Herbert se narodil krátce po 1.světové válce v části světa, která před válkou patřila Německu a po ní už Belgii. Naprostá většina zdejších obyvatel se stále cítila být Němci, nicméně autor uznává, že belgické občanství přinášelo v poválečné době spoustu výhod. Tak třeba ve „vítězné“ Belgii nebyl problém sehnat základní potraviny, ani maso, což v poraženém a reparacemi deptaném Německu byl. Přesto, že autor ani jeho příbuzní nechovali k Belgii žádnou zášť, všichni do jednoho se v roce 1940 po okupaci Belgie Třetí říší přihlásili k němectví. A jelikož bylo Herbertovi na podzim 1941 právě 18 let, přišla mu obsílka k nástupu do wehrmachtu. Ještě předtím si ho však povolali na místní stranickou pobočku NSDAP, kde mu jakýsi předák sdělil, že podle jistého udání se jeho „mutter“ vyjádřila nelichotivě na adresu Vůdce. Pokud prý chce, aby zůstal velkorysý a nedělal z toho drama, je potřeba taktéž udělat vstřícný krok. A tak se Herbert v létě 1941 „dobrovolně“ přihlásil k Waffen SS a byl přidělen k divizi Leibstandarte Adolf Hitler – LSAH.

     V září toho roku se tedy hlásil v patřičných kasárnách v Berlíně. Vzhledem k tomu, co jsem o Waffen SS doteď četl čekal jsem přátelské přivítaní, kamarádskou atmosféru, tak často mnohde popisovanou. Místo toho čekalo autora knihy chladné přijetí a často i vyloženě šikana od velících a mazáků. O nějakém kamarádství mezi příslušníky Hitlerovy elity rozhodně nemohla být řeč, alespoň ne v těchto kasárnách. Autor byl zařazen jako střelec z kulometu a dostalo se mu s touto zbraní tvrdého každodenního drilu, což ovšem ocenil. Stejně tak uznává, že během týdnů přijímače nabyl vynikající fyzičku. Co už mu nešlo na rozum byly hodiny a hodiny pořadové přípravy. Marně hledal uplatnění slavnostního pochodu na frontě.

     Na tu se podíval už v lednu 1942 a rovnou do Ruska. Někam k Rostovu na Donu. K bojové rotě dorazil v době, kdy byla fronta prakticky statická. Herbert se stal členem čtyř členné posádky „zákopového“ bunkru. Jako nováček měl nejvíc stráží, navíc musel obstarávat dřevo pro kamínka a chodit mazákům do polní kuchyně pro jídlo. Čas od času přišel menší či větší útok „rudých“ a tak si autor i dost zastřílel. Takhle to šlo rovných 6 týdnů a pak byl stažen do zázemí spolu s několika dalšími přeživšími nováčky. Ti všichni s úlevou zjistili, že se jim v týlu dostane pokračovacího výcviku a tak je hřála vidina dalších týdnů v klidu zázemí. Herbert navíc asi po měsíci onemocněl a dokonce natolik, že byl odeslán na doléčení do Německa.

       Když se dal zase do kupy, byl jako součást záložní roty LSAH odeslán do Normandie ve Francii. Tady vcelku pohodlně strávil zbytek roku 1942. Na Francii se mu nejvíc líbil dostatek potravin a možnost obstarat si různé pochoutky soukromě a obohatit si tak strohý jídelníček posádkové kuchyně. Navíc psal, že místní obyvatelstvo bylo vůči okupantům přátelské. Dívky neměli problém s nimi tancovat a randit a v místních kavárnách a restauracích byli rovněž vítanými hosty. O to víc ho překvapilo, když se ho jednou při návratu z vycházky pokusil na silnici kdosi přejet. Holt ne každý Francouz byl z německých vojáků nadšený.   

   V lednu 1943 dostala záložní rota rozkaz k přesunu na východní frontu. Herbert měl obrovské štěstí. Prakticky už při nástupu do vlaku si ho zavolal velitel a zeptal se, jestli umí řídit náklaďák. To autor uměl a tak byl s okamžitou platností převelen k bojovému týlu jako řidič. Tato skutečnost mu dost možná zachránila život, jak sám poznamenal. V Rusku se dostali do oblasti Charkova a zpočátku zažili šok v podobě všeobecného chaotického ústupu. Herbert tu otevřeně kritizuje důstojnictvo a štábní personál, který mnohdy prchal jako první, nestarajíc se o osud obyčejných vojáků. Kritice nezůstal ušetřen ani samotný Vůdce, kterého tento konkrétní příslušník Leibstandarte evidentně neměl v lásce.

    Zásobovací oddíl jehož byl hlavní hrdina součástí, byl vždy umístěn pár kilometrů za frontou. Většinou v nějaké blízké vesničce. Měl tedy tu výhodu, že nebyl vystaven přímým útokům nepřítele, navíc nemusel mrznout v zákopech. Do těch se stejně podíval, když vezl bojujícím kamarádům jídlo, nebo munici. Cestou zpátky pak obvykle odvážel zraněné. Tyto cesty kolikrát bývaly doslova o život. Herbert zažil přepadení od partyzánů, ostřelování dělostřelectvem i rychlý újezd před nečekaně se vynořenými ruskými tanky. Při jednom ruském průniku německými liniemi byla navíc i celá týlová četa povolaná do zbraně a aktivně zapojena do protiútoku, takže si opět zažil boj jako pěšák.

    Divize LSAH se účastnila úspěšného znovudobytí Charkova. Tady se autor pozastavil nad celkovou situací bojujícího Německa, kdy komentuje názory, že ofenzíva měla okamžitě pokračovat dál, zaútočit na Kursk a pak třeba i na Moskvu. Tomu se pouze smál. Podle něj to bylo naprosto nereálné. Wehrmacht i Waffen SS byly vyčerpané jak lidsky, tak materiálně. Naproti tomu Rudá armáda, ačkoli dočasně přišla o Charkov, se zdála být stále silnější a hlavně sebevědomější.

    LSAH se rovněž účastnila bitvy u Kurska. Tady mě celkem zklamal strohý popis autorových osobních zážitků. Obří střet připomíná spíše z celkového (encyklopedického) pohledu. Podle něj zde Němci měli potenciál vyhrát, stačilo by, kdyby Hitler nechal rozhodovat generály a pořád do všeho chybně nezasahoval. Nicméně, i kdyby Němci u Kurska zvítězili, na celkovém chodu války by to podle Herberta nic moc nezměnilo, protože Němci už stejně neměli potřebné zálohy, které by dokázaly udržet iniciativu.  

   U Kurska Němci nevyhráli i proto, že v průběhu této obří bitvy se na Sicílii vylodili západní spojenci. Hitler okamžitě reagoval stažením čtyř divizí z bojů na východě a jejich přesunu do Itálie. To se týkalo i LSAH. Hitler tak dost možná v rozhodující fázi oslabil ofenzívu mezi Orlem a Bělgorodem a poslal tisíce zkušených vojáků do Itálie, kde stejně už nestihli zasáhnout do bojů. To ale Herbertovi a jeho spolubojovníkům momentálně ani nevadilo. Ti byli šťastní, že se dostali z pekla východní fronty. Teď bylo jejich úkolem zajistit severní Itálii a přesvědčit zbytek italské armády, aby se v žádném případě nepřidala na stranu spojenců. (Italská armáda vzdorovala Anglo/Američanům jen vlažně a 2.září oficiálně kapitulovala). To se Němcům povedlo a prakticky bez odporu zajistili celou severní Itálii, kterou drželi až do konce války. I tady kniha popisuje vstřícné až přátelské chování civilistů vůči wehrmachtu a SS. Nutno dodat, že hodně obyvatel severní Itálie bylo německého, resp. rakouského původu.

   Po pár týdnech relativní pohody v Itálii byla jednotka LSAH přesunuta do Jugoslávie, kde bujela partyzánská činnost. Partyzány autor popisuje jako zbabělce, vedoucí nečestnou válku. Podle všeho byli opravdu hodně aktivní, jelikož z knížky je i po letech cítit autorovo rozčílení. Sebereflexe o zvěrstvech vlastní strany nebyla žádná – moje poznámka.

    I Jugoslávská anabáze skončila pro Herberta v nemocnici, kde ulehl s blíže nespecifikovanou nemocí. A opět byl po několika týdnech přesunut do Německa, kde dostal naprosto nečekaně dlouho dovoleno, a to přesně 61 dní. V berlínských kasárnách se tedy opět hlásil až na začátku ledna 1944. Tady se dověděl, že byl vybrán k důstojnickému kurzu v Praze a následně bude poslán na kurz zdravotní.

    Tady mi přišlo zajímavé, že Češi prý byli chladní a nepřátelští. Česká děvčata si německých vojáků vůbec nevšímala. Podle jeho vlastních slov to byla obrovská změna oproti sympatickým Francouzům, Italům, nebo Chorvatům. Rovněž stihl Čechům vyčíst poválečný odsun Němců. O tom, co tomu všemu předcházelo opět ani slůvko…

    V Praze však dlouho nevydržel. Jednou po vyučování před spolubydlícím nesouhlasně komentoval ideje národního socialismu a měl tu smůlu, že ho slyšel vedle bydlící nadřízený. Ze školy byl okamžitě vyhozen a musel se co nejdříve ohlásit v Berlíně. Nečekal nic dobrého. O to víc ho překvapilo, že byl poslán na zdravotnický kurz podle původního plánu. Strávil téměř dva měsíce v krásném lázeňském městečku, které bylo celé využito jako vojenská nemocnice. Tady pomáhal jak mohl a  snažil se co nejvíc přiučit.

 Poté byl přeřazen k obávané trestanecké divize Dirlevanger. Kdosi nad ním však držel ochrannou ruku, protože nešel na frontu, ale do dalšího zdravotního kurzu ve Východním Prusku. Tady už byla všude cítit blížící se válka, která se teď hnala z východu na západ. Herbert se nicméně projevil jako zdatný anesteziolog a dokonce zvládal i menší chirurgické zákroky.

   Opět zažil ústup a všeobecný strach z blížících se Rusů. V polním lazaretu jako ceněný zdravotník přečkal až prakticky do konce války. Divize Dirlevanger byla připravena k obraně Berlína na Odře. Herbert měl v týlu plné ruce práce se zraněnými, které vozili neustále. Po začátku obří operace Rudé armády se celá německá fronta rychle zhroutila. Autor dění kolem sebe popisuje v podstatě jako chaos a zmar. Rudá lavina se valila a nešlo ji zastavit.

   Ačkoli dělal všechno, aby se mu vyhnul, stejně Herbert padl do ruského zajetí. Opět měl obrovské štěstí v neštěstí, když ho po pár dnech v zajateckém táboře ruský vojenský doktor uznal za nemocného a prohlásil ho neschopného pro cestu na Sibiř. Jako jeden z mála se tak dočkal brzkého propuštění. Teď už šlo „jen“ o to dostat se do oblastí Německa pod správou západních spojenců, což taky nebylo úplně jednoduché. Herbertovi to však politicky myslelo a dokázal příslušné úřady přesvědčit, že je belgický občan. Jako takovému už mu nikdo nebránil v návratu domů, kde ho šťastná rodina uvítala v srpnu 1945.

    Můj pocit z knihy byl zezačátku spíš rozpačitý a styl vyprávění mi přišel trochu plytký. Na tom se asi podepsaly úvodní kapitoly, kde autor popisuje svoje dětství a dospívání. Pak sem se ale do knihy tzv. zažral a těšil se až se k ní dostanu. Předposlední větu tedy berte jako moje doporučení