Vždy lze zůstat člověkem

 Vždy lze zůstat člověkem  - Martin Stuppnig

Martin narukoval jako 19.ti letý kluk z rakouské vsi do německých branných sil. Dostalo se mu výcviku coby kulometčík a v roce 1944 se zúčastnil bitvy o Monte Cassino v Itálii. Tady měl párkrát opravdu namále. Jednou ho spojenecké dělostřelectvo skoro pohřbilo zaživa, ale po mnohahodinové námaze se dokázal ze závalu vyhrabat zpátky mezi živé.

Pak přišel den, kdybyl šrapnelem zraněn na noze. Přesto pokračoval v palbě na nepřátelské pozice. V tom na něj kolega ze zákopu křičel ať všeho nechá a rychle se vzdá. Nejdřív nechápal proč, pak se otočil a viděl, že za ním stojí rozčílený Angličan s hlavní pušky namířenou na jeho záda.

   A tak Martin odkulhal do zajetí. Měl asi z pekla štěstí, že skončil právě v anglickém zajateckém lazaretu, kde se k zajatcům chovali jako k lidem. Nohu mu chtěli nejprve amputovat. On však důrazně protestoval a prosil, ať končetinu zkusí zachránit. Angličané mu kupodivu vyhověli a Martinovi pravidelně píchali injekce. Pravděpodobně s antibiotiky, což byla tenkrát v Evropě vzácná medicína, ale spojenci jich nejspíš měli dostatek. Sám Martin uznává, že v německým špitále by o nohu určitě přišel a nikdo by s ním nedebatoval.

   Noha se skutečně zhojila. Navíc se tu spřátelil se zdravotní sestro Annou a kvůli ní se začal učit anglicky. V tom ho všemožně podporoval i další personál. Zato mezi „svými“ někteří neměli pro jeho učení pochopení a předhazovali mu řeči o zradě. Proto byl Martin rád, když přišel přesun do zajateckého tábora v Egyptě. Po útrpné cestě skončili v jednom z anglických zajateckých táborů nedaleko Suezu. Díky vysokým teplotám a pálícímu slunci si nejdřív úplně neliboval. Ale veteráni, kteří už tu byli třeba rok tvrdili, že tělo i organismus si časem přivyknou a začnou vedra snášet líp.

První dny pracoval Martin na stavbě silnice a to bylo hotový peklo. „Domů“ se po šichtě vracel úplně vyřízenej. Naštěstí pro něj hledalo vedení tábora lidi na výpomoc s administrativou. Martin se přihlásil a když následně u pohovoru prohodil pár anglických frází bylo hotovo. Angličani ho brali všema deseti a on vystřídal rozpálenou silnici za kancelář.

   Díky přátelské povaze se brzy víceméně skamarádil s většinou anglického osazenstva. Navíc se pořád zdokonaloval v angličtině. Aby to nebyla zase taková nuda a stereotyp, rozhodl se jednoho dne ještě s kamarádem opustit tábor a navštívit pyramidy v Gíze. Prostě si z lágru odskočit na turistický výlet a zase se vrátit. Vzhledem k tomu, ž mu Angličané důvěřovali, mohl jakožto doprovod nemocných pravidelně opouštěl tábor při cestě do nedaleké nemocnice. Toho využil při „útěku“, kdy jakoby doprovázel na vyšetření svého druha. Kus za bránou, z dohledu strážných odbočili poněkud jinam a za chvíli už byli v poušti. Směrem, kterým tušili pyramidy.

    Několik dní celkem dobrodružně putovali pouští i několika oázami až se opravdu dostali k pyramidám. Zážitek si odbyli a poté se zase celkem rádi nechali zajmout vojenskou hlídkou. Zpátky v táboře zjistili, že původní britská posádka byla kompletně vyměněna. Samozřejmě kvůli jejich „útěku“. Je dva čekal kolotoč výslechů a Martina následně tři týdny na samotce. V obrovské výhni a s minimem jídla a vody to byla těžká zkouška vůle.

  Po návratu do „normálního“ tábora začal Martin pracovat v nedaleké továrně jako mechanik opravář. Tento život ho v rámci možností relativně bavil. Mezitím vším zatím skončila válka porážkou Německa a někdy v polovině roku 1946 se začaly množit zprávy o postupném propouštění zajatců domů. I Martin se nakonec dočkal a na podzim t.r. zaklepal na dveře rodného domu. Tím se válečná kapitola jeho života definitivně uzavřela.

    Přiznám se, že pořádně nevím, jaké hodnocení knize napsat. Bojových zážitků si čtenář moc neužije, i když to málo je poměrně zajímavé. Většina obsahu se věnuje pobytu v zajetí a to není vždycky zrovna strhující četba. Na druhou stranu, kniha je útlá a sloh celkem příjemný. Ať si teda případný zájemce udelá názor sám.