Jak jsme vyjeli na Zlatou přilbu

Tenhle report je už hodně starej, byl napsán dávno před vznikem této stránky, ještě v době, kdy se mé povídky šířily pouze po mailech pár vyvolených. Přišlo mi škoda, se o něj nepodělit a tak je tu :) Upozorňuju, že je to někdy z roku asi 2005, takže některá jména a funkce v článku uvedené už logicky nejsou aktuální.

  Ta sobota se zdála být všední. Víkendový ráno jako každý jiný. Prohlížím si strop nad svou postelí a přemýšlím jak dnešek nejlíp přežít. V tom zapípal mobil a na vlnách éteru mi přišlo řešení co se začínajícím koncem týdne udělat. Zpráva od Milan K.: “Zdar, hele nejel bys se mnou na zlatou prilbu? Mam dva vip listky na dnešek a zitrek. Dej mi vedet dik MiKo“. Hmm, rovnám si to v hlavě, Zlatá přilba, to sou motorky, hmm, ale VIP VIP ty vole o čem přemejšlým, jasně že jedu! VIP sem ještě nikdy nebyl, to by mohl být hodně zajímavej zážitek. A tak slovo dalo slovo a ve 12:45 usedám do Miloušova favorita a natěšeně míříme směr Pardubice – Svítkov, kde se od nepaměti nachází světoznámý plochodrážní okruh.
        Po menším bloudění v uličkách na pardubické periférii si konečně všímáme cedule SPEEDWAY a vyrážíme ve směru jenž nám přikazuje šipka. Podle šipek si razíme cestu na VIP parkoviště, ta nás dovádí před železnou bránu, kde si nás nedůvěřivě prohlíží pán ve vestičce organizátora. Poté co Milouš ukáže „povolenku“, muž viditelně pookřeje a dá jinému příkaz k otevření brány do lepší společnosti. Jeden ze zřízenců nás dokonce jde osobně doprovodit na malý plácek a ukáže nám naše místo. Máme flek hned u tribuny, v samém centru dění a navíc se rozhodně nemusíme bát vykradačů aut, kteří k takovýmto akcím bohužel patří. Nasazujeme si naše VIP průkazy na krk a náramky do patřičných partií a vydáváme se obhlédnout terén. Všude kolem nás se pohybují novináři, kousek od nás stojí přenosové vozy ČT, jsou tu dva veliké bílé stany jejichž účel zatím neznáme a tak se jdeme podívat na naše fleky na tribuně. Zjišťujeme že máme luxusní místa v horní řadě tribuny pro lepší lidi, přímo před startovní čárou. Dokonalý výhled, co víc si přát. Do začátku závodů ještě pár desítek minut zbývá a tak se jdeme poohlídnout po nějakém občerstvení.
         Procházíme zátarasem oddělující vyvolené od obyčejných lidí. Náhle se ocitáme v koloritu motorkářských nadšenců. Kolem nás proudí lidé v tričkách, čepicích, bundách a vůbec vším možným s obrázky a znaky plochodrážní tématiky. Ze všech stran hučí němčina a polština. Dáváme si na „stojáka“ pivo a nemůžeme si nevšimnou udivených výrazů některých jedinců při pohledu na naše VIP karty. Asi nám záviděli blízké parkoviště a lepší místa v ochozech, pomyslím si. Od dráhy k nám již doléhá hřmot motorů a taky komentátor v amplionech dává najevo, že se něco děje. Už je to tady! Už to prasklo! Jdeme se tedy posadit a obhlédnout dění na ploše. Přišli jsme právě včas na zahajovací ceremoniál. Po okruhu jede jakýsi kabriolet (já autům nerozumím,tak nevím co to bylo zač) a v něm dívka s příslušnou vlajkou týmu, který ji vzorně následuje. Sešly se nám tu dnes jářku 4 národní týmy – naši,tedy Češi pak Poláci, Švédi a Dánové. Jedná se o první mistrovství světa týmů v kategorii juniorů. Rozhlížím se po okolí. Hlavní tribuna je celkem slušně zaplněná, tribuny „za bránou“  celkem nic moc, a podélná naproti hlavní tak možná s poloviny. Vidím tu hodně fanoušků z německých zemí a pak zejména masy Poláků, kteří v hojné míře obsazují i náš sektor což by mi až tak nevadilo, ale to že vůbec nedodržují zasedací pořádek a jednoduše se uvelebí tam kde je volno, bez ohledu na to co mají na lístku mě právě nenadchne. My s Miloušem jsme naštěstí přišli včas a tak nám odpadají potíže se zabraným místem a následnou hádkou jakých sem během dne pár zaregistroval. (Mimochodem sem se právě teď zamyslel nad tím, komu vlastně fandili Němci, když jejich tým v závodech nebyl, kontroloval sem to i podle fotek a německou vlajku sem mezi zástavami účastníků skutečně nenašel, no nic asi už čekali na druhý den kde své zástupce měli.)
        Co se samotných závodů týče tak reprezentanti země dvouocasého lva nám příliš radosti neudělali. Prakticky v každém závodě jsme si mohli být jistí, že český závodník skončí poslední, výjimkou potvrzující pravidlo byl pouze borec Suchánek, který svou jízdu občas dokonce vyhrál, jinak to byla bída. Já tradičně sleduji dění v ochozech a dělám si malý sociologický průzkum fandů motocyklismu. Nejaktivněji fandí „pšonci“; jedna z jejich skupin neustále mává vlajkami a občas dokonce něco sborově zaskanduje. I v našem sektoru zástupci národa Kryžštofa Waržichy občas zahlučí a troubí nám klaxonem u hlavy což mě moc nebaví. Ale prohlížím si návštěvníky zejména v časti sousedící s naší VIP zónou, vždy mám radost, když se nějaký zanícenec začne vztekat. Zejména pán v tuším, že červené bundě sedící hned na kraji uličky mě potěšil mnohokrát. Každou chvíli vstává, křičí a prudce gestikuluje, pak se otáčí k sousedům a vášnivě cosi vysvětluje. Každou chvíli se na někoho oboří, ať si sedne že nevidí, aby se vzápětí sám vztyčil a horlivě argumentoval. Jinak musím říct, že se účastníci na této sešlosti chovali celkem slušně a žádné vážnější konflikty sem neregistroval.
      O přestávce na úpravu plochy se vydáváme za potravou, opět překonáváme bariéry mezi světem VIP a obyč. a obhlížíme pestrou nabídku stánků. Nakonec dáváme na „stojáka“ klobásu. O zvídavých pohledech okolních lidí, směřujících na naše VIPky se ani nemá cenu rozepisovat. O co jim asi šlo? Vysvětlení jsme se dočkali o něco déle a dá se říct, že bylo velice příjemné.
      Vracíme se do našeho sektoru a všímáme si zajímavé skutečnosti, že z jednoho z bílých stanů vycházejí lidé s pivními, kafovými, limonádovými aj. kelímky, někdo si dokonce nese tácek s nějakým pokrmem. Hned nás napadá, že je to určitě stan pro VIP lidi, ale nejsme si jisti, jestli to není pro nějaké ještě důležitější. Navíc dvě vyholené gorily před vchodem v nás vyvolávají neklid. Do toho slyšíme, že z oválu opět duní stroje a tak přicházíme s plánem, že o další pauze prostě zkusíme do stanu projít a tvářit se jako že nic.
      Následující „rozplavba“ utekla jako voda a přichází čas na náš plán. Naprosto suverénně míříme do záhadného stanu, ochranka hodí očko na naše VIPky a poté si nás absolutně nevšímá. Vyšlo to, jsme tam! Brána do rajských zahrad se otevřela.  Ty vole, to je jídelní stan pro VIP, s hromadou všemožných poživatin a úplně všechno je zadarmo! Ženeme se ke švédskému stolu, připadám si jak ve filmovém milionářském večírku. Chopím se tácku, nabírám pečivo a přidávám k němu hromadu různých salámů, salátů atp. Jelikož mi poněkud chybí zručnost při práci se salátovou lžící, ohlížím se, a po zjištění, že se nikdo nedívá si nabírám jako neotesanec rukama . No co. Sedáme si s Miloušem ke stolku a oba záříme. Já určitě. Při zkoumavém pohledu po okolí, zjišťuji, že zde mají dokonce i teplé jídlo, a to hned guláš. Okamžitě mířím pro jednu porci. A aby toho nebylo málo nechávám si natočit jedno Plzeňské. Připadám si jako ve snu. Teď nám konečně dochází, proč na nás ty „nýmandi“ za ohradou koukali tak nechápavě. Oni asi věděli to co my ne. My si dáváme pivo a klobás za těžké peníze mezi partou buranů, a zatím tu máme roh hojnosti.
        No nic, blíží se vrchol dnešních závodů, o což nechceme přijít a tak znovu míříme na tribuny. Já si beru na cestu ještě jedno čerstvé pivíčko a gulášek. A je to tu, finálové jízdy. Jak už sem předestřel úvodem, z pohledu našich národních zájmů to nedopadlo právě nejlépe. Naši jezdci si s velkým náskokem pohlídali bramborové medaile a obsadili krásné čtvrté místo. Cenné kovy si tak rozdělili zbylí tři účastníci. Nejsem si zcela jist pořadím, ale myslím že to bylo nějak takhle: 3. Dánové. 2. Švédové 1. Poláci. Po závěrečném ceremoniálu se plni optimistických pocitů vydáváme k vozidlu a zamíříme směr k domovu. Čeká nás ještě jedno milé překvapení a to když pan dopravní policista koordinující dopravu u areálu zastaví kolonu aut vyjíždějících z parkoviště na poli a nechá nás se pohodlně zařadit. Holt lepší společnost. Vracíme se do svých domovů se značně pozitivní náladou a hlavně s pocitem, že hlavní den nás teprve čeká!!!

           V neděli se do naší oblíbené VIP zóny vydáváme již o 11 hodině dopolední. Já osobně sem se odmítl doma i třeba jen zlehka nasnídat. Je důležité nechat si v žaludku místo na pochoutky z kouzelného stanu a zkonzumovat jich co největší množství. Okamžitě po zaparkování chvástáme :-) do pozemského ráje. Necháváme si naložit porci guláše a hledáme místo na sezení. Náš stan je přeplněn k prasknutí. Dnes se totiž na blízkém oválu jede hlavní závod Zlaté přilby, a tak se sem kromě nezbytných novinářů přijela předvést i spousta politických karikatur. Ať už regionálních, či celostátních. Samozřejmě sebou vzali i rodinné příslušníky a známé, aby si taky jednou pošmákli. Po chvilce bloumání si všímáme pouze zpola obsazeného stolu a tak k němu letíme. Sedí tu dva sympaticky vypadající chlapíci. Na náš dotaz na volná místa blahosklonně kývnou a zapředou se do hovoru: "se musim vole nažrat teď, se celej den pak už nenažeru, to mám vole večer ještě v Praze střižnu" Pán ze střižny se opravdu láduje jak o život a brzy odchází. Přitom nám neopomíná říci: "na schledanou". Druhý, srandovně vypadající, pán ve vestičce ČT si chce dojít pro pivo, ale má strach o své místo, a tak se nervózně rozhlíží po sále. Po mém ujištění, že mu místo pohlídáme, vesele mrkne a už běží. Všichni si spokojeně dáváme do nosu. Milouš bohužel nemůže pivo, protože je v naší posádce řidič. Já jako navigátor si tedy obětavě beru i za něj a nechávám si opakovaně naložit i gulášek. Po lehčí snídani se vydáváme na tribunu. I ta je dnes o poznání plnější než včera. Nutno dodat, že obloha je nechutně zatažená a tu a tam upadne kapka, chvílemi pak padají kapky hustěji. Spousta lidí před námi tedy rozvíjí nad hlavami deštníky, což nám v zadních řadách poněkud komplikuje výhled na hrací plochu. Nedá se nic dělat, příroda si dělá co chce a větru dešti neporučí ani nový startér a velitel závodu, který letos poprvé po asi 40letech vystřídal legendárního startéra pana xy, který bohužel letos na jaře zesnul a já už si nevzpomenu ani na jeho jméno. Holt sejde s očí...
Na ploše se ponejprve, zcela nečekaně, odehrává zahajovací ceremoniál. Dnes už se nejezdí za týmy, ale každý hezky sám za sebe. Nejdříve jsou představeni všichni účastníci. Máme tu borce ze zemí blízkých jako je Německo, Polsko, Česko a Rakousko. Vzdálenějších - Dánsko, Švédsko, stará dobrá Anglie, ale i vyložené exoty z USA a Austrálie. Obzvláště borec ze země za velikou louží je komentátorem závodu oslavován jako plochodrážní legenda. Jedná se o téměř 40ti letého Samuela Ermolenka a to, že ve světě škvárových oválů něco znamená dosvědčuje i značný aplaus publika. I Češi mají svá železa v ohni. Největší nadějí našich fanoušků, jakož i mou a Miloušovou, jsou bratři Grimové. Nebo snad Drymlové?? Aleš a jeho brácha. Zde se čtenářům omlouvám za své značné vědomostní nedostatky co se plochodrážní tématiky týče, ale přiznávám, že až do letošního roku mě tato problematika celkem míjela. Po chvíle přiváží kabriolet Zlatou přilbu. Tak už je tady, sen každého malého chlapce, který za barákem na tereňáku brázdí sídlištní terén a sní o tom, že se jednou bude lesknout právě na jeho hlavě. Zatím čeká, položena na stupínek vítězů. Dostat ji může pouze jeden. Boj začíná. Stadión šílí, atmosféra je na bodu varu, motorů řev pohltil tribuny, tůruje se, lidé v extázi, pán s vestičkou ČT tahá drát za kamerou. Je připraven, zvládnul to skvěle, všechno je ok, praporek letí dolů, startovní páska nahoru a už to fičí. Vedle nás si sedá němý pán v obrovské kožené bundě. Ač již téměř neprší roztahuje nad sebou deštník, jako snad už jediný v našem sektoru. Druhou rukou si vyndává připravený poznámkový aparát a hypnoticky sleduje dění na ploše. Nemluví, nevydá hlásky, jen v momentě, kdy si mu někdo stoupne do výhledu vystřelí ze sedátka a prudkou gestikulací či lehčím fyzickým kontaktem odstraňuje zábranu z výhledu.
My s Miloušem co chvíli opouštíme naše fleky a razíme na WC, či na občerstvení. Při jedné takové návštěvě toalet se udála veselá příhoda. Místnost byla plná a tak sem čekal na chodbě až na mě přijde řada. V tom vidím, že se blíží jakási známá tvář. "Toho znám z televize, kde já sem ho jen viděl", říkám si v duchu, "joo, už vim, to je ten od Mládka, z čundrkáuntryšou". V tom od klozetů vychází primátor Pardubic Stropický (??) a hejtman Pardubického kraje Rabas: "dobrý den, pane ministře", slušně pozdraví. Dochází mi, že to nemluví se mnou, ale s tím chlápkem od Mládka, který je ve skutečnosti ministr průmyslu Urban. Ministr neministr, byl sem tady dřív, a nacpu se před něj do dveří! Pocit, že politik z nejvyšších musí čekat, až se já vymočím mě hřeje u srdce. Kromě prasátka Urbana a těch dvou idiotů z našeho kraje se tu dnes předváděl ještě poslanec za ODS Tlustý, který celou dobu všude chodil s českou vlajkou a snažil se tak nám všem dokázat jaký je to vlastenec.
Čas plynul a s ním vrcholilo i klání o přilbu z materiálu jenž má chemickou značku Au. Po konzumaci se vracíme do ochozů. Schyluje se k finálovému závodu, do kterého se probojoval i náš Dryml. Tribuny jsou napjaté, stánky s občerstvením teď zejí prázdnotou, všichni to chtějí vidět na vlastní kůži. Vedle němého pána sedícího v naší blízkosti se naklonil jiný pán. A světe div se, oněmnělec promluvil - a polsky - je to „pšonk“! Všímám si, že na prostor před stupínkem vítězů se naparazitovali všichni nadlidi - rozuměj politici. Stojí vyrovnaně v řadě, jen patriot Tlustý s vlajkou v ruce stojí osaměle opodál.
A už vystřelila startovní páska, vypuklo to, krajem se rozlejhá motorů řev, do předu letí česká krev. Bohužel nedolétla úplně nejvíc dopředu a pustila před sebe ještě dvě jiné krve - a to dánskou a anglickou. Ale i třetí místo našeho zástupce oceňují zaplněné tribuny bouřlivými ovacemi. Ano vážení přátelé, už je to pravda, už je dobojováno... Následuje vyhlašování vítězů při kterém samozřejmě nesmí chybět Urban. Po ohlášení ministrova jména jakožto cenu předávajícího, se někteří lidé neubrání hlasitých hanlivých výroků na jeho adresu, což mi činí potěšení. Jednu z cen předával také Tlustý jemuž z tisíců diváků tleskali přesně 2 (slovy dva) a to byly jeho manželka s dcerou na naší VIP galérce. Poté už zní "Bůh ochraňuj královnu" na počest vítěze a "Kde domov můj" nám všem pro radost :-) a taky na počest pořádající země.
Ale nás to nejlepší ještě čeká. Po ukončení ceremonií se totiž 3 nejlepší aktéři přes naší tribunu vydávají do „Press růmu“. Vidíme je tedy pěkně zblízka. Bohužel mě to tak zaskočilo, že sem nebyl schopen dostatečně rychle vytáhnou fotoaparát. Ale můj čas přišel o něco déle. Před dalekou cestou do naší rodné vsi se ještě vydávám chodbou v útrobách stadionu na WC. A co nevidím, novinářská místnot,otevřená dokořán. Bez jakékoliv kontroly vnikám dovnitř, na právě začínající tiskovou konferenci. Procpu se do předních řad a fotím si vítěze pěkně zblízka, i s tou zlatou helmou, co si položil na stůl před sebe. Vyjdu ven a oznamuji to Miloušovi. Ten se též nadšeně vydává pro poslední fotky mající cenu zlata!!! Jo, byl to úspěšný den. Spokojeně usedáme do vozu, opouštíme svět lepší společnosti a vydáváme se na cestu k domovu.