Mukl

MUKL – Petra Čeřovská

           Je ti právě 19. roků a po celodenní dřině na statku se těšíš na postel, ve který hned usneš jako špalek. Krásnej sen drsně přeruší rány pěstí a kopance. Někdo stojí u tvojí postele a řeže tě hlava nehlava. Když už seš polomrtvej, tak tě několik rukou odtáhne do auta. Skoro v bezvědomí už ani nevnímáš nadávky a údery, který se na sypou snad ze všech stran. Na konci jízdy tě zřízenci v uniformách vytáhnou z auta a dovlečou do chladný cely, kde tě pohoděj na podlahu jako kus hadru.

    Léta jsou špatná, rok 1949.  

   Takhle přesně začal příbeh pana Vladimíra Hunaše a jeho staršího bráchy. Následovaly týdny brutálních výslechů, kdy se Vláďa měl doznat a podepsat obvinění. On ale vůbec netušil, co měl spáchat a o čem to proboha pořád melou. Po dlouhém boji, na hraně života a smrti svým trýznitelům podlehl. Podepsal a odsouhlasil všechno co po něm chtěli. S vyšetřovatelem se pak zpaměti učil „svou výpověď“ pro divadlo před soudem.  

   V následném procesu dostal za velezradu 15 let. Začalo dlouhé utrpení při poutích několika bolševickými lágry.

  V jednom z táborů se na krátko setkal se svým bratrem a dozvěděl se, že ten v létě 1949 na několik dní poskytl u nich na statku úkryt několika mužům, kteří plánovali odboj proti vznikající komunistické diktatuře. Nevěděli ale, že jeden z nich je nastrčený agent. Zpětně tedy Vladimírovi docvaklo, o co při výsleších šlo. Svému bratrovi Stanislavovi dlouho nemohl odpustit, že takhle hazardoval. Nešlo jen o ně, ale i o matku a mladšího brášku, kteří na statku rovněž bydleli.

    Pan Hanuš projevil velkou vůli k životu a všechny útrapy přežil. Trest nakonec neodseděl celý, když byl propuštěn po 7,5 letech.

   Z knihy bych vypíchnul české letce a další vojáky bojující za války proti nacistům, který pan Vladimír během svého věznění potkával. Bylo jich opravdu hodně a člověku je z toho smutno. Na lágru Vojna se skamarádil s jedním z nich p. Františkem (příjmení jsem bohužel nezaznamel) jenž byl za války sestřelen nad Německem a padl do zajetí. Prošel si nacistický lágr a krátce po vítězném únoru 48 se ocitl v bolševickém. Při jedné z mnoha vzájemných rozprav situaci glosoval tak, že: „když nás týrali Němci, bylo to tak nějak pochopitelný. Vedli jsme s nimi válku. Navzájem jsme se zabíjeli. Ale tady nás týraj vlastní lidi a to je natom nejsmutnější.“

   Knihu na základě vzpomínek hlavního hrdiny napsala jeho vnučka. A nutno říct, že opravdu zdařile. Od začátku do konce je to velice čtivé, i když pochmurné vyprávění. Zájemcům o tuto část naší historie můžu vřele doporučit.