Opravdu československá armáda nikdy neválčila?

   Už dlouho si všímám, že v naší republice je poměrně rozšířený nešvar, kdy část společnosti s oblibou při každé příležitosti zesměšňuje vlastní národ. Oblíbenou mantrou těch co ostatní tak rádi označují za „Čecháčky“, je např. zesměšňování vlastní historie a označování Čechů jako národa zbabělců. Zaměřím se teď na historii novodobější. Na období vzniku samostatné Československé republiky.

         Čs. armáda podle mnohých nikdy nevystřelila. Jediné co známe je kapitulace a sklopení hlavy bez boje. Já jsem přesvědčen, že to tak není a kdo tvrdí opak, jednoduše nezná dějiny, nebo záměrně lže. Jinak by věděl, že mladá republika prodělala hned dva válečné konflikty.

   Už po pár měsících od svého vzniku vedla ČSR regulérní válku proti Polsku ve sporu o Těšínsko. To mělo podle mezinárodních úmluv po konci první světové války připadnout naší republice. Poláci však území považovali za svoje. Úmluvy nebrali v potaz a v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 celé Těšínsko vojensky obsadili. Tím mimo jiné české části republiky přerušili důležité železniční spojení se Slovenskem, které vedlo právě sporným územím. Poláci zde navíc stále posilovali vojenskou přítomnost, začali zde připravovat volby do polského Sejmu a provádět odvody občanů do armády. Prostě se chovali, jakoby Těšínko už bylo součástí polského státu.

   To čs. vláda nestrpěla a začala připravovat vojenský protiúder. Jako vrchní velitel byl vybrán celoživotní voják, doslova ocelový chlap podplukovník Josef Šnejdárek. Kdo z vás o něm už někdy slyšel ? Šnejdárek si vzal na pomoc pluk legionářů z Itálie. Po jednom praporu z posádek v Olomouci, Šumperku a Fryštátu. Připojilo se rovněž téměř pět tisíc dobrovolníků ze severní Moravy, především z okolí Bohumína a Orlové, kteří se zformovali do tzv. Národní gardy. Ze Slovenska navíc spěchali na pomoc 35. pěší a 33. jezdecký pluk dalších italských legionářů. Přidat se chystaly posily v podobě nově vytvořené 2. armádní brigády o síle šesti praporů, včetně dvou dělostřeleckých baterií.

     21. ledna 1919 měla čs. strana opět snahu vyřešit spor diplomaticky. Vyzvala Poláky ke stažení armády a k následnému jednání. Poláci však byli k výzvám hlušší.

   Ještě 23. ledna v 11.hodin dopoledne doručil osobně podplukovník Šnejdárek se skupinou svých důstojníků ultimátům polskému veliteli oblasti  Francizsku Latinikovi. Všechno marné.  A tak toho dne ve 13:00 zahájilo československé vojsko postup a začala regulérní válka s Polskem. Za pochodu byl obsazen Bohumín a Orlová. Těžký, ale vítězný boj se sváděl o Karvinou. 27. ledna Šnejdárkovy jednotky obsadily samotný Těšín a Poláci se stáhli za Vislu ke městu Skočov, čímž se boje přesunuly na polské území. Za Vislu se Čechoslováci chystali vrhnout poslední lednový den. Porážkou Poláků u Skočova by se nejspíš definitvně rozpadla celá jejich obrana.  

    K útoku však nedošlo, protože na nátlak států Dohody zastavilo Československo 31.1.1919 bojové akce. 3. února 1919 pak byla v Paříži podepsaná ČS – Polská smlouva, která definovala jasně danou demarkační linii mezi oběma státy. Pro republiku tak válka skončila vítězně. Navíc naše armáda v bojích dominovala a Poláky obrazně řečeno doslova vypráskala. Na české straně bylo během sedmi dní bojů nahlášeno 44 až 53 padlých (různé zdroje), 124 raněných a 7 nezvěstných. Přiznané ztráty na polské straně jsou cca 1760 mužů – padlích, raněných a nezvěstných + 576 zajatých.

   Někdo může říct, že to byla malá, krátká válka. To je sice pravda. Ale byla to regulérní válka, ve který se střílelo a umírali vojáci na obou stranách.

       Další, pro mnohé asi ne úplně známou skutečností je, že čs. armáda musela doslova vybojovat Slovensko. Maďarsko se totiž své provincie Horní Uhry nechtělo vzdát. Prakticky hned od připojení Slovenska ke společné republice se aktivovali místní Maďaři a s podporou z „domovského“ státu vytvářeli ozbrojené jednotky, které odmítaly uznat nové hranice. Snažili se buď o spojení s „velkým“ Maďarskem, nebo vyhlašovali různé autonomní republiky. Jelikož čs. armáda se terpve tvořila, byly z Čech a Moravy na Slovensko rychle posílány všemožně poslepované vojenské útvary tvořené často čerstvě se navrácenými legionáři, bývalými vojáky C-K armády a nadšenců z řad Sokola a různých vlasteneckých spolků. K nim se přidávali i slovenští dobrovolníci: např. Jánošíkova družina, Zbor turčianských dobrovoĺníkov, Dobrovoĺnická družina Slovákov.

   Vrchním velitem na československé straně byl zpočátku generál Štika, který byl koncem listopadu 1918 vystřídán plukovníkem Schöblem. Boje s nepřátelskými bojůvkami probíhali prakticky po celém Slovensku, nejen na jihu. Válčilo si např. i kolem Popradu, nebo Bánské Bystrice. Přisadili si i Poláci, kteří si chtěli „urvat“ kus Oravy.

  Když už to vypadalo, že situace uklidní, došlo v dubnu 1919 v Maďarsku k bolševickému převratu. Nová bolševická vláda prakticky okamžitě vrhla armádu na Slovensko a do začátku června ho z 2/5 obsadila. Na obsazeném území byly dokonce vyhlášeny hned dvě komunistické republiky a sice Slovenská republika RAD a Slovenská lidová republika.

   10. června přešli Čechoslováci do útoku a stejně jako v případě Těšínska i tady drtivě zvítězili. Na Maďarsko navíc zaútočili ještě Rumuni. O dva dny déle byla v Paříži na mírové konferenci jasně stanovena čs-maďarská hranice.  Přesto se místy válčilo až do srpna, kdy Rumuni dobyli Budapešt a s konečnou platností ukončili Maďarskou republiku RAD. Situace na Slovensku se tak konečně stabilizovala a republika (aspoň dočasně) převzala kontrolu nad svými hranicemi.

     Každopádně není pravda, že by česká resp. českosovenská armáda nikdy nevystřelila. Naopak se doslova zrodila v bojích a za pochodu. A to v bojích vítězných, kdy se spousta lidí nadšeně hlásila a dobrovolně riskovala svůj život s vidinou lepší časů. Kdo z těch co dnes tak rádi uráží všechno české by to dokázal?

  Na obr. Josef Šnejdárek.                               

Čeští legionáři z Itálie na Těšínku.