Malé zamyšlení o Pražském povstání

   K napsání tohoto článku mě přiměl „vtip“, který jsem zachytil v debatě na stránkách Historie válek. Cituju: „Jakej je rozdíl mezi filmem Němá barikáda a pražským povstáním? Film je o 10 minut delší.“ Tento příspěvek sklidil u dalších diskutérů velký úspěch a autor se mohl uspokojit nad spoustou zdvižených palců. Mě to vtipný nepřišlo. Spíš smutný, hodně smutný. Vím, že je dlouhodobě v módě jakýkoli vlastenecký vzepětí českýho národa zesměšňovat, ale stejně mě to pokaždý zamrzí. Zvlášť vůči těm, kteří tenkrát v posledních dnech války se zbraní v ruce čelili přesile, bojovali a umírali.

  Jedním z hlavních argumentů oněch posměváčku je, že povstání přišlo na konci války, když už bylo všechno jasný a bylo vlastně zbabělým kopáním do utíkajících Němců.  Ti se prý už chtěli pouze stáhnout co nejvíc na západ a neměli žádný zájem na pokračování války.  To Poláci, nebo Slováci, ti měli jiný koule a povstali, když byli náckové ještě při síle. Tak si pojďmě shrnout nějaká historická fakta:

   Slavné Varšavské povsátní vypuklo 1. Srpna 1944. Sověti (Rusové) byli doslova na dohled, na druhé straně řeky Visly. Povstalci měli v plánu překvapivým úderem ovládnout co největší části města. To se povedlo. Pak se počítalo s tím, že se Sověti pohnou, dorazí zbylé německé síly a bude po všem. Celé to mělo trvat nejdéle tři dny. Nepovedlo se. Rudá armáda na příkaz Stalina zůstala stát. Němci přisunuly posily a začala dvou měsíční krvavá řež, ve které Poláci bojovali statečně, ale proti početní a technické převaze neměli šanci. Poláci každopádně povstali s pocitem, že pomoc přijde brzy a blíží se konec války. Nestavěli barikády v červnu 1941, když byla Třetí říše v plné síle a rozmachu.

    Na konci srpna téhož roku 1944 povstala proti Tisově fašistickému státu a jeho německým spojencům část Slováků. Podařilo se jim alespoň dočasně ovládnout velký kus země. I tady se počítalo s rychlým příchodem sovětských jednotek. Dvě divize Slovenského štátu se chystali přeběhnout k povstání. Následně měly uvolnit jimi hlídaný koridor v Karpatech a umožnit Rudé armádě bezpracný vstup do země. I tady si mysleli, že zaskočení Němci posléze vyklidí pozice a za pár dní bude po všem. Ani tenokrát to nešlo podle plánu. Němci vytušili zradu, nevěrné slovenské divize včas ozbrojili a průsmyky obsadili vlastním vojskem. A tak se ani tady povstalci nedočkali výrazné vnější pomoci a postupně byli udolání. Výrazný rozdíl byl v tom, že zde se Sověti skutečně snažili zasáhnout a do země vstoupit. A tak se rozjela slavná bitva „O Dukelský průsmyk“, která však taky nedopadla podle očekávání a po porážce povstání byla ukončena, aniž by dosáhla stanovených cílů. Hlavní myšlenkou tohoto odstavce však bylo, že i Slováci rozjeli povstání v situaci, kdy byli Rusové doslova za kopcem. Nedali se do toho třeba v září 1939, kdy naopak spolu s Němci jako jejich spojenec vtrhli do Polska. 

    Jako další příklad mě napadá Paříž, kde se rovněž v srpnu 1944 vzedmul lid proti okupantům. Tady to dopadlo dobře a spojenci dorazili včas. Pařížané mohli slavit osvobození. A na svoje veterány jsou tam dodnes hrdí. Nikdo jim nepředhazuje, že by Američani stejně tak jako tak za pár dní přišli. Každej ví, že povstat v třeba v roce 1942 by jednoduše nedopadlo dobře, mírně řečeno.

   A jak to vlastně vypadalo v květnu 1945 u nás, když naši předci tak „zbaběle a zbytečně“ povstali. Na území protektorátu se nacházela prakticky celá tzv. Schörnerova armáda. V té době dost možná největší německá bojeschopná síla. Podle některých pramenů čítala 900 tisíc mužů. Němci stále drželi skoro celé Čechy i velkou část Moravy. O porážce Velkoněmecké říše samozřejmě  už nebylo pochyb. Hitler byl kaput, v Berlíně juchali Rusové. Američani projeli Bavorskem až do západních Čech. Britové postupovali do severního Německa.

  Jenže generál Schörner byl nacistický fanatik. A nebyl jediný. Na začátku onoho vysmívaného filmu Němá barikáda se praví, že Němci chtěli z Prahy udělat poslední pevnost vzdorného nacismu. Nad tímhle tvrzením sem kdysi i já kroutil hlavou. I mě říkali ve škole, že Němci chtěli jenom pryč od Rusů a neměli zájem na dalších bojích. Jenže pak sem si o tom přečet pár knížek a dovolím si říct, že ten film měl pravdu. Minimálně jednotky SS se skutečně chystaly v Praze opevnit. Sám generál Schörner několikrát prohlásil, že bude bojovat proti bolševismu až do konce. Když na začátku pražského povstání K.H.Frank jednal se zástupci České národní rady, učinil jim nabídku příměří a beztrestnosti, když Češi „nechají“ Němce soustředit se na poslední boj proti bolševikům. Generál Karel Kutlvašr, jeden z hlavních velitelů českých povstalců ve své autobiografii doslova cituje nalezený německý rozkaz k opevnění Prahy a následný postup při bojích. Mj. měly být podminovány a v případě potřeby odpáleny všechny pražské mosty. Případný boj mezi opevněnými nacisty a Rudou armádou by každopádně přinesl daleko rozsáhlejší zničení města a obrovské ztráty na životech českých lidí, než tomu bylo v případě povstání.

    A teď něco k té „zbabělosti“. Jako první akt povstání by mohl být chápán čin desítek českých zaměstnanců rozhlasu, sídlícího v obří budově na Vinohradech. Ti se ráno 5.května zabarikádovali v technických  a vysílacích místnostech nejvyššího patra budovy. Ovládli tak srdce rozhlasu. Ještě předtím po celé budově sundali, nebo poměnili směrové tabule, což se později ukázalo být velmi prozřetelné, protože němečtí vojáci v budově opravdu bloudili. To všechno se českým vlastencům podařilo doslova pod rukama stálé německé posádce rozhlasu čítající 70 po zuby ozbrojených vojáků. To chtělo mít velkou odvahu. Kdo z dnešních posměváčků zpoza klávesnice by na to měl koule?

      Následovalo vysílání pouze v češtině a pouštění zakázaných českých písní. Němcům chvílí trvalo, než pochopili co se děje. Po té se samozřejmě snažili rozhlas ovládnout zpět a tak došlo k prvním přestřelkám. Ve 12:33 se pak lidem v Čechách a na Moravě ozvalo z rádií ono známé: „Voláme všechny Čechy… přijďte nám pomoc k českému rozhlasu…“

    A Češi vyrazili po stovkách. Spousta z nich se až k budově nedostala, protože byli zavlečeni do dalších bojů, které mezi tím po Praze propukaly. Ti co přišli, to navíc neměli jednoduchý. Němci ovládali přízemí a hlavní vchod. Zároveň zuřil boj přímo v budově. Češti vlastenci se tak do rozhlasu dostávali přes střechy okolních domů. Mnohdy neměli ani zbraň. A přesto šli v posledních dnech války riskovat život. Rozhlas byl nakonec ubráněn a německá posádka poražena. Po zbytek povstání byl pak ostřelován letecky i dělostřelecky. A několikrát se ho Němci neúspěšně pokusili dobýt pěchotou spolu s tanky.

   Hodně smutným faktem je, že pan Zdeněk Mančala, který měl ono slavné vysílání z 5.května „na svědomí“ později zemřel v bolševickém lágru, ač je to naprosto nepochopitelný. A bohužel nebyl zdaleka jediný z vedoucích představitelů povstání, které potkal týž osud. Němci je nezabili, utýrali je vlastní lidi.

   V noci z pátého na šestého května vyrostlo po celé Praze kolem 1600 barikád. Do stavby se nadšeně zapojily stovky tisíc lidí. V následujících třech dnech čekala Prahu těžká zkouška. Na město mířily z několika směrů německé posily a obránce čekali tvrdé a nelítostné boje. Tady chci dodat, že posily minimálně z vojenského cvičiště SS přesouvající se po kolejích mohly do Prahy dorazit už o den dříve, ale čeští železničáři na několika místech přerušili trať a následně odklonili celý prapor SS na slepou kolej. Každá hodina zdržení se počítala. Stejně tak museli překonávat záseky a různé sabotáže na trati i jednotky postupující ze cvičiště u Milovic. Rozzuření Němci se pak bohužel často mstili na civilistech a na samém konci války ještě nesmyslně povraždili stovky lidí.

   V samotné Praze se pak vedly těžké boje až do odpoledne 8. května. Němci ve svých hlášeních v průběhu bitvy psali, že povstalci bojují nad očekávání dobře, místy až fanaticky. Významnou pomocí povstání byli ve dnech 6. a 7. května tzv. Vlasovci, kteří se pro vzájemnou neshodu s vedením povstání z bojů postupně vyvázali a postupovali směrem k Američanům.

 V 18. hod 8.května vstoupilo v platnost příměří a většina německých jednotek ho skutečně dodržela a začala se stahovat. Na jihu města však prapory SS dále útočily, ačkoli teď už to nedávalo žádný smysl. Boje trvaly až do rána 9. května, kdy do Prahy dorazily silné sovětské tankové svazy a střety konečně ustaly.   

    V bojích zemřelo kolem 3000 Čechů a odhaduje se asi 1000 padlých Němců. Toto číslo však bude pravděpodobně vyšší, protože Němci, když měli možnost, své mrtvé brali sebou.

Povstání tedy nakonec skončilo vítězně pro českou stranu, která se zvládla ubránit až do příměří, potažmo příjezdu sovětů.  Na české straně se bojů účastnilo kolem 30 tisíc lidí. Často pouze s lehkými zbraněmi stáli proti regulérní armádě s tanky, dělostřectvem a letectvem. Spousta z nich byli mladý kluci kolem 18-20 let. Nechápu jak někdo, kdo nic podobnýho nezažil, může napsat, nebo říct, že to byli zbabělci a dělat na jejich adresu vtipy?

    Zároveň si na základě přečtené literatury opravdu myslím, že mimimálně část fanatických jednotek SS by se v Praze opravdu opevnila a chtěla svézt svou poslední bitvu. Co kdyby Němci o Prahu bojovali stejně odhodlaně jako o Ostravu, nebo Vratislav?  I Sovětské velení počítalo s Pražskou operací a dobýváním města zhruba o týden déle. Jak by Praha dopadla, kdyby se z ní stalo frontové město a sovětská ofenzíva začala obvyklou mohutnou dělostřeleckou přípravou se radši nebudu domýšlet.