Ústup po porážce na východní frontě

Ústup po porážce na východní frontě - Claus Neuber   

    Byl právě začátek léta a mladý Claus Neuber doufal, že by se o dovolené mohl podívat na pár dní domů. Večery byly (zatím) klidné a tiché a nic moc nenasvědčovalo tomu, že se blíží obrovská bouře. Okolní krajina byla téměř idylická. To čas byl špatný. Pro mladého německého důstojníka ve funkci dělostřeleckého pozorovatele dokonce velmi špatný. Psal se červen roku 1944 a Clausova pozorovatelna byla za řadou zákopů kdesi před běloruským Minskem. Historie znalí jedinci už vědí, že na druhé straně od německých zákopů se hromadí obrovské sovětské síly a chystají nejdrtivější útočnou operaci druhé světové války. Operaci známou jako Bagration. Brutální úder Rudé armády proti německé skupině armád střed, kterou zničí a během pár týdnu posune východní frontu od Minsku až před Varšavu.

   Claus měl však štěstí v neštěstí a když 22.června obří ofenzíva začala, zůstala pozice jeho jednotky jako zázrakem nedotčená. Zdálky slyšeli řinčení děl. Viděli přelétávat houfy nepřátelských letadel, ale u nich byl pořád klid. V napjaté nečinnosti vydrželi dokonce celých pět dní. Poté přišel rozkaz všechno sbalit a stáhnout se o kus na západ, neb hrozí obklíčení. Náš mladý pozorovatel a jeho druzi ve zbrani se tedy spořádaně zpakovali a v koloně zamířili na západ směrem k Minsku. Po pár hodinách překonali přes most rozlehlou řeku. Odpálili most a měli zde zbudovat novou obranou linii. Claus dostal rozkaz najít příhodnou pozorovatelnu s tím, že zbytek praporu se zatím zabydlí ve vesnici za lesem a brzy za ním pošlou spojaře pro zajištění spojení s baterií a štábem. Vhodné místo našel celkem brzy a čekal. A čekal… a čekal. Když se už podezřele dlouho nikdo další z praporu neobjevil, vydal se Claus do vesnice zjistit co se děje. Tady ho čekalo nemilé překvapení. Po wehrmachtu zbyly jen stopy v hliněné cestě. V dáli na obzoru ještě viděl zvířený prach po mizející koloně.

      Po chvilce paniky se za kolonou prostě rozeběhl. Jaká byla jeho radost, když u něj po čase zastavil německý desátník na motorce se sajdkárou a svezl ho za jeho jednotkou. Ta zatím postupovala pořád na západ. Cestou míjeli vypálené vesnice a hromady zničené vojenské techniky a těl padlých vojáků podél cest. Nikdo pořádně nevěděl, kde je vlastně nepřítel a kde se zastavila fronta.  Navíc je občas palbou z lesa „pozdravili“ partizáni. Při jedné podobné příhodě měl Neuber opět z pekla štěstí. Zrovna se snažil usnout vzadu na sajtně náklaďáku, když dostala jeho kabina zásah z děla. Řidič i spolujezdec byli okamžitě po smrti. Našemu pozorovateli se povedlo nezraněnému vyskočit.

      V další fázi ústupu byla německá kolona naprosto zničena sovětskými letadly a dělostřelectvem. Clausovy se opět podařilo přežít a utéct do lesa. Od této chvíle putoval v menších, či větších skupinách německých vojáků, se kterými se zrovna dal dohromady. Potraviny získávali buď v lese, nebo od vesničanů. Jedinou jejich snahou bylo přežít a dostat se zpátky do německých linií, které se ale s rychlým ruským postupem pořád vzdalovaly.

    Jednoho dne došlo k nejhoršímu. Claus a jeho parta se právě ukrývala někde v poli, když se objevili rudoarmejci a nekompromisně je obklíčili. Vyhladovělí a zesláblí Němci se ani nesnažili bránit a tak putovali do zajateckého tábora v nedalekém menším běloruském městě. Tábor byl zbudovaný na rychlo jako dočasný a zajatci v něm měli nečekaně velkou možnost pohybu. Claus nechtěl čekat, až ho za pár dní pošlou někam dál na východ, nedej Bože na Sibiř a rozhodl se prásknout do bot. K tomu zlákal ještě jednoho kamaráda a útěk se jim opravdu podařil.

   Taktikou, kdy se přes den schovávali a v noci putovali se snažili dosáhnout německých linií. Jídlo dostávali od vesničanů, na které v noci klepali a prosili o pomoc. Tady mě hodně překvapilo, že naprostá většina lidí je přijala vlídně, mnozí pak vyloženě přátelsky. Někteří je u sebe nechali přespat a dělili se s nimi o první poslední. Čekal bych, že zrovna v Bělorusku, které bylo nacistickým terorem zasaženo snad nejvíc ze všech zemí, kterými válka prošla nebudou mít civilisti Němce příliš v lásce. Podle této knihy byl opak pravdou.

    Po dnech plných napětí dorazili v noci k rozsáhlému minovému poli. Na scéně se objevilo několik ruských vojáků a začali je nahánět. V nastalém chaosu se Claus prostě vplížil mezi miny a s obrovským štěstím se dostal až do křoví o kus dál, kde se ukryl. Navíc objevil řeku, kterou z posledních sil přeplaval. Při tom všem ztratil svého kamaráda. Na druhé straně řeky mu pomohli na břeh němečtí vojáci. Claus Neuber to dokázal. Dostal se zpátky mezi svoje. Obrovskou úlevu a radost kazil strach o osud jeho druha. Toho už potom nikdy nepotkal, ani o něm neslyšel a můžeme se pouze domýšlet, co se s ním oné osudné noci stalo.

    Clause čekal vyšetřovací proces jestli náhodou není ruský špion, což byl prý standartní postup. Poté byl převelen na západní frontu, kde se mu povedlo padnout do amerického zajetí a dožít se konce války.

      Knihu hodnotím jako hodně čtivou. Bojových situací je v ní poskromnu. Je to prostě napínavý popis ústupu a útěku pohledem jednoho konkrétního německýho vojáka. Kdo má podobná dobrodružství rád, ať po knize s klidným srdcem sáhne.