Volný pád

Volný pád – Nicolai Lilin

Píšou se 90tá letá a vy jste čerstvě plnoletý kluk, žijící ve městě okresního formátu kdesi v Rusku. Jednoho dne vám pošťák donese „červený“ dopis a v něm poslední výzvu k urychlenému dostavení se k odvodu na místní vojenskou posádku. Jelikož nechcete mít problémy, hodíte na sebe pár svršků a jdete vojenským pánům vysvětlit, že se chcete hlásit na školu a na vojnu rozhodně nemůžete. Domů se toho dne však už nevrátíte, jelikož jste bez sdělení důvodu zavřen do posádkové věznice, kde strávíte tři dny. Následně se dovíte, že jste byl odveden a po tří měsíčním základním výcviku budete mít tu obrovskou čest sloužit Ruské federaci ve válce proti čečenským teroristům. A to u elitní jednotky tzv. sabotérů.  

     Přesně takhle začal příběh Nicolae Lilina, který své vzpomínky zvěčnil v představované knize. Oddíl sabotérů patřil k elitě ruské armády. Jeho příslušníci často operovali za nepřátelskou linií, nezřídka bylo potřeba se vmísit přímo mezi nepřítele. Proto nenosili uniformy a nemuseli se holit :-) Mezi jejich úkoly patřily klasické akce typu najdi, znič a zmiz. Osvobozování zajatců vlastní strany, případně unášení zajatců druhé strany. V míře brutality bych knihu směle přirovnal k Ďábelské gardě, o které jsem myslel, že je nepřekonatelná. Obraz bitev a smrti je zde vykreslen velmi naturalisticky. Musím přiznat, že jsem tu a tam zakroutil hlavou, je-li popisovaná situace vůbec reálná. Stejně tak mi vrtalo hlavou několik nejasností – např. to, že hlavní hrdina přišel k oddílu jako poslední a když mu vypršela základní vojenská služba, tak byl propuštěn do civilu. Na tom by nebylo nic divného, ale podle všeho zbylí členové skupiny, kteří v ní byli dávno před Nicoalaem, tam zůstali i po jeho odchodu. Přitom to byli až na velitele Nosova taky „záklaďáci“. Nicméně v kontextu celé knihy je to detail a fandům žánru rozhodně doporučuju si ji přečíst.