V první liniii: Z Leningradu až do Berlína

V první linii - Z Leningradu až do Berlína - Nikolaj N. Nikulin

Autorem knihy je rodilý Leningraďan Nikolaj Nikulin. V červnu 1941 byl právě čerstvým maturantem. Měl zdraví, mládí a život před sebou. Když na začátku léta vtrhli do jeho ruské, respektive sovětské vlasti německá vojska, ani to zpočátku moc nevnímal. Válka byla zatím daleko.Navíc věřil sovětské propagandě a nepochyboval o brzkém zdrcujícím vítězství Rudé armády, tak proč se zbytečně rozrušovat? Že všechno nejde ideálně si začal uvědomovat v průběhu srpna. Jeho rodným městem se pohybovalo čím dál víc vojáků a armádních transportů. V parcích a na střechách vysokých domů se objevila protiletadlová děla. Lidé začali zatemňovat okna a významné budovy dostali obložení z pytlů s pískem. Navíc se všechny nemocnice zaplnili raněnými vojáky, které vozily pořád a pořád.

V září začaly první nálety na město. Nikolaj byl odveden k armádě, což mu paradoxně v tuto chvíli možná zachránilo život. Byl odeslán do kasáren kus za Leningrad, aby zde absolvoval měsíční kurz na spojaře. Tím se aspoň na čas dostal z dosahu bombardérů. Když byl výcvik u konce, byli mladí vojáci rozděleni po jednotkách. Vzhledem ke kritické situaci byla polovina z nich rovnou poslána k pěchotě, kde prakticky všichni našli smrt. Nikolaj měl opět kliku, protože zůstal v té půlce, která pokračovala jako spojaři.

Po spletité cestě konečně našel svůj pluk a byl zařazen jako spojař-pozorovatel k dělostřelectvu. Pluk sídlil a válčil v bažinách hlubokých lesů, kdesi před Leningradem. Nikolaj se sice z titulu své funkce pohyboval denně na přední linii, ale na rozdíl od nešťastných pěšáků se nemusel účastnit nesmyslných frontálních útoků, při kterých se zpravidla celá útočící masa vojáků během pár minut proměnila v hromadu mrtvol. Nikolaj tu tvrdě kritizuje ruské velení a jeho šílené pohrdání životy vlastních vojáků. Denně viděl Nikolaj jak přicházejí další a další posily, aby vzápětí nepochopitelně útočili otevřeným tereném na opevněně německé pozice. Bez průzkumu, bez odpovídající dělostřelecké přípravy. Prostě uráá a na zteč. Chudáci z posledních vln už museli doslova přelézat kopce z navršených těl, aby se dříve či o chvilku dýl položili mezi ně…

   Takto to šlo od října 1941 až někdy do února 1942. Poté děj knihy náhle skočí do července 1943, kdy se hlavní hrdina vrací k jednotce pravděpodobně po doléčení zranění. Jak ke zranění došlo a co se dělo mezi tím není v knize vůbec popsané. Tady chci podotknout, určitou chaotičnost v autorově vyprávění, které je jinak velmi čtivé. Jak sám ale píše v úvodu, knihu dával dohromady na základě vlastních dobovýchzápisků a to ještě asi 30 let po válce…

     Nikolaj píše, že byl po návratu přidělen k pěchotě, přesto je většina dalších historek popisována spíše z pozice spojaře-dělostřelce. Část knihy je psána tak, jakoby starý voják vyprávěl a vzpomínal někde u táboráku. Různé příběhy z různých časových období.

   Souvislá linie se vrací v lednu 1944, kdy začala mohutná sovětská ofenzíva. Ta už byla i podle Nikolaje připravena daleko pečlivěji. Několik dní probíhal průzkum bojem a co nejpřesnější zjišťování německých pozic. Dělostřelecká příprava nebyla pouze symbolická, ale opravdu zničující. Když začal samotný útok, v první linii nebyl už prakticky nikdo, kdo by Rusům čelil…Když postupující jednotky došli k místu rozhodného odporu, velení je zastavilo a zkusilo štěstí o kus jinde. To byl obrovský rozdíl oproti letům 1941/42, kdy se posílali lidi do beznadějných nesmyslných útoků, jako do mlýnku na maso.

   Nakonec Rudá armáda prorazila a po třech letech prolomila obležení Leningradu. Nikolaj a jeho druzi teď pronásledovali ustupující Němce. Tady jsem se vy vyprávění zase trochu ztrácel.Autor dá k dobru tu příhodu z Lotyšska, z Východního Pruska, z Polska, z oblastí před Berlínem, zase se vrátí do Ruska…

Každopádně někdy v druhé půli roku 1944 byl Nikolaj při rozvědce opět zraněn a odeslán do lazaretu. Byl za to rád. Na zádech měl díru od střepiny, ale neohrožovala život, ani nezanechala trvalé následky. Následovala dlouhá rekonvalescence v týlu, kde se navíc Nikolaj ukázal být velmi nápomocný sanitnímu personálu a tak si ho nechali poměrně dlouho na stavu.

Do Německa v roce 1945 tak popojížděl v koloně trénu. Nehrozilo mu přímé nebezpečí na frontě, o to více vnímal řádění svých druhů. Nikulin si dobře uvědomoval nesčetná německá zvěrstva na jeho vlastních lidech, na vlastní oči viděl spálené vesnice a masové hroby civilistů. Zažil dokonce osvobození koncentračního tábora.Přesto to podle něj neomlouvalo chování ruských vojáků vůči německým civilistům. Hromadná znásilnění „ulovených“ žen byla na denním pořádku. Rabování a krádeže dosáhly obrovských rozměrů. Když Nikolajova jednotka přebývala ve Štětíně, zabydlel se v jednom z opuštěných domů. Na pár dní u sebe schoval mladou Němku od naproti. Ta se do něho podle všeho zamilovala. Když musela Nikolajova jednotka táhnout dál, sehnal ji hromadu jídla a doprovodil domů. Po čase vedla jeho cesta opět přes Štětín. Neváhal a jal se navštívit svou milou. V domě však už bydleli nějací Poláci. Od soudeda se dozvěděl, že krátce po jejich odchodu„jeho holku“ naháněla skupina ožralých ruských tankistů. Ta radši vyskočila z okna a zabila se.

Konec knihy je jedna velká obžaloba sovětského stylu vedení války. Sice jsme zvítězili, ale za jakou cenu? Autor vyčítá veškeré generalitě i samotnému Stalinovu naprostou bezcitnost k vlastním vojákům. Pohrdavě píše o poválečných setkáních veteránů. Zvedal se mu žaludek z důležitých páprdů ověšených metály. Nikdo z nich podle něj nezažil boj v první linii. Ti co opravdu bojovali byli buď mrtví, nebo zmrzačení. V jedné z posledních kapitol popisuje Nikolaj setkání s bývalým německým vojákem, který sloužil před Leningradem na stejném úseku fronty, jen na opačné straně. „Co jste to za lidi?“ ptal se ten Nikolaje.“Kdo může hnát svoje vojáky na smrt proti opevněným zákopům? Když už jsme jich postříleli tolik, že z nich byla dvoumetrová zeď, přelejzali další tu zeď a nechávali se zabíjet jako králíci na střelnici.A znova a znova.“

     Knihu rozhodně doporučuju k přečtení. Její styl mi sice chvílema přišel poněkud chaotický, ale zájemcům o tématiku by rozhodně neměla uniknout.