pokračuje přímo rovně přes malej potůček. Vrchol Bohdalce (58,5km) se na nás usmívá a mi ho taky rádi vidíme. Úsměv mi trochu vázne, když každých asi 500m visí ukazatel Odranec 1km. Vypadá to, že ta vesnice se vůbec nepřibližuje.

   Ale ne. Je tam. A v čase 11hodin 58minut spolu s paní K. vcházím do cíle, kde už nás starostlivě vyhlíží organizátor Honza V. Je to tam!

   Chvíli ležím slastně na schodech kulturáku. Pak se z posledních sil seberu a jdu si dát slíbené pivo a klobásu. Překvapilo mě, že tu kromě pár domorodců už nebyl žádný další účastník závodu. Byly časy, kdy se tu společně popíjelo do hlubokého večera. Holt doba je uspěchaná. Jediný kdo tu zbyl je chudák pan Z., který šel 42 a teď tu na mě už čtyři hodiny čeká.  Po občerstvení se rychle rozloučíme s organizátory a paní K. a už se těšíme domů.

   A já se těším na příští, jubilejní desátou šedesátku. Tuhle reportáž berte prosím všichni jako pozvánku. Opravdu. Uvidíte, že to je náramná taškařice a moc se všichni nasmějeme :-)

Diplom za 2hodiny 58 minut. Kdo z vás to má? :-)