Polské listy 2 - Wieliczka a Lodž

V pondělí ráno jsme to zabalili v Krakově a vydali se na výlet do Solného dolu Wieliczka. To je místo, kde horníci několik staletí z podzemí dobývali sůl a vznikl tak unikátní labyrint chodeb dosahujících několik set metrů pod zem a stovky kilometrů dlouhých. Poláci z toho všeho udělali národní památku a vodí sem davy turistů. Člověk by neřek, co se dá s takovou velkou dírou v zemi všechno vymyslet.

  Doly jsou prakticky na kraji Krakova, takže cesta trvala nějakou čtvrt hodinu a už na nás mával veselý naháněč aut na parkoviště. Hezky navazující řetěz zřízenců nás navedl na volné místo a poslední článek od nás zinkasoval 15 zlotých za celodenní stání. Z parkoviště to bylo asi 6 minut a 17 vteřin chůze ke vstupu do dolů. Jelikož se v dolech za ta léta poztrácelo už dost lidí, není jiné možnosti než prohlídku absolvovat ve skupině po 35kusech s průvodcem. Dají vám dokonce možnost výběru jazyka a sice polsky, anglicky, německy, rusky a dokonce i španělsky. Naše oblíbená čeština na denním menu není a proto jsme volili polskou skupinu a kdyby nic, tak už jen proto, že je to o rovných 20 zl. za návštěvníka levnější.

   Po odpočítání naší skupinky se nás po chvilce čekání ujímá průvodce, kterého budu zvát třeba Smurf. Z počátku mi byl krajně nesympatický a měl sem pocit, že ho nenávidím, nevím vlastně ani proč, prostě mě tak nějak sral. Každý z nás před sestupem obdržel takové jakoby radio na krk a sluchátko, to abychom v podzemí Smurfa lépe slyšeli. Ten nám oznámil, že hned v prvním kole nás čeká 360 schodů dolů a už to jelo. Po onom sešupu jsme se dostali k první z mnoha místností v hloubce asi 64 metrů. V každé z těchto cimer se nacházela tematická scéna vystihující činnost horníků. K vidění byly postavy v životní velikosti, původní stroje, malby a občas si Smurf k výkladu pomohl i audiovizuálními pomůckami, kdy jste měli pocit, že se na vás řítí stěny, vybuchuje vedle vás metan, místnost zaplavuje voda atp. Měli to tam prostě opravdu vychytaný a já sem zíral jako blázen, protože by mě v životě nenapadlo, že něco takovýho v Polsku mají. Nakonec i ten Smurf se ukázal být jako pohodář a výklad byl zajímavý. Dovolím si říct, že sem rozuměl téměř všemu, akorát asi 2x mi zjevně ušla souvislost poté, co se po Smurfově dokončení věty dali všichni Poláci do smíchu, jen mi s Radkou ne. Prostě jsme přišli o nějaký jistě skvělý fór, kterému bysme se jinak moc nasmáli.

   Celkově prohlídka trvala skoro tři hodiny a nemá cenu to nějak dopodrobna rozepisovat. Jen vypíchnu například podzemní kostel, kde je oltář, sochy, slavný obraz poslední večere Páně a dokonce i lustr kompletně ze soly. Asi 200 metrů pod hladinou moře je tu k dispozici obrovská restaurace, dětský zábavní park a multimediální místnost, kde můžete zhlédnout film o vzniku soly, zahrát si na počítači, nebo si jen tak projíždět internet.

   Nahoru už nás vyvezl výtah, za což jsme byli rádi. Sranda je, že na povrch se dostanete pořádný kus od místa, kde jste vstoupili pod zem. Proto s každou výtahovou skupinou chodí pracovník/ice dolu a dovede vás na začátek, abyste nezbloudili.

   Jelikož jsme po solném výletě měli poněkud hlad, rozhodli jsme se před dalším přesunem pro pozdní oběd. Jako ideální místo pro toto, se jevila restaurace hotelu nedaleko parkoviště. Chvíli jsme hledali vchod a už se chystali místo opustit, poté nás bohužel odchytla relativně sympatická číšnice a ukázala nám cestu. No to bylo něco příšernýho. Tak strašně přeplácaný interiér sem neviděl. Architekt zřejmě chtěl, aby to vypadalo jak na zámku, ale to co z toho vzniklo je na přes držku. To kdyby viděl soudruh Polreich, tak by se vožral, pochcal a poblil. Jelikož už nám bylo trapné odejít a ceny nebyly až tak hrozné, usedli jsme a já sem si dal guláš v chlebu. Celkem to šlo. Za celou dobu našeho pojídání přišli do restaurace asi 3 další hosté, kteří si něco dali a dalších asi 8 co se otočilo ve dveřích :) Nevalný dojem z rádoby lepšího podniku dovršila totálně zesraná kabinka na hajzlu. K čemu jsou ubrusy z hedvábí, koberce z Persie a lustry od Swarovskýho, když se na záchodech válej hovna na zemi?? „Peníze dostáváš vode mě naposled“ zkonstatoval sem teď už nesympatické servírce při placení a zamířil středem k východu.  

   Bylo něco kolem půl 4 odpolední a my jsme před sebou měli přesun do Lodže. Ta byla vzdálená nějakých 330 km. Tohle druhé největší polské město jsme neměli pořádně nastudované a tak nějak mě to chytlo, že tam před dojezdem k Mazurským jezerům uděláme dvoudenní výlet. Cesta probíhala relativně poklidně, trochu mě překvapilo, že asi po 100km skončila dálnice, nicméně stejně se pokračovalo po sice horších, ale stále alespoň dvouproudových silnicích, takže se celkem dalo jet. Do cíle jsme dorazili kolem půl 8 večer.

             Naše ubytování, Hostel Molo, se nacházel na pokraji obrovského panelákového sídliště poměrně daleko od centra. Soukromé parkoviště vychvalované na stránkách hostelu připomínalo tankodrom a bylo téměř zaplněné. Před vchodem postávalo, posedávalo, nebo polehávalo asi 15 divných týpků s pivem, či kořalkou v rukách, což zejména Radku trochu děsilo. Já sem jim trochu záviděl :) Pán na recepci se tvářil jako podrážděná prdel – a přitom si v komentářích všichni chválili příjemný personál!? Okamžitě mi došlo, že podnik, kde se chystáme trávit noc je hojně využíván jako dělnická ubytovna, turisti jsme tu možná jediný. To z víceméně pochvalných komentářů poznat prostě nešlo. Pokoj na první pohled vypadal relativně slušně, na druhý už bylo z koberce cítit cosi jako vylité pivo. Navíc jsme měli společnou chodbičku a koupelnu s vedlejším pokojem. S jejím obyvatelem sem se taky záhy setkal. Naštěstí vypadal slušně, dokonce pozdravil a cosi mi povídal, ukazujíc přitom na koupelnu. Vůbec sem mu nerozuměl, tak sem jen kýval hlavou a říkal ok, ok. Na něj si nemůžeme stěžovat. Od této chvíle jsme ho nepotkali a v noci byl ticho jako myška. To už se tak úplně nedá říct o některých jeho krajanech, kteří popíjeli a halekali dlouho do noci. Naštěstí ne v bezprostřední blízkosti našeho pokoje, ale stejně jsme z toho místa neměli úplně dobrej pocit. Navíc nás i nějak přešla chuť na večerní procházku městem a vlastně na celou Lodž.

 I proto jsem přes slabou wifinu nalistoval booking.com a s úlevou zjistil, že v Gyzicku u břehů jednoho z mazurských jezer, v Penziounu Gošciniec Pan Tadeusz, kde jsme původně měli být až od středy je jeden pokoj volný i na úterý. Byl sice pro 3 lidi, ale to nevadilo. Okamžitě sem ho zabral. Lodž jsme opustili následující den ráno, o den dřív než bylo v plánu a zamířili na sever do oblasti Mazur. Pokud má ono město nějaké půvaby, my jsme je neviděli. Když jsem pak o naší návštěvě Lodže vyprávěl Polákům, se kterými jsme popíjeli, tak rozpačitě kroutili hlavou ve smyslu: co tam? Tam nic není. No jo, ale kdo to měl při spontáním plánování výletu vědět. :)

Bude pokračování...