Jak jsme vyjeli na vodu

Do Zlaté Koruny vyrážíme už ve středu odpoledne. S původně mnohačetné skupiny se na cestu nakonec vydali pouze tři stateční a jedna statečná. V autě se starám o muziku, piju Druidova plechovková piva a jím jeho obložené housky. Celou posádku nejvíce znepokojují nepříznivé předpovědi počasí.  Na dnešek je totiž hlášena obrovská bouře a kdo ví, co přinesou další dny. A každý zkušený vodák ví, že sjíždět řeku za deště a kosy je prostě na hovno. Kousek před Českými Budějovicemi stavíme na benzínce. Okamžitě si kupuju pár lahváčů a během několika minut začíná divoký rej. Tím mám na mysli počasí. Nebe náhle potemnělo a okolo nás se začalo blýskat jak při náletu. Docela obdivuju Skaldu, že v tom Nečase řídil, protože já sem přes hustou dešťovou clonu neviděl na metr z auta. Při průjezdu jednou vsí prásklo snad pár metrů od nás – takovou jebu sem v životě neslyšel. V Budějicích jsme viděli nehodu způsobenou spadlou větví do vozovky. Bouře naštěstí časem ustala a do kempu dorážíme za relativně příznivého podnebí. Chatky jsou bohužel všechny zabrané a tak kotvíme stany na rozmočené zemi. A vyrážíme do kempové hospody. Vítá nás poměrně veliká terasa a měli jsme i kliku, když byl volný přesně jeden stůl. Ten zabíráme a vždy někdo musí k okýnku pro drinky, páč v kempech se neobsluhuje. Překvapivě tu mají Svijany, které berem vždy po osmi. Svijany sice miluju, ale tady jsou takový divně sladký a navíc samozřejmě do kelímku. Ale jsme holt v kempu a člověk nemůže čekat zázraky. A tak prostě pijem a čas ubíhá. Už ani nevím, jestli jsme se sdružili s jinou skupinou, jak to tak na podobných akcích chodívá. Každopádně já se  Skaldou jsme vydrželi popíjet snad do půl 4. Druid a Jana odešli do spacáků výrazně dřív.

   Chvíli po té co jsem zalehl já se na stan rozbušil silný déšť. Když sem se asi v 8 ráno probudil, bylo už naštěstí relativně hezky – tozn. nechcalo. Jelikož všichni ještě chrápou, vyrážím vykonat hygienu a následně usedám v hostinci. Samozřejmě si chci dát pivo, ale při pohledu na ostatní vodáky zjišťuju, že všichni pijí čaje a kafíčka. Tak si připadám poněkud nepatříčně. Přece jen je něco málo po osmé ranní. Nakonec sem vyměkl a dal si klobásu a láhev minerálky. Asi pět minut na to jsem viděl skupinku vodáků, kteří si pivo bez skrupulí dali. I zastyděl jsem se za svou slabost. Časem se probírá i zbytek skupiny. Jdu si tedy balit stan a spacák, přičemž se dozvídám nepříjemnou novinu. Jana se musí z rodinných důvodů ještě dnes vrátit domů a tak místo na autobus do Vyššího Brodu samostatně vyráží pěšky k nejbližšímu nádraží. A tak jsme zůstali tři kluci.

  Před jedenáctou nasedáme do busu, zabíráme místa v zadu a vyrážíme k začátku plavby. Jedou i jiní vodáci a po cestě zastavujeme u různých kempů, kde někdo vystoupí, někdo nastoupí. Rozděláváme zásoby rumu s kolou a dostáváme se do nálady. V jednom z kempů přistupuje skupina z Moravy včetně nádherné blondýny co by klidně mohla být moje dívka. Okamžitě dělám místo vedle sebe, ale místo mojí nové lásky ho zasedla již poněku více vrásčitá vodačka. A tak musím o to víc pít.

   Po příjezdu do Vyšáku si připadám jak při přípravách na Den D. Všude kam se podívám pobíhaj nadržený vodáci, fasujeme výstroj, házíme věci do barelů, navlíkáme vestu, bereme loďky a míříme k místu nalodění. Jelikož pro mě to byl vodácký křest, nemůžu jet logicky v loďce sám a tak se mnou jede Skalda jako kormidelník. Druid je pro dnešek sólo. Vyrážíme a míříme k první šlajsně asi po 500metrech. Vjeli jsme a vypadalo to dobře, že to dáme. No jenže najednou ani nevím jak, jsme byli ve vodě. Moc jsme se přitom nasmáli. Loďku a pádla jsme pochytali a barely nám zasekli borci co se uďělali o chvilku dřív. Takže pohoda osvěžující zážitek hned zkraje. Druid první překážku na pohodu dal.

   Plujeme dál a popíjíme driják z jediné flašky co nám neuplula. Já na háčku se otáčím, abych ji podal Skaldovi a zároveň ukázal na kačenky u břehu. Skalda můj nečekaně prudký obrat nečekal. Jelikož nemám fyzikální vlastnosti loďky ještě tak zmáknutý, tak k šoku všech zúčastněných jsme opět ve vodě. Tentokrát nám však uplavala jak loďka, tak barely. Jeden by neřekl jak silný je ve Vltavě proud. Druid se za nimi okamžitě vydal a my se Skaldou jsme s pádly v ruce tak trochu scházeli Vltavu. Sjet ji umí každej. Asi po deseti minutové chůzi řekou se opět naloďujem a nekompromisně míříme k dalšímu jezu. Ten byl asi nejzábavnější. Poměrně prudký sjezd jsme zvládli sjet bez pádu, následně nás ale silný proud vrhl proti kamenitému břehu a naše loďka náraz opět neustála. Naštěstí byl v úseku přítomen jakýsi vodácký zřízenec, který nám obětavě zachytil loďku a pomohl nám vytáhnout ji na břeh a vyklepat z ní vodu.

   Následující část úseku prvního jízdního dne již byla poklidná a v pozdním odpoledni dorážíme do malebného městečka Rožumberka. Po ubytování se v kempu dáváme jedno pivko v tamní nálevně a vyrážíme na obhlídku města, proti čemuž protestoval Skalda, který tvrdil, že to je malý město o hovně. A měl asi pravdu. V městečku jsme vyhledali putyku se zahrádkou, která skýtala výhled na řeku, na které i přes začínající soumrak panoval čilý provoz. Dáváme si žrádlo a bavíme se pohledem na prázdnou loďku, která si to šinula říčním korytem a jejíž posádka byla kdoví kde.  Po večeři a několika pivech se rozhodujeme pro návrat do kempu, kde záhy zjišťujeme, že odejít byla chyba. V místní restauraci to žilo o sto šest. S námahou jsme našli volná místa u jednoho stolu bez přístřešku a sledujeme dění. Nejvíce pobavila skupina na mol opilých čtyřicátníků, kteří opakovaně padaly z laviček a vůbec působili groteskně.

   Druid odchází poměrně brzo spát a alkoholismu se tak věnuju jen já se Skaldou. Mě upoutala čtveřice starých herních automatů z pouťových maringotek a tak sem tam pustil pár pětek. Poté proti sobě hrajeme fotbálek, když v tom k nám přichází dvojice veselých týpků z Chebu, s výzvou duelu.  A tak s nima dáváme pár her a zjišťujeme, že oni jsou někde v Lize Mistrů a my v A třídě. No prostě jsme ani neviděli míček a už jsme prohrávali  7:0. Naštěstí to kluci brali sportovně a vždycky si nechali dát aspoň jeden gól, aby nás uchránili od trapnosti podlézání. Zejména jeden z nich vypadal, že si dopřál doping nejen alkoholického charakteru o čemž vypovídaly občasné nesmyslné výkřiky jako „kykyryký“ a šílené záchvaty smíchu.

     Mezitím začalo chcát a tak se po fotbálku uchylujem do zastřešené časti, kde jsou ale všechna místa k sezení beznadějně rozebrána a tak popíjíme na stojáka a jsme fascinováni zpěvem jedné početné vodácké skupiny, převlečené do pirátských úborů. Já nejsem žádnej sentimentalista, ale to jak ty kluci a holky zpívaly se mně fakt hodně líbilo. Nejvíc mě dostalo, když začali pět známý Nagyho šlágr Láska je tu s vami – dali první sloku a refrén, načež kytarista zakřičel „Pec nám spadla“ a všichni sborově začali na melodii úvodní písně zpívat o pekaři, co není doma. Znělo to suprově. Následovalo ještě asi 6 podobných slok, každá na jinou známou píseň. Ty jejich popěvky mi zněli v uších ještě několik dní. Bylo to prostě fakt chytlavý!

     Následuje krátký spánek přerušovaný neustále korzujícími skupinkami opilců a jejich opileckými rozhovory. Kolem půl 8 dalšího rána mě budí potřeba chcaní atd. A tak jdu vystát frontu na toaletu a rovnou provádím ranní hygienu následovanou prvním pivem a strašně hnusnou rádoby česnačkou.

    Rozptýlení přinesl odposlechlý telefonát  ženy z vedlejší stanové skupiny, která hovořila doslova do nebe, aby hned na to oznámila svým kolegům, že za 5 minut přeletí na kempem dva grypeny a zamávaj křídly. „To víš že jo J“ pomyslel sem si a usrkl svého chmelomoku. Když se za chvilku kemp rozburácel řevem leteckých motorů a dva grypeny mávajíce křídly prolétly 2x sem a tam pocítil sem respekt k věcem odehrávajících se mezi nebem a zemí.

   Chvíli na to už se naloďujeme a tentokrát jede za mnou na kormidle Druid a Skalda je sólo. Ač to ráno vypadalo na pěknou kosu, tak už během dopoledne se na nás z plna hrdla začalo smát sluníčko a teplota kýženě stoupala do plusu, což nás samozřejmě moc potěšilo. Tento den byla část naplanovaná k uplutí poklidná a Vltava k nám byla milosrdná. Absence jezů slibovala minimum pádů z lodi a tak jsme se mohli kochat krajinou a družit se s jinými posádkami. Tu a tam nám někdo podal flašku kořalky, kterou jsme opětovali naším posledním úplně teplým rumem. Velký úspěch měla ale i naše nealko Mattonka se kterou jsme se nesobecky dělili s vyprahlými vodáky a vodačkami.

  Samozřejmě proběhlo i mnoho zastávek v záchytných pivních bodech kolem cest. U jedné takové jsem kvůli potřebě zchladit se při kotvení úmyslně vypadl z loďky do hlubin, takže to mohlo vypadat jako bych se opravdu „uďál“ což osádka projíždějícího raftu ocenila bouřlivým potleskem. A tak lejeme pivo u stánků, dáváme si klobásy, gulášovky či krkovice a je nám dobře. Vrcholem alkoholické loby byly pivní či mojito stánky přímo na řece, kdy člověk pro občerstvení ani nemusel vystoupit z loďky. Další sympatickou novinkou toho dne bylo, že díky příznivému počasí začaly ženské části lodních posádek odkládat zbytečné části oděvů a Vltava se hned více rozzářila.

   Na konci trasy kousek před Českým Krumlovem se přece jen objevil jeden menší jez, který jsme k mé veliké radosti absolvovali bez pádu. A tak suchou nohou vystupujeme v obřím kempu na kraji města jež je právem zařazeno do Unesca a po zabydlení vyrážíme do jeho ulic. Hned na kraji trošku kazí dojem partička pořvávajích cikánů na autobusové zastávce, ale to už je bohužel smutná realita většiny českých měst. Centrum města je opravdu parádní a po menší procházce vstupujeme do vyhlášeného hostince Louže. Ten je beznadějně plný. Naštěstí nám od jednoho stolu kyne páreček japonských turistů ať si k nim sednem. To rádi přijímáme.  Dáváme místní pivo s hrozně divným německým názvem a pořádnou večeři. Mezitím dostali nášup naši Japonci a jestli se nepletu měli něco jako řízky s bramborama. To by bylo v pořádku. Ale proč si k tomu dali na talíř samostatné bramborové knedlíky to už mi nejde na rozum. Zřejmě se někdy dočetli, že v Čechách si nemůžou knedlíky nedat. Když asijští turisté dojedli, dostali jsme svá jídla my. Nemohl sem si nevšimnout zaujatých pohledů obou turistů, kteří fascinovaně sledovali naše stolování a neusátle pokyvovali hlavou.  Po několika pivech jsme se s nima dali anglicky do řeči a došlo na to, že jsme se rozhodli jim i nám objednat Becherovku, jakožto tradiční český likér. Japonci nejprve zaplatili svůj účet, s úsměvem si s námi přiťukli Becherovkou a pak mi mužská část páru podala stokorunu, jelikož evidentně nepochopili naše pozvání. Tu jsem se jim snažil vrátit, ale oba jen kývali hlavami a s rozpačitým úsměvem opustili lokál. Tak nevím jestli jsme je nějak neurazili,i když to určitě nebylo naším plánem. Holt jinej kraj jinej mrav.

   Po opuštění Louže ještě chvíli křížujeme ulice města a pak se vracíme do kempu. Tu je k dispozici obrovská hospoda připomínající spíš hangár a ve které je snad 500lidí. Podařilo se nám vyčíhat jednu odcházející partičku a střelhbitě zabírame jejich stůl. Druid jde po prvním pivu spát a tak chlastám zase jen se Skaldou. Atomsféra týhle železný ratejny se nemůže rovnát té z předchozího dne. Hromada přeřvávajících se lidí, žádnej masovej zpěv a vůbec to bylo takový divný. Po chvílce si k nám přisedá nějaká jiná partička, ale nevím čím to, tak nějak mě serou.  Skalda je na tom asi podobně a tak urazíme ještě pár piv a odcházíme chrápat. Ikdyž v mém případě se o spánku moc mluvit nedá, jelikož tvrdá zem mě tlačí do všech oblastí těla a navíc i doma nesnáším, když slyším přes zeď mluvit sousedy, co teprv tady v kempu ve stanu, kde není úplně klid víceméně celou noc…

    I proto sem ráno opět  první vzůhru a po obvyklé očistě razím na pivo a párek k snídani. Měl sem kliku, že se mi podařilo vysrat ještě v čas. Když sem se vrátil ke stanu, kde už se probíral Druid se Skaldou, tak jakýsi chlapík na celé kolo vykřikoval, že hajzly navštívil Lord Hoven a jedna z kabinek je plná hoven a celý to tam strašně smrdí a je to neuvěřitelně nechutný a kdo by chtěl srát, tak by se tam poblil.

    I proto razíme do města s cílem něco málo nakoupit a pak někde sednout v blízkosti wc. A tak došlo k úsměvné situaci, kdy jsme sedli na jedné luxusní zahrádce podél řeky a Druid se šel dovnitř vysrat. Po chvilce k nám přišla sympatická mladá žena sdělujíc nám, že ještě není otevřeno, načež vešla do útrob hostince a zamkla. Druid se tak ocitl v pasti. My jsme vyšli vysmátí na ulici, kde jsme asi 10 minut čekali na Druida, kterého musela vypustit překvapená provozní.

   Po chvilce jsme objevili krásnou stylovou hospodu U Mlejna (?), která měla rovněž nádhernou dlouhou zahrádku podél Vltavy s výhledem na zámek a jeden ze čtyř místních jezů. Bylo to poněkud dražší posezení a tak jsme se spokojili pouze s pivem a jídlo za asi 2kila sme vypustili. Koukal sem na polívky, ale 0,25 za 55Kč mě rychle spražila. A tak jsme pomalu upíjeli a kochali se pohledem na loďky sjíždějící jez. Viděli jsme opravdu perfektně a obdivovali jsme se všem, co se neudělali, kterých byla výrazná většina, ač ten jez vypadal opravdu krutě. Nepochopili jsme skupinu cizinců, která si nevěřila na sjezd a místo pohodlného přenesení vymezeným prostorem se nesmyslně probíjela kamenitou, členitou částí řeky, kde sice byl splav minimální, ale bylo to asi nejhorší možné místo k přechodu.

     Kolem poledne se vracíme do kempu sbalit se a připravit se k výjezdu. Já si ještě odskočím na malou a na vlastní nos a oči sem pocítil práci Lorda Hoven, kterou se ani asi po třech hodinách nikdo neodhodlal zlikvidovat. Bylo to opravdu zrůdné a vůbec nezávidím zřízenci kempu, který to nakonec dostal na starost. Já bych dal snad radši na místě výpověď.

    Chvíli na to už jsme se nalodili a pro dnešek za mnou opětovně kormidloval Skalda. Blížíme se k prvnímu jezu, který byl téměř nadohled místu nalodění. Loděk tu bylo jak na dálnici a poměrně velké obecenstvo sledovalo dění na vodě z blízkého mostu a ze břehu. I z toho důvodu sem trochu nervózní, protože počítám s tím, že se cvakneme. I proto říkám osádce loďky ve frontě za náma, aby nám dala trochu času, protože se určitě budeme pod jezem chvíli koupat. O to větší byla moje radost, když jsme šlajsnu projeli bez zaváhní, technicky naprosto skvěle. Počkali jsme na Druida, kterej to dal rovněž na pohodu a pomalou, vyhlídkovou plavbou si vychutnáváme Krumlov míříc k dalšímu nedalekému jezu. Za námi se hromadí soulodí opilců ze  Slovače, o kterých muselo vědět celé povodí Vltavy, že právě oni teď jedou.

   I další jez jsme zvládly bez pádu z loďky, ale museli jsme už hodně bojovat a jednu chvíli to vypadalo, že se převrhnem. Nicméně, dali jsme to bez pádu, ač jsme museli za jezem zastavit a vylejt z lodě vodu. A tak jsme aspoň viděli ony Slováky, kteří nesmrtelní alkoholem vjeli do šlajsny držíce se asi 5 loděk dohromady.  Samozřejmě to nedali a všechny plavidla se v obrovském karambolu překlopily. My plujeme dál a až o chvilku později se od jiných vodáků dovídáme, že jednoho z těch soulodících Slováků musela s úplně sedřenou nohou odvézt sanitka. Holt podceňovat řeku se nevyplácí ač vypadá mírumilovně, je příroda nemilosrdná.

My jako starý mazáci o kousek dále sjíždíme onen krutý dlouhý jez s hupem na konci a na chvíli kotvíme u břehu, abychom se přece jen trochu smočili, jelikož se opravdu udělalo solidní vedro.

Chvíli na to přibržďujem u jedné z početných nábřežních hospůdek a osvěžujeme se i zevnitř chladnou Plzní. Sedíc na zahrádce nás pobavila skupina starých námořníků plujících na prámu vybaveným sudem s pípou. Vyprsknul sem pivo, když sem uzřel jak jeden z nich přímo z řeky kamsi telefonuje starým komunistickým drátovým telefonem s klasickým točivým vytáčením čísel.

 My mezitím logisticky plánujeme zbytek dne. Je buď návrh utábořit v posledním přijatelném kempu kus za Krumlovem a nebo už dojet až do Koruny. Rozhodujeme se spíše pro druhou možnost a vyrážíme na trasu. Poslední Krumlovský jez už nás ani nerozhodl a bez škobrtnutí pokračujem k cíli.

Samozřejmě nechybí ani tolik oblíbené pivní přestávky a sběr razítek. Na jedné zastávce si jeden opilec všímá mého vodáckého trička Tři Sestry a chce ho se mnou vyměnit za své. To odmítám ale i tak mě nazve bratrem a začne z plna hrdla vyřvávat, že si dá 7 piv a jednu zelenou. Chvíli na to se začne s několika svými kamarády honit po louce a vůbec to vypadá, že kluci už mají řádně upito.

   Nic významného už se ten den na řece nepřihodilo a vzdálenost do Koruny je kratší a kratší a tak se rozhodujeme pro dojetí až tam. Dorážíme cca v 6 hodin právě ve chvíli, kdy po břehu prochází skupina středověce oblečených lidí zvoucí nás na divadelní představení v místním cisterciáckém klášteře.

   Po ubytování usedáme na večerní pivo a Druid se Skaldou si dali i jídlo, na které čekali více než dlouho, ale dočkali se. Hned poté vyrážíme na avizované divadlo do kláštera. Přišli jsme sice chvíli po začátku, ale nic podstatného nám snad neuniklo. A musím říct, že to stálo za to. Jednalo se o humorné zpracování historie řádu, na jehož panství se to všechno dělo. Navíc to byl i zajímavý, zábavně podaný pohled do historie celého okolí i českého státu. V jednu chvíli byli zapojeni i dobrovolníci z publika a to, když proti sobě zápolili dvě znesvářené vesnice v pití piva. Na každé stráně byli tři odhodlanci a jednalo se vlastně o štafetu. Když jeden dopil a položil pulitr na stůl, začal pít další. Teda proč se do podobné soutěže hlásil týpek co pivo snad v životě nepil a skazil tak svému družstvu závod nechápu. Jinak, ale byl výstup jihočeského souboru velice povedený a mám v zato, že se to líbilo všem přítomným.

  Následně ještě usedáme v restaurantu v Koruně, kde jsme jako poslední vydrželi až do zavíračky. Poté se přesouváme do kempu, kde Druid jde spát a já se Skaldou ještě zapouštíme kořeny v místní putyce. Časem si k nám posedali ještě další lidi a pořád někdo vyřvával: „je tu vůbec někdo z Přerova…“ což nechápu, ale pravděpodobně je to zřejmě jakýsi vtipný úryvek z nějakého ještě vtipnějšího filmu, který mi uniká. Usuzuju tak dle skutečnosti, že sem to slyšel později úplně jinde od úplně jiných lidí a všichni se tomu hrozně smáli.

 Následující odpoledne balíme pomyslné kufry a míříme do rodné Chrudimě. Na závěr musím dodat, že to byla veselá taškařice a mooc jsme se tenkrát všichni nasmáli.

      "Vodařina je jako sex. Kde se aspoň jednou neudělá, příjde o všechnu srandu."

                                                                           Guth Jarkovský