60. kilometrů Vysočinou

60 kilometrů Vysočinou. Hozená rukavice, kterou jsem se rozhodl zvednout. O akci se dovídám v práci od kolegy pana Maliny a má se jednat o nultý ročník pochodu (běhu) jenž má od příštího roku ambice stát se oficiálním, pravidelným závodem. Hlavním organizátorem je náš společný známý Honza Víšek a pro tento zkušební ročník byli osloveni především kamarádi  a další důvěry hodní lidé, aby jako první zakusili a zhodnotili trasu předtím, než bude k jejímu zdolávání vyzvána široká veřejnost.

  Na pochod se semnou statečně vydal i Nevrlák a to i přes moje upozornění, že si vůbec nedovede představit, do čeho jde. Ona to totiž není žádná legrace a spousta odhodlaných bývá postupem času náporem kilometrů nepříjemně zaskočena. Já už jsem opakovaně absolvoval 50ti kilometrové tůry a tak sem si tak nějak dovedl představit, co mě čeká.

  V Odranci, malé vísce kousek od Nového Města na Moravě, kde byl start i cíl se pro maximální pohodlí účastníků ze vzdálenějších koutů naší vlasti dokonce zamluvil kulturák. Tam se dalo přijet den předem a přespat třeba na pódiu :-) K dispozici bylo i točené pivo a další občerstvení. My s Vencou však volíme přespání v teple vlastních postelí a tak musíme v sobotu vyrazit už před 5. ráno. Já vyjíždím vybaven pouze malým baťohem, v něm dvě housky, stylový salám Vysočina a deset tatranek. Náhradní  hadry si neberu prakticky žádné, pouze si přibaluju sandále a mikinu s kapucou. Pláštěnku ani nic na převlečení si neberu, protože nechci riskovat, že by náhodou nebylo hezky. Zřejmě i proto začalo cestou někde u Trhové Kamenice pršet a tento stav vytrval až do Odrance. Do něj sme nakonec trefili navzdory menšímu bloudění způsobenému výpadkem navigace v mém mobilu právě před rozhodující odbočkou.

  Parkujeme na place poblíž KD a jdeme se zahlásit. Vítá nás samotný nejvyšší pořadatel. Za 100korunu jsme zapsáni do pochodu, obdržíme na zápěstí pásku s id.číslem a můžeme se začít těšit. Z budovy postupně vycházejí lidé, kteří tu nocovali. Všichni vypadají optimisticky. Potkáváme se rovněž s Malinou a Koubesem, o kterých sem dopředu věděl. Co mě překvapilo byla přítomnost starých futsalových soků z SPS a sice pánů Mojmíra, Maziho a Miloše. Ti vypadali obzvláště nažhaveně. Blížila se čtvrt na 7, což byl oficiální čas pro zahájení akce. Déšť se mezitím změnil v liják, což se ostatně dalo předpokládat, když bylo přes týden hezky. Účastníků bylo na startu celkem 44 a v tom i dost zástupkyň něžného pohlaví, což sem já osobně úplně nečekal, protože mi to na ženský příjde dost nálož :) Jan Víšek předstoupil před dav, aby pronesl uvítací projev, všem popřál hodně štěstí, pustil stopky a 60 kilometrovou štreku zahájil (pozn. ve skutečnosti to bylo dokonce 62).

   Hned zkraje mě zaskočilo vysoké tempo, jaké bylo všeobecně nastaveno. Pár šílenců to vzalo rovnou během, ale i zbytek se pohyboval poměrně rázně. Já s Nevrlákem sme se ocitli prakticky na chvostu, ale v tuto chvíli šla ještě většina účastníků víceméně pospolu. Asi po deseti minutách sem na polňačce prošel kaluží a tak sem šel hned zpočátku s bezvadným pocitem mokra v botách. Asi po třech km docházíme skupinku našich chrudimských kolegů a sice Malinu s Koubesem + Krbce. V tuto chvíli s nima pouze lehce pokecáme a zase se vzdalujeme. Trasa záhy pokračuje lesem, jehož cesty jsou samozřejmě rozmáčené a někdy se už nějaký tý kaluži prostě vyhnout nedá. Na mokrý boty a nohavice od bahna, tak brzy každý rezignuje.

  Asi po 5 kilometrech na rozcestí zvaném Pasecká skála na dotaz kudy dál? odpovídá Venca jiným turistům  zkušeně: dál rovně, po zelený – seš si jistej? – jo, určitě. Mě to však nedá a radši situaci konzultuji s mapou. Ta mi však říká, že se má jít po modré doleva. Následuje tedy křik na skupinku zbloudilců a jejich uvedení na správnou cestu. A že sme se mohli elegantně zbavit konkurence :-)

 V tu chvíli ke mně přibíhá sympatická dívka a zapíná mi baťoh, který sem měl amatérsky otevřený, aby mi do něj nepršelo. Zároveň nás dochází už výše popisovaná chrudimská skupina a od této chvíle jsme šli prakticky až do konce pospolu.

  Cesta vede poměrně dlouho lesem, což je příjemné pro nohy a zároveň tu tolik neprší. Počasí se nakonec ještě během dopoledne umoudřilo a nakonec byl celkem hezký jarní den. Naše grupa se ztrácí na dohled ostatním, drží se nás akorát ona milá slečna, co mi zachránila tatranky před rozmočením. Asi na 8. kilometru se s ní dávám do řeči, seznamujeme se tak s Romčou z Brna a plně ji anektujeme do naší formace :) Za příjemného rozhovoru o literatuře, muzice, nočním životě a Spartě jsme dorazili na první kontrolu (18,3 km). Zde jsme zapsáni a je tu zároveň možnost občerstvení buď čerstvou vodou, nebo energetickým nápojem. Případně nějakou vysoce kalorickou tyčinkou.

   Po kontrole nás čeká ostrý výstup do stráně po tzv. Naučné stezce. Podle názvu sem čekal na stromech cedule s naučnými nápisy, nebo nějaký výklad. Nic takového tu však nebylo, a tak sem musel pořád něco vykládat já. Cesta nám tak vesele ubíhala. Míjíme rozcestí Devět skal, Lipovskou skálu a Malínskou skálu, kterou si Malina okamžitě fotí. V podstatě to celé absolvoval kvůli této chvíli :) Skoro přesně po 30 tisících metrech po dalším výstupu dáváme pauzu u jakéhosi radaru. Někteří z naší posádky začínají vypadat poněkud opotřebovaně. Já se pořád cítím dobře, i když přiznávám, že se mi asi udělalo pár puchýřů, což se mi normálně nestává. Jinak mě tatranky a salám udržují při energii. Za zmínku stojí solidarita všech členů výpravy, kdy pokaždé, když někdo něco vytáh z báglu, nabídl i ostatním. A že byla k mání kromě různých energetických bobulek, gumových medvídků, piškotů i slivovice s malinovicí. Můj salám nějak úspěch neslavil, a že bych se dělil rád.

   Po pauze jdeme konečně chvíli z kopce, po dlážděné cestě. To působí na chodidla poněkud agresivně. Co mi však náladu kazí víc, je informace od Koubese, že mám lehce pod prdelí roztržené kraťasy, a docela dost.  Když se o tom osobně ujišťuju, mám chuť závod ukončit a nechat se odvézt na základnu. (možnost odvozu byla zahrnuta do ceny). Ostatní mě však přemlouvají, abych šel dál. A tak jdu, i přes to, že už si to tak neužívám. Po chvíli mě však napadla spásná myšlenka. Vytahuju mikinu a frajersky si ji uvazuju kolem pasu, takže roztržená část oděvu je překryta. Prozatím…  

 Míříme do Sněžného a zde na návsi nás čeká další nevynucená pauza, jelikož se nám zaostávající pan Krbec zcela ztratil z dohledu. Po několika minutách čekání se ho Malda vydává hledat, aby se Krby záhy objevil naprosto nečekaně před námi. Přišel holt do Sněžného jinou cestou. Teď teda zase čekáme na Malinu…  Po těchto menších peripetiích se suneme dál. Já si všímám, že nálada posádky trochu upadá a tak se snažím ostatní povzbuzovat. Dávám do frcu několik skvělých vtipů a vůbec sem celou dobu neuvěřitelně žoviální.  Dle reakcí ostatních to každému moc pomáhalo :)

  O půl 3 se zahlašujeme u druhé kontroly - pod Štarkovem (41km). Nečekaně se tu potkáváme se skupinou dalších chrudimáků zmiňovaných v úvodu a sice trojicí Mojmír, Mazi, Miloš. Ti jsou však již na 56 km (kontrola se prochází 2x s odstupem 15km) Rovněž zde Krbec soudně uznává, že je to podnik nad jeho síly, svou dnešní pouť tu končí a nechává se odvézt. Dále tedy pokračujeme v pěti. A opět pěkně zhurta po skalní stěně ke zřícenině hradu. Při ladném přeskakování jednoho z balvanů sem zaslechl nepěkný zvuk. To mi opět ruply kalhoty, tentokráte vpředu. Situace je to výborná o to více, že na kopci u zbytků středověkého sídla probíhala svatba. Kdo by to čekal? Procházím kolem svatebčanů a nemůžu si nevšimnout zvídavých pohledů směrem k mému odhalenému stehnu, možná mi koukali i trenky. Další mikinu už ale nemám a tak holt musím dojít. Cesta naštěstí vede civilizací minimálně.

Minimálně až na Jimramov, což je menší městečko přímo v cestě, navíc s další kontrolou rovnou na hlavním náměstí. Z návštěvy této obce jsem tedy kvůli své ústrojové indispozici lehce nervózní. Zvláště po zjištění, že tady právě probíhají nějaké slavnosti a ulice jsou plné lidí. Nikdo si mě naštěstí nevšímá a tak slastně usávám energetický nápoj na lavičce u dalšího záchytného bodu (47km).

Deseti kilometrovou oklikou míříme opět na Štarkov. Cestou potkáváme po opravdu dlouhé době další dva účastníky přicházející do Jimramova a posléze jednoho lehce zraněného v lese o kus dál. Ten sedí na mechu, tváří se zmučeně a odhodlaně zároveň, nabídky na zapůjčení stahovadel odmítá a tvrdí, že po pauze dojde. My pokračujeme lesní stezkou dál a dál. Mě je pořád tak nějak dobře, zvlášť když Romča stále vyndává svoji ploskaňu a poctivě upíjíme. Všechny pořád obtěžuju svým zvráceným humorem a dovávám jim síly, tím že sme třeba už jen nějakých 10-12 km od cíle a to už je přece sranda. I přesto se od nás asi na 55. km odpojuje Nevrlák, kterého rovněž chytlo koleno, nemůže pokračovat dál a volá si odvoz. Bylo nás 5.

 V okleštěné sestavě tak opětovně dorážímě ke kontrole pod  Štarkovem, tentokráte již na 56km, čas 17:15. K cílové pásce nám údajně zbývá už jen asi 6 km. Hnáni touto vidinou opět vystupujeme k bývalému hradu, akorát z kopce už pokračujeme jinudy. Po vymotání se z lesa pokračujeme po vrstevnici polem kamsi v dál. Asi po 2 km zjišťujeme, že sme měli pokračovat trochu jinudy :) Místo abychom došli po poli přímo do Odrance, jsme se zjevili ve vsi Věcov, kde sme vůbec být neměli. Odtud je to „k nám“ asi 3 km po asfaltce. A tak jdeme, protože nám nic jiného už nezbývá, skoro nikdo nic neříká, tak můj na přežití soustředený mozek vyprodukoval pro obveselení posádky historku tohoto charakteru:

„příjde Jirka Pomeje do papírnictví a povídá: máte flašku rumu?

-memáme, kdyť sme papírnictví!

- tak to ste hovno lahůdky“.

Nevím proč, ale nikdo se moc nesmál. Romča se mě dokonce pokusila hrubě umlčet, ale já vím, že to tak nemyslela :-)

Nakonec po 12 hodinách a 18 minutách slavně vcházíme před Odranecký kulturák. Radost byla obrovská.  Já s úlevou sundávám boty a nasazuju sandále, abych zjistil, že pro puchýře, které se mi nedělají, skoro nemůžu chodit. S námahou sem se docoural do kuchyňky, kde byl připraven vynikající vývar. A jak bodnul! Poté venku kupuju dvě píva, jedno pro mě a druhé pro naší kamarádku z Brna, za to že došla jako první dívka do cíle a za to, že mě podrží v historce o napadení divou zvěří, kterou hodlám zodpovídat případné dotazy na svoje rozervané svršky.

Na prostranství za kulturákem už pár lidí pochlastávalo. My vytváříme u jednoho stolu silnou chrudimsko-brněnskou partičku, dáváme píva, klobásy, sdělujeme si dojmy a vůbec je pohoda.

Asi po hodince si bere slovo Honza Víšků, všem gratuluje k účasti a následně udílí ceny. Každý kdo došel až do konce něco dostal. I já jsem obdržel diplom a plechového Kozla. Pro zajímavost první člověk byl v cíli po neuvěřitelných 6,5 hodinách! Druhý pouze o čtvrt hodiny dýl! Naše čtveřice: tedy Romča, Fronke, Malda a Koubes obsadila celkové 18-21. místo. Trojice Mo,Ma,Mi obsadila fleky 7-9 v čase 9:27 a pochvalu za vlastní tematická trička vázající se k akci 60. Vysočinou. Deset lidí tůru nedokončilo.

Respekt a uznání každopádně zaslouží každý, kdo to aspoň zkusil. Ti co došli samozřejmě trochu víc :) Zároveň chci touto cestou, bez ohledu na to jestli to budou číst, poděkovat i organizátorům za perfektně připravenou sportovní záležitost a statečným lidem na kontrolách uprostřed lesů za dobrou náladu a trpělivost!

A ještě perlička úplně na konec. Hned druhý den sem se já s Vencou účastnil dvou mistrovských zápasů Pardubické malé kopané. Od 7:45 ráno. Nejenže jsme to zvládli skvěle, oba mače sme vyhráli a já sem dal dokonce krásný gól!

Prostě, byla to tenkrát náramná taškařice a moc jsme se všichni nasmáli.

Na odkazu je k nahlédnutí spusta fotek:

https://60vysocinou.rajce.idnes.cz/60Vysocinou_18.kvetna_2013/