Pátek oživlých mrtvol

Pátek, půl třetí odpoledne. Nejlepší čas v tejdnu. Celá fabrika se během chvilky mihne u píchaček a pak tradá. Rychle za bránu a do pondělí mi všichni polibte prdel. Nemám to jinak. Zdar Péťo, čau Karle. Není čas na keci. Spěchám. Chata, grilovačka. Už abych tam byl. Znáš to.

    Lenka čeká před bránou. Rychlej polibek, skok za volant a jedem. Všechno je sbalený a připravený. Zlatá holka. Sakra, paliva je málo. Benzínka za přejezdem je po cestě. Žádnej problém, plán je jasnej.  

   Natankováno, zaplaceno. A můžeme vyrazit. Kurva to je provoz. No jo, pátek po práci. Musím přejet dva pruhy. Levá dobrá, pravá dobrá. Levá… to stihnu. Za jedna, plyn. Dobrý. Spadli mi brejle do prdele. Kde sou.

PRÁÁASK, ŘACH!!! Píčo to byla šlupka. Já to posral. Lenko!! Co je!! To je bolest kurva. Mě je blbě.  Já snad omdlím.

  Asi sem usnul. Co je? Sem mimo ty vole. Celej svět se točí.  Ha. Sirény. Už pro nás jedou. Co Lenka? Mluvím nahlas, nebo se mi to zdá? Bude to dobrý, teď nás zachráněj. Usínám, neudržím oči.

Co to je za řev? Proč ležím na silnici? Moje škeble ty vole. Jaj, to je bolest. Sakra??! Co je? Lenka tamhle někam jde??! Kdyť je celá od krve a nějak na křivo. A proč se na benzínce do prdele pere hasič se saniťákem!? Co se děje?? Ty vole moje hlava. Zase du do mdlob.

   To je bolest!! Mě ta hlava snad praskne. To je jak nejhorší kocovina krát sto. Peklo. Co tady vůbec dělám? Kde to sem? Proč tady sem? Stojím na nohou a nějak se potácím. To sem já v tom zrcátku? Vypadám divně, ale nějak mi to je fuk. Ta bolest v palici přebije všechno. Tohle rozbitý auto je mi povědomý. Proč tyhle blikaj? Třeští mi z toho hlava ještě víc. Hrrr. Je tu někdo. Musím se rozhlídnout.

  To je krev na zemi? A támhle taky?

 Co to je za vůni? Neznámá, ale strašně mě přitahuje. Odkud je? Du za ní. Bum. Vrazil sem do dveří. Proč nemůžu dovnitř? Ta vůně de zpoza těch dveří. Ale já tam nemůžu. Tlačím a bouchám. Nic. Je tam někdo? Chci mluvit, ale slyším jenom divný chrčení. To dělám já?? Nechápu.  Vůně se ztrácí. Někam mi odchází. Chci jít za ní.

    Jdu pryč. Někam. V hlavě mi hučí. Tamhle jde někdo po ulici. Taky je celej na křivo. Auto. Jede rychle. Sráží toho chodce a kus dál to napálí do betonový zdi. Chci tam jít, ale de to pomalu. Nevím proč. Sem asi rozbitej. Courám se kolem toho sraženýho chlapa. Je celej rozlámanej, ale teď se otáčí na břicho a plazí se dolů po silnici. Měl bych o tom asi přemejšlet, ale je mi to tak nějak šumák. Ta ukrutná bolest v hlavě mi neumožní myslet na nic.

  Chrrr. Co to? Zase ta vůně. Musím za ni. De to z toho nabouranýho auta. Čím sem blíž, tím silnější to je. Nevím proč, ale chci to. Strašně to chci. Uchopit tu vůni. Vidím, jak se u oktávky otvíraj dveře a někdo leze ven. Asi ženská. Hhrrch. Teď to cejtím tak silně. Ten člověk voní. Je to neodolatelný. Proč tak křičí? Kam běžíš? Počkej. Chci ochutnat tu vůni. Strašně to chci. Ona se mi zase ztrácí. I ty muka v palici byli na chvilku snesitelnější. Jdu do ulic města. Hledat vůni.

  Na protější straně ulice vidím dva chlapi v montérkách motat se po chodníku. Nevypadaj dobře. Jakoby taky měli bouračku. Jeden z nich má celej trup a břicho prosáklí krví. Tomu druhýmu chybí kus obličeje. Neřeším to. Necejtím z nich vůni.

Křik. Ne! Řev. Rve mi to mozek na padrť, ale nutí mě tu jít za jeho zdrojem. Mířím hloub do ulice. Je to všechno divný. To město bych měl znát, ale cítím se jako naprostej cizinec. Nějaký domy sou zdánlivě povědomý, ale moje paměť plave v mlze.

   Ten řev pořád slyším. Snažím se k němu dojít. Ty dva hnusáci v montérkách klopítaj silnicí za mnou. Brnknul sem na obrubníku. Proč mi dalo tolik práce se zase postavit? Ty dva mě dohnali. Vrazili do mě jako bych tu ani nebyl a pokračujou. Za řevem. Taky je láká. Teď už spíš zkomírá.

  Ale najednou. To bylo jako rána do nosu. Vůně. Je tady. Někde tu je. Snažím se jít co nejrychlejc můžu. Ty dva se mi pletou do cesty. Hchrr. To vyšlo ze mě?

  Všichni tři se dereme otevřenou brankou do zahrady rodinýho domu. Odsud přichází vůně. Je jí čím dál víc. Jak já ji chci. Kráčíme zahradou. Z boku domu kolem vedle převrácených židlí z ratanu se na zemi zmítá tělo. Kolem něj klečí dva špinavý bez vůně, hrabou do těla rukama a žerou obsah. Tělo křičí, ale všechno přebije vůně z něj linoucí. Je tady! Přímo přede mnou. Taky si vezmu. Zkláním se, chytám to za nohu a mocně do ní hryznu. Přišlo to samo, prostě sem to udělal. Teď cejtím vůni tak mocně. Hryžu znova a naberu si do dlaní to co vyšlo rozpáraným břichem. Ostatní hodující se taky pasou, ale beru je jako vzdálenou kulisu. Já mám plnou hrst vůně. To je slast. A moje hlava! Nebolí. Ta strašná bolest zmizela! Achhh. Nechci, aby se vrátila. Už nikdy. Naberu si vůni. Ještě mi ji dejte. Rvu z těla další kus a přitom se hlavou srazím s jimým žroutem. Hmm. Co to?? Jakoby se mi na vteřinu vrátila zapomenutá vzpomínka na minulej život. Lenko!!? Je to ona. Ale vůbec si mě nevšímá. Přetahuje se s někým o krvavej cár čehosi co bejvalo součástí voňavýho těla. Já si taky vybojuju ještě kus a po chvíli se vzpomínka vytratí. Teď je mi dobře. Hlava nebolí a to je slast.

      Teď nás tu po zahradě posédává pět a všichni se krmíme. Ale co to? Vůně… ona mizí! To na zemi přestává vonět. A já už mám prázdný ruce. Žádný další sousto v zásobě není. Tupě koukám po ostatních. Hrrchh. Agrr. To opravdu dělám já?

    A je to tu. Zase. Jak náhle předtím odešla, teď se vrátila. Bolest. Je zpátky v mý hlavě. A roste. Potácím se ven. Další dva se zvedli a dou za mnou. Musím najít něco proti bolesti.  

Prásk. Ostrej zvuk protne vzduch. Prásk. Další. Vidím ostatní špinavce z předchozí hostiny jak se otáčí a míří stejným směrem. Hledají zdroj toho rachotu. Mohla by tam být vůně. Přidávám se k nim. Mám pocit, že sem v dálce viděl několik postav přeběhnout ulici. Pak se ztratily z dohledu. Mohly vonět? Už je stejně nevidím. Šourám se za ostatními. VŽŽŽum. Vůně! Záblesk vůně. Na kratkou chvíli sem ji zase cítil. Za mnou. Otáčím se. A je pryč. Zahlídnu auto jak uhání po silnici. Ujížídí. Už je daleko. Aniž bych si to pořádně uvědomil, udělal sem za ním pár kroků v marný snaze ho dostihnout. Přiblížit se vůni.

 Řach. Zase ta rána. Otáčím se. Vidím jak „moje“ skupina táhne do boční ulice. Docela se vzdálili. Necejtím k nim nic. Sou mi naprosto lhostejný. Ale stejně se instinktivně vydávám za nimi. Procházím ulicí. Parta hledačů vůně se potácí kus přede mnou. Hrrchh. Uhejbaj do další boční uličky a ztrácí se mi z dohledu. Du dál. CO! Co to bylo? Pohyb v okně??! Viděl sem to? V tom baráku vpravo přede mnou se něco pohlo. Zastavím a tupě zírám do okna. Je tam někdo? Někdo kdo voní?

  Ale nic necejtím. Nikoho nevidím… Proč tu vlastně stojím a čumím do prázdna. Du dál. Pokračuju podle řady domů a zatočím tam, kde tuším, že zatočili ti přede mnou. A zase rána! A další. Co to je. Koukám před sebe. Na konci ulice je shluk lidí. Na tu dálku nepoznám, jestli sou voňaví, nebo ne. Několik postav leží na zemi. Někdo se na ni právě složil. Třeba tam bude vůně. Vykročím vpřed. Do něčeho sem vrazil, překlopil to a sám sem přes to upad. Ta věc při nárazu o dlažbu chodníku vydala kovovej tón a vypadla z ní hromada nepotřebných věcí různých tvarů. Jak sem se zvedal ze země, sjeli mi oči od shora dolů po vlastním těle. Doteď sem si nevšim, že mi z levý nohy trčí kost. Mám díru v boku a celý břicho a trup mám ok krve. A hlavně mě strašně bolí hlava. To přebije všechno. Vstávám a sunu se ulicí dál. Celá ta banda přede mnou se taky přesunuje. Vidím dva co utíkaj rychle a mizej za další zatáčkou. Pomalejší skupina je následuje.

  Došoural sem se k tělům na zemi. Jakobych jednoho znal. Není to ten chlap v montérkách co se ke mně s kolegou přidali u přejezdu? Teď tady leží. Nehejbe se. Už nepotřebuje vůni? Z hlavy mu crčí krev. Hned vedle něj leží další. Kromě různých jiných zranění má zčernalou díru uprostřed čela. A ten třetí… je asi ženská. S brejlema. Nevím proč, ale příjde mi něčím jiná než ty dva. Jakobych z ní vzdáleně cejtil náznak vůně. Ale ztrácející se. Kleknu nad ní a zkoumám ji. Už nejectím nic. Jestli tu trochu vůně bylo, tak zmizela. Hmm. Pudu dál. Teď. Teď se tělo ženy začalo cukat. Nepřítomné oči se probudili a pohlédli na mě. Posadila se. Civíme na sebe. Pomalu vstává. Otáčí se. A jde. Narazí do plotu rodinného domu. Rozhlíží se.

  Přestal sem ji sledovat a zase se vydal původním směrem. Slyším další ránu. A křik. Lidskej křik. Tam bude vůně!

   Došoupu se na kraj ulice a přede mnou se otevře prostranství lemované po okraji většími domy. Před jedním z nich je na sobě poskládaná hromada lavic a stolů. Ty se zároveň válí všude po prostranství. Celkově je tu dost chaos a rušno. Za onou dřevěnou hromadou vidím pohyb. Velkej pohyb. Několik rychlích postav pobíhá sem a tam a pořád hromadu navršují. Pomalý postavy se je snaží následovat a ohání se po nich. Několik těl leží nehybně na zemi. Táhne mě to blíž. Vykročím tím směrem a náhle je tu. Jako rána do nosu. Vůně! Tak silná. S každým krokem je jí víc. Já ji dostanu. Musím.

  Klopítám přes nepořádek na zemi. Všechno je mi jedno, chci vůni. Najednou je tak prudká! Někde u mě. Otáčím se a vidím jednoho rychlýho, jak vybíhá ze dveří domu na boku. Je tak blízko. Sáhnu si pro něj. Vnímám, jak rychle mihne rukou. Něco v ní má. Najednou ležím na zemi. Co to bylo? Snažím se zvednout. Voňavej utíká. Míří za dalšíma. Za ty navršený lavice a stoly. Už sem zase na nohou a du si pro vůni. Po chvilce vrazím do oné hromady. Brání mi to jít dál. Je nás tu takových víc. Vrážíme do sebe, snažíme se překonat ten zátaras, ale nedaří se. Ale na druhý straně je vůně a my ji chcem! Slyším hlasy, slova. Nerozumím jim.

   Drápu se kolem hromady. Třeba ji někde bude konec a já se dostanu za ni. V tom slyším několik hlasitých ran. Za mnou. Otáčím se. Vůně. Je okolo. Vidím voňavýho. Je celej zelenej a nevidím mu hlavu. Něco na ni má. Dostanu ho. Natahuju se po něm. Něco mi docela zblízka zamíří do očí. Koukám se do černý roury. Nerozumím tomu. Chci vůni. V tom mi v hlavě zadunělo. Přišla černá tma, ticho, nevědomí. Konec.