Na mušce lovce

 Na mušce lovce - Albrecht Wacker  

V létě 1943 už to z Wehrmachtem začínalo jít z kopce. Přesně v tý době nastoupil ve funkci kulometčíka ke 3. divizi hoských myslivců 18ti letý Seep Allgeberger. Divize se nacházela v jižní části východní fronty a pozvolna vyklízela pozice směrem k Dněpru.A nástup to byl pro Seppa a další nováčky pěkně vostrej. V podstatě chvilku po příjezdu šla jeho rota do protiútoku za účelem vyrovnat ruskej průlom. Samotnej úder začal předehrou vlastního dělostřelectva. Když skončila, vyrazili myslivci vpřed. V tu chvíli začali mezi ně pálit zase ruští dělostřelci. Sepp si po pár krocích všimnul kamaráda kousek vedle, kterej na něj vyděšeně koukal a přitom se snažil rukama vracet vnitřnosti zpět do břicha. Až herda do zad a pokyn „pojď dál, jemu už stejně nepomůžeš“ ho probrali z vytržení. Útok dopadl pro Němce dobře, Rusové se po relativní krátký přestřelce stáhli. Ti co to nestihli, byli pobiti.

    S popisem války a bojů se autor vůbec nemazal. Vše je psaný značně naturalisticky, místy sem měl dojem, že se v popisu zabíjení, zranění a vzhledu mrtvol snad až vyžíval. V tomto se kniha minimálně vyrovná Ďabelský gardě, kterou sem měl za nepřekonatelnou. Stejně tak obrázková galerie uprostřed knihy obsahuje dost brutální záběry. Válka je prostě servírována bez jakýchkoli příkras a cenzury.

 „Seppova“ jednotka byla navíc v bojích téměř nepřetržitě. Patý den služby byl zraněn na ruce a odeslán na obvaziště.Zranění bylo lehký, ale vytahování střepiny bez umrtvení si užil náramně. Následně dostal hlavní hrdina 14 dní na doléčení ve službě v týlu u zbrojíře jednotky. Tady mu při přebírání ukořistěných zbraní padla do oka ruská odstřelovačská puška. Vzhledem k tomu, že byl výbornej střelec a že za těch pár dní už zažil řádění nepřátelských odstřelovačů, který bylo častokrát bez řádný odezvy, rozhodl se požádat velitele o přeřazení na odstřelovače. Ten nadšeně souhlasil a krátce na to dostal Sepp první úkol v nový funkci. Vyřídit ruskýho ostrostřelce, kterej už několik dní deptal jeho kamarády v první linii.

       Sepp měl odstřelovačtví nejspíš v krvi, protože svůj první souboj zvládl z jeho pohledu na výbornou. Nepřítele vylákal na falešnej cíl a vzápětí ho jednou přesnou ranou vyřídil. Dokonce se na něj došel podívat a našel asi 16ti letýho kluka s dírou místo pravýho oka. Poté dostal Sepp volnou ruku. Mohl si volně vycházet z postavení a „lovit“ nepozorný ruský vojáky. Podle všeho mu to šlo náramně. Navíc se osvědčil i při obraně. Vybudoval si postavení kousek za vlastními zákopy. Když začal ruský masový útok střílel nejdříve vojáky až ve 3-4 vlně. Nechtěl je hned zabít. Mířil na břicho, či ledviny, aby způsobil co nejbolestivější zranění.Bolestí křičící vojáci pak demoralizovali kolegy kolem sebe a ti se radši začali krýt a stahovat. Vojáci z prvních řad zase přicházeli o nervy, když zjistili, že už je nikdo nedoplňuje a tak postupně celý útok zvadnul.

    I přes heroický výkony řady horských myslivců řídnuly. Navíc se Rusům povedly průlomy v jiných částech fronty a tak musela Seppova divize za neustálých bojů ustupovat, aby se vyhnula obklíčení. Sepp a jeho kamarádi byli většinou tím špuntem, který bránil průniku nepřítele a za ním se ostatní jednotky stahovaly. Protože bojová činnost ústávala pouze výjimečně, fasovali muži v polní šedi pervitin. Ten jim dodával energii, zapomínali na hlad a žízeň.Válka na východě byla brutální a nenávistná. Na nepřítele se nebraly žádný ohledy. Autor mj. popisuje jak se parta Němců bavila mučením zraněnýho Rusa, kterýho chytli v zákopech, než jeho trápení kulkou do hlavy ukončil rozumnější šikovatel. Na druhou stranu popisuje bestiální vyvraždění osádky německýho obvaziště, který padlo do rukou mongolský jednotce v rámci Rudý armády, jakož i cílený útoky na sanitky a vlaky s červeným křížem.

   Ačkoli horští myslivci odráželi i s pomocí Seppa jeden útok za druhým a k tomu podnikali úšpěšný protiúdery, stejně se pořád stahovali, až nakonec mistrně ustoupili na předem připravený pozice až do Rumunska. To už začínalo léto 1944 a Sepp byl na frontě téměř rok. V Rumunsku se myslivcům na několik týdnů vyhnuly těžký boje a tak si mohli konečně pořádně odpočinout. Sepp navíc dostal krásnej dárek v podobě měsíčního odstřelovačskýho kurzu v Rakousku a následný deseti denní dovolený doma. V něco takovýho ani nedoufal.

    Kurz už ho nemohl naučit nic novýho, tak si aspoň užíval pravidelnej spánek a teplou stravu. Mezi tím se občas podělil o radu s dalšími „studenty“, což byli většinou válkou nepolíbení nováčci. Následná dovolená doma mu utekla jako voda a už valil zpátky ke svý divizi. Ta byla pořád na rumunských hranicích, tam kde ji opouštěl. Během jeho nepřítomnosti dorazily posily a počty byly téměr na tabulkových stavech. Málokdo z veteránu však ještě věřil v dobrej konec války. To, že nemůžou vyhrát už tak nějak věděli všichni, ale pořád ještě doufali, že aspoň oddálí vpád do samotnýho Německa. Ve vzduchu navíc byly cejtit zlověstný události. Rumuni, který byli až doteď Němcům za spojence, se začínali chovat čím dál víc odtažitě. Jejich zpravodajská služba předávala tý německý pořád míň informací a když už, byly to protichůdný bláboly. Navíc zvědové hlásili, že opakovaně viděli menší ruský oddíly pohybovat se bez odporu v sektorech bráněných Rumuny.

     23. srpna 1943 se stala noční můra skutečností. Rumunsko oficiálně přešlo na stranu Sovětů. Pro werhmacht to byla moc špatná zpráva. V obranný linii najednou zely obrovský díry, který uvolnily rumunský jednotky. Ty navíc z hodiny na hodiny začaly aktivně útočit na svoje bejvalý kamarády. Spousta menších německejch oddílů se najednou dostala do obklíčení.3. divize horských myslivců zůstala jako jedna z mála celistvá a zatím dokázala držet svoje pozice. Nyní její příslušníci vyrážely jako úderné oddíly zachraňovat obklíčený a odříznutý soukmenovce. Někdy se to povedlo, jindy už přišli pozdě a našli pouze hromadu mrtvol. Bojebyly mimořádné brutální. Myslivci všude objevovali bestiálně umučený zajatce.

    Vzhledem k tomu, že teď bojovali hlavně v horách, cítili se horští myslivci jak ryby ve vodě. Zakopaní a maskovaní dlouho odrážely všechny útoky, který působily Rusům velký ztráty. Přesto museli nakonec zase ustoupit, protože jim hrozilo odříznutí a obklíčení. Časem se proústupovali až do Maďarska. Tady mj. dočasně osvobodili menší město, který už bylo pár dní v držení nepřítele a to co potom viděli otřáslo i otrlejma válečníkama. Většina civilů naštěstí včas utekla, ale ti co zůstali nedopadli dobře. A to je moc mírně řečeno.

Situace v Maďarsku byla pro Němce složitá. Ačkoli oficiálně byli Maďaři jejich spojenci, částuherských jednotek přešla na druhou stranu, nebo se prostě rozpadla. Nikdo teda nevěděl co od nich může čekat. Podle popisu už neexistovala žádná souvislá fronta. Byl to zmatek, kde každá jednotka bojovala sama za sebe. Postupně se myslivci proválčili až na Slovensko, kde měli několik potyček s partyzány. Těmi byl jeden mladej německej odstřelovač z průzkumnýho oddílu zajat a ovdlečen do budovy pily v nedaleký vesnici.  Během hodiny byl zorganizovanej údernej oddíl, kterej partyzány zahnal a vstoupil do budovy. 18ti letej kluk tady ležel na půl rozřezanej cirkulárkou.Měl odřezaný nohy a kotouč pily přes rozkrok zaseklej v půli břicha…

20. dubna 1945 dostal Sepp u příležitosti Vůdcových narozenin zlatej metál pro odstřelovače. Navíc o něm nějakej nacistickej plátek napsal oslavnej článek, včetně fotky.Vyznamenání poslal poštou okamžitě domů a ze svýho xichtu v novinách taky nadšenej nebyl.Rusové už bojovali v ulicích Berlína, západní Německo bylo v rukou Spojenců a každýmu bylo jasný, že konečná porážka je otázkou dní. Přízrak zajetí se vznášel čím dál níž aon nemoh potřeboval, aby nepřítel věděl, kdo že mu to padnul do rukou. Navíc obzvláště odstřelovače nečekalo v zajetí nic hezkýho – viz. odstavec výše. 

   Začátkem května se zbytky jeho divize nacházely někde na Moravě, případně v českým Slezku. To není z knížky úplně jasný. Teď už měli všichni jedinej cíl. Útěk na západ. Situaci však zkomplikovalo povstání v českých zemích. Jet vlakem nebylo možný. Sepp se rozhod, že do rodnýho Rakouska dojde pěšky. A tak šel. Vyhejbal se vesnicím a městům a díky jeho čichu na problémy se opravdu dostal na rodnou hroudu. Až tady paradoxně padl do zajetí, když narazil na skupinu Američanů. Byl přidělen k větší skupině zajatců, která poklidně vyčkávala na další osud. Přece jen, zajali je Američani, mělo by to bejt v klidu. Jenže Seppův instinkt říkal něco jinýho a tak využil ležérnosti hlídek, přeskočil malou zídku a zmizel. Kolega, kterýho přemlouval ať jde s ním ho odmít, už měl všeho dost. A tak strávil 6 let na Sibiři, protože Amíci celou skupinu odvezli do ruský zóny. Sepp měl štěstí a dostal se domů, kde následně prožil ještě dlouhej a spokojenej život.

   Kniha se mi četla výborně. Autor popisuje Seppovi zážitky čtivě a dokáže čtenáře vtáhnout. Každopádně doporučuju!